V průběhu druhé poloviny 19. století bylo zaznamenáno celkem 7 větších povodní a to v letech 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890 a 1897. Ta poslední byla dle pamětníků nejničivější.

Škody způsobené povodní v roce 1897 činily v povodí obou Desných, tedy Černé a Bílé, a Kamenice jen v tanvaldském soudním okrese podle úředního sdělení vyšším instancím 1,1 miliónu zlatých korun a na jabloneckém soudním okrese 460 tisíc zlatých korun a na semilském okrese 600 tisíc korun. Celkem činily škody způsobené jmenovanými řekami 2,160 miliónu zlatých korun. Mnohem větší škody v tomto roce způsobila rozvodněná Jizera. Jen na majetku firmy Josef Riedel v Kořenově se škody odhadovaly na 1,38 miliónu zlatých korun celkové škody v povodí řeky Jizery činily v roce 1897 2,9 mil. zlatých korun. A zlatá koruna, ta měla tenkrát takovou sílu, že by z ní na Euro přešel jenom úplný magor.

Tyto obrovské škody, vzniklé při povodni, vyburcovaly nejvyšší zemské činitele, kteří se v čele se zemským místodržitelem přijeli osobně na místě přesvědčit o skutečném rozsahu škod způsobených dosud neregulovatelnými řekami. Místodržitele Franze hraběte Coudenhove doprovázeli kromě pražských úředníků rovněž okresní hejtman z Jablonce a Tanvaldu, starostové a podnikatelé z postižených měst obcí.

Velkoprůmyslník Wilhelm Riedel upozornil místodržitele na nebezpečí spočívající v nedostatečné péči o lesy položené ve vyšších polohách, patřících Rohanům, Clam-Gallasům a Des Foursům. Místodržící přislíbil prošetření toho upozornění a přijetí účinných opatření, která by zabránila vzniku opakovaných povodní. Místodržitel ustanovil komisi vedenou tajným státním radou Phillipem, ta se dostavila 30. srpna 1897 s úkolem prošetřit možné příčiny vzniku povodní. Komise po krátkém pobytu od-cestovala, aniž by sdělila nějaké závěry. Na základě intervencí na ministerstvu zemědělství byla zřízena další komise, která po prošetření příčin povodní vydala 24. 9. 1902 výnos, ze kterého vyplývala majitelům lesů, uživatelům vodních děl a obcím povinnost předcházet škodám z povodní. Hlavní příčiny podle komise spočívají v nadměrné akumulaci vody v lesní půdě, nedostatečné péči o vodohospodářské poměry, stavební a podnikatelské činnosti v povodí toků.

Tato komise navrhla výbor složený z podnikatelů, ze kterého později pocházeli zakladatelé budoucích vodních družstev. Tato družstva měla za cíl realizaci řešení a později přijetí dalších opatření, která vyústila ve stavbu jizerskohorských přehrad.

Možná nám to všem připomíná osoby a instituce, které se předvádějí v tom politickém spektáklu kolem povodní v poslední dekádě i dnes. S tím rozdílem, že u nás se kromě řešení škod nic nedělá proto, aby k povodním nedocházelo nebo alespoň, aby nebyly tak ničivé. Vrcholem přitroublosti je názor, že by komunální politici neměli mluvit vodohospodářům do jejich práce. Zazněl několikrát z různých úst a je kabinetní ukázkou toho, jak si někteří čeští vyvolení představují příčinu vzniku povodní a jejich řešení.

Myslí si totiž, že jde především o způsob toho, jak umožnit vodě odtok a popřípadě, kdyby ji bylo moc, jak ji udržet v nějaké přehradě za miliardy z veřejných peněz. A koryta, teď myslím koryta řek, ne ta politická, a nádrže mají na starost vodohospodáři. A šmytec. Ale to podstatné je mimo ně. To je zbytek české krajiny, která má mít schopnost vodu zadržet a uchovávat, prostě vsáknout. Je odpovědností každého vlastníka i správce na to dbát. To, oč se starají povodí, je jenom skutečný zlomek objemu vody v naší krajině. Slavná Vltavská kaskáda není schopna udržet ani polovinu vody, kterou mohou udržet jihočeské rybníky, a ani dohromady nestačí na situace, které reálně nastávají.

Vzpomněl jsem si na všechna opatření, která přijala ministerská komise před sto lety. Bylo to kromě omezení výstavby v záplavových oblastech, především opatření ke zvýšení schopnosti krajiny zadržovat vodu. Hlavně šlo o lesy a jejich strukturu. Už tenkrát se vědělo, že obnova vykáceného jizerského lesa monokulturami není to pravé ořechové. Rovněž úbytek velkých smrků prý škodí. Říká se, že velký smrk udrží v jehličí až tři kubíky vody. Ale když foukne a on je sám, tak voda spadne a ještě ho to vyvrátí. Těch opatření bylo skutečně hodně a teprve na konci se jako pojistka a zároveň pro potřeby rozvoje průmyslu a později i zásobování pitnou vodou začaly budovat přehrady. Ale i ty přehrady existovaly vlastně proto, aby možné ulevit obrovsky efektivní houbě, kterou představují lesy a jejich půdní podloží, speciálně v Jizerských horách, a nedopustit její dlouhodobé nasycení.

My jsme schopni, namísto tisíce drobných náprav minulých chyb, argumentovat tím, že nemůžeme nic dělat, protože se lidé nechtějí nechat zatopit kvůli nějaké přehradě. A házíme to na zelené. Každý soudný člověk, který byl tuhle zimu v přírodě, musel vědět, co na jaře přijde. A po březnových mrazech prostě skokové oteplení přijít muselo. Vzpomínám si na řadu drobných místních projektů, které se objevily po roce 2002 a hrozných povodních. Neudělalo se prakticky nic. Opravily se domy a jak říká básník... život se vrátil do starých kolejí..., jenže ty už jsou zase pod vodou.

Angličané říkají, že není třeba plakat nad rozlitým mlékem. Myslím, že není třeba plakat ani nad rozlitou vodou. Měli bychom plakat sami nad sebou, že se necháváme topit jako koťata jenom proto, že ti, kterým jsme dali svoji důvěru, se nemohou dohodnout a když chceme něco udělat sami, tak nám hrozí zákonem, že nám do toho nic není.

Mimochodem - po protržení přehrady na Bílé Desné se jeden z odpovědných zastřelil.

O mnoho let později se ukázalo, že byl nevinný. On ale cítil zodpovědnost a nebyl schopen žít dál s pocitem viny. Myslím, že můžeme být klidní, teď k tomu nedojde. Protože pocit odpovědnosti je těm dnešním odpovědným cizí, asi jako rybám blechy.