Španělská cesta

Španělsko je zemí, kde po pádu nacionálně-katolické diktatury lidé (zvláště pak intelektuální elity) přijali za svůj diskurs rovných práv a aktivně pracovali na tom, aby byla odstraněna dlouholetá diskriminace žen i sexuálních menšin. Právě proto, že režim léta zneužíval tradiční rodinu jako záminku k omezování práv jednotlivců, jsou Španělé nejen tolerantní k "netradičním" formám rodinného soužití, ale přímo je obhajují jako legitimní alternativu. To ovšem neznamená, že by tradiční rodina nepožívala úcty: dokonce i svazky osob stejného pohlaví si získaly podporu části veřejnosti právě proto, že se jedná o závazek k dlouhodobému partnerskému svazku.

V televizi pracuje řada homosexuálních moderátorských i hereckých hvězd, nemusí tajit svou orientaci, aby nepřišli o výdělek. Ke své orientaci se hlásí i slavní režiséři. V televizních seriálech vystupují gayové a lesbičky, aniž by jejich sexualita byla zvlášť problematizována. Mnohdy vystupují i v rodičovské roli. Média a intelektuálové dělají vše pro to, aby představili homosexuální osoby, především jako lidské bytosti, ne jako karikaturní figurky.

Ve Španělsku už léta platí zákon o registrovaném partnerství (jak pro páry stejného, tak opačného pohlaví) a od roku 2005 dokonce zákon o manželství osob stejného pohlaví, který umožňuje i adopci. Již předtím, než byl přijat tento zákon, jednotlivcům bylo povoleno adoptovat a také svobodné ženy měly možnost nechat se umělé oplodnit (právo, které české ženy nemají dodnes!).

Postkomunistické země

Proč tedy v Česku a v jiných postkomunistických zemích podobně zákonné normy až doposud chyběly?

Nejprve mi dovolte zamyslet se nad českou liberálností, pokud jde o sex. Bezesporu má mnoho pozitivních rysů, které bychom si měli udržet. Často však, stejně jako v dalších postkomunistických zemích, narážíme na dvojí standard: liberálnost mnohdy znamená svobodu a vůli zacházet s ženami jako s konzumním zbožím a v případě žen ochotu nechat sebou podobným způsobem nakládat.

(Příkladem může být třeba dvojí standard pro zobrazování nahoty v televizi či v rubrikách jako Dívka či Muž dne: zatímco dívka odhalí ňadra i pozadí, muž pouze horní polovinu těla. Politikům se toleruje veřejné ponižování manželek veřejnou ostentací milenky, zatímco političkám by podobně chování je těžko prošlo, atd.). Tedy, podstatná část české společnosti je liberální jen potud, je-li to v zájmu našeho svérázného patriarchátu, a paradoxně jsou to především elity, které projevují konzervativní postoje.

V zemí, kde je velmi vysoká míra rozvodovosti, se operuje tradiční rodinou k tomu, aby se zabránilo přijetí registrovaného partnerství. Tradiční rodina neslouží, bohužel, jako příklad k následování, slouží jako bič na nonkonformní ženy a sexuální menšiny: Na jedné straně, politikové Macek či Rath jsou "kanci", když se, ač ženatí, veřejné převádějí s milenkou. Na straně druhé, novináři se ptají političek, netrpí-li jejich rodina jejich pracovním vytížením, zatímco lidoveckých poslanců z jižní Moravy se nikdo neptá, jestli jejich pět děti netrpí tím, že tatínek je celý měsíc v Praze.

Pokud jde o homosexualitu, těžko říci, o jaké toleranci se mluví: jen ojediněle nějaký umělec či etablovaná televizní hvězda si dovolí veřejně "přiznat" svou orientaci, o politicích a ženách nemluvě. Většina české společnosti je určitě tolerantní, ba i přející, pokud jde o homosexuály, paradoxní však je konzervativnost české "intelektuální elity".

