V tom případě je ovšem "vykořisťovatel" (ať už privátní, veřejný či státní) opravdu v první řadě můj ekonomický partner. Nemusí být ideální (tak, jako já nejsem ideální zaměstnanec), nemusím ho mít rád. Podstatné je, že ho ke svému ekonomickému uplatnění potřebuji, stejně jako on mě.

To je samozřejmě řečeno obecně. Konkrétní "poměr sil" záleží na momentální na nahraditelnosti zaměstnance či zaměstnavatele. To je ta "jistota o poptávce po sobě na trhu". Kterou samozřejmě člověk mít nemusí, není to právo. V tom případě ovšem rovnoprávným partnerem svého šéfa nikdy nebude, socialismus nesocialismus. Dobrá, to je důvod pro ochranu ze strany státu či odborů; ale neděláme tím -- nepřímo - nerovnoprávné partnery i z těch, kteří by jinak onu relativní jistotu měli ?

Z vlastní zkušenosti vím, že ztratit práci není problém. Problém je, když člověk nemůže najít novou. Tady je Cvekovo tvrzení přinejmenším logické : silná ochrana zaměstnanců znamená, že průměrní a podprůměrní pracovníci nenacházejí novou práci, neboť jsou pro zaměstnavatele příliš velkým rizikem. Chce-li někdo "nemyslet prozaměstnavatelsky", budiž mu přáno. Neměl by ale zapomínat, že běžný zaměstnavatel opravdu není charitativní instituce a tlaky na něj vyvíjené bude přenášet i na své "partnery". Kdo působí dojmem, že by je nemusel ustát, ten zůstává mimo.

"Ve skutečnosti právě ti nevyhoditelní zaměstnanci jsou výkonnější..." Opravdu ? Běžná logika říká něco jiného : lidé nevyhoditelní jsou v průměru méně výkonní, neboť výkonní být nemusí (mohou chtít, ale to neplatí o všech). Budiž, podobná logika v praxi leckdy selhává. O jaká "tvrdá data" tedy opírá Vilém Gutfreund své tvrzení ? (Mimochodem jediné, které skutečně polemizuje s tím, co bylo původně řečeno.)

"Sociální stát v tradičním smyslu ovšem zaniká, nikoli ani tak útokem trhu nebo pravice, jako jeho delegitimizací a odstraněním záruk v nezaměstnanosti..." Dejme tomu. Co je ale zdrojem této delegimitizace ? Proč je sociální stát méně "legitimní" než dříve ? Buď "vykořisťovatelé" byli v minulosti hodnější než dnes (dostupná data to nepotvrzují) nebo "obhájci vykořisťovaných" z nějakého důvodu zeslábli. Není to náhodou tak, že to, co bylo únosné v dobách silného ekonomického růstu, střednědobě ideální věkové struktury společnosti a levné ropy přestává být únosné dnes ? Respektive že se začíná přímo či nepřímo dotýkat těch, kteří až dosud žili v iluzi, že to podstatné "platí někdo jiný" ? Zbytek citovaného odstavce může být klidně pravdivý. Ale co s tím ? Nebo snad pan Gutfreund považuje nezaměstnanost za pozitivní věc ?

"Nakonec autor [Cvek] podivně staví do protikladu nemohoucnost a neschopnost." Ať čtu Cvekův článek sebepozorněji, nevím, co má kritik na mysli. "Že potom autor tvrdí, že chudáci studenti nepostřehli, že jejich nepřítelem jsou odbory, je nutným důsledkem AUTOROVY NESCHOPNOSTI SAMOSTATNĚ A KRITICKY MYSLET. Z toho je také vidět, že v tržním prostředí není úspěch totožný se schopnostmi a naopak v něm jsou velmi úspěšní lidé nahrazující myšlení deklamací..." Obvykle se pokládá za samozřejmé, že odbory jsou pro "ty dole" pozitivem, takže odlišný přístup by spíš hovořil pro schopnost kritického myšlení. Byť třeba se mýlícího. Tím velkým úspěchem pana Cveka má být co ? Zveřejnění článku v Britských listech ?

Přístup pana Cveka je opravdu "tržně optimistický". Je proto méně správným, morálním, racionálním, nutným, ekonomickým, spravedlivým, či objektivním viděním problému, než "optimismus státně sociální" ? Pokud ano, pak Vilém Gutfreund moc přesvědčivý není.