Na sny české intelektuální elity o dřevitém, poctivém patriarchátu "pěkně od podlahy" narážíme všude:

Například ve filmu Šeptej poctivá venkovská dívka svou láskou a svým tělem vysvobodí pražského mladíka že spárů zkaženého homosexuála (jak roztomilé středověké :). Nehájím budovatelskou obrazivost padesátých let, ale současné hrdinky českých filmů by mohly závidět akčnost hrdinkám prvorepublikovým:). Mnohé české učebnice pro děti neúnavně reprodukují ideál: otec pracuje, matka je v domácnosti (dokonce zpochybňují fungování rodiny, v níž pracují oba rodiče), přestože zaměstnanost českých žen je již desítky let jedna z nejvyšších v Evropě, atd. O homosexuálních párech se mlčí.

Objevuje se i (staro) nová, "kapitalistická" verze patriarchátu - bohatý macho, co si "koupí" tu nejkrásnější manželku (a ještě má řadu veřejné prezentovaných milenek, aby ho nikdo nemohl podezřívat, že je pod pantoflem). I-dnes nabízí čtenářům (mužům???), aby si vypočítali, na jakou milenku jim stačí peněženka. I "seriózní" noviny dávají větší prostor ženám, jejichž hlavní zásluhou je být manželkou vlivného či bohatého muže, než ženám, které něco dokázaly.

Navíc ženám neustále opakují, že jejich hlavní přednosti je dobrý vzhled a že po čtyřicítce jsou v tomto ohledu odepsané. Na muže se ovšem podobně požadavky nekladou. Není divu, že že statistik vyplývá smutná skutečnost, že jen 1 že 100 (!!) českých žen se považuje za krásné - údaj o to smutnější v prostředí, které na ženskou krásu klade takový důraz.

Domnívám se, že tyto patriarchální sny, tak typické pro postkomunistické země, jsou jistou obdobou reakce mnoha arabských společností na kolonizaci. Chci říci, že útěk k (vymyšleným či domyšleným) tradicím je obrannou reakci na tlak "nepřátelského" režimu. Sen o idealizované minulosti, kdy chasník štípající dříví v potu tváře přijde domů, kde ho čeká jeho ztepilá mladá ženuška, v kolébce spí děcko, a celá vesnice žije v harmonii, je formou úniku před měnícím se světem, kterému nerozumíme a nad nímž ztrácíme kontrolu.

Tento pocit zažili jistě i lidé v západní Evropě, nicméně v demokratických zemích vyrůstali v představě, že - díky svobodě a demokracii - mají osud ve svých rukou a mohou měnit svět podle svých představ, takže jejich frustrace nikdy nedosáhla takového stupně jako v zemích, které lidé trpěli komunismem a pocitem, že mají jen malou možnost ovlivnit veřejnou sféru. Bohužel, v těchto tradicionalistických - a neliberálních- idylkách (které mají s minulostí a tradicí jen málo společného) nebylo paradoxně místo pro jistě druhý nonkonformity, takže zatímco západní společnosti pomalu, ale jistě dospěly k uznání alternativních modelů chování, v postkomunistických zemích se stále přelévá vlna bizarního tradicionalismu, kterým trpí ženy i sexuální menšiny.

I když jsem se svou filipikou dost odchýlila od původního tématu registrovaného partnerství, nečinila jsem tak náhodou:

Společnost, která je citlivá k právům a k důstojnosti žen, je citlivá také k právům a důstojnosti sexuálních menšin. Komunistický režim v Česku dokázal zdevastovat povědomí o tom, že za lidská práva je nutno bojovat nejen v rovině zákonů, ale i tlakem na změnu společenského klimatu, osvětou a vzděláváním. Plné uznání druhé osoby nespočívá jen v tom, že ji přestaneme pronásledovat, ale i v tom, že ji uznáme za nám rovnou, plnohodnotnou bytost. Jako takové mají ženy právo postavit se nadřízenému, který je obtěžuje, aniž by jim za "nepovolnost" měla hrozit ztráta zaměstnání.

Jako takoví, gayové a lesbičky mají právo vzájemně se podporovat, dědit po svém partnerovi a vychovávat děti. Je třeba poblahopřát českým poslancům, že dokázali překonat neblahé dědictví koministickeho režimu a navázali na prvorepublikovou tradici boje za lidská práva a na skutečný liberalismus, který nespočívá jen v toleranci, ale i v respektu a uznání.