Sama jsem emancipovaná až běda -- váhám, zda mám použít výraz feministka -- ale nedomnívám se, že všechny ženy musí nutně toužit po tom, trávit čas do sedmi či devíti večer ve sněmovně či na tiskových konferencích vlády, které bývají někdy i hluboko po půlnoci.

Je to zvláštní situace. Před patnácti lety, kdy se dcery mých starších kolegyň hromadně vdávaly, mi ony matky domlouvaly stejně jako, kdybych byla jejich dcera, že bych si místo posedávání v jazykových a jiných školách měla najít někoho, kdo mi vyrobí děti a já s ním budu povinně šťastná. Ostatně žen, které mají dojem, že nemá-li žena děti a muže, nemůže být šťastná, je pořád dost. Neposlechla jsem je. Moje chyba.

Vzhledem k mé dnešní profesi - a dnešní době - se setkávám spíše s dalším extrémem -- ženami, které si o sobě myslí, že jsou emancipované. Přitom jsou jen uštvané. Ty se na každou svou "družku", která chce být spíše doma a starat se o manžela, rodinu, děti, psa či zahrádku dívají jako na slepičku, nehodnou vzdechu. Pohrdají jí. Situace se otočila. Tyto emancipované ženy získaly dojem, že řídí svět. Houby...

Když už jsme si tu rovnoprávnost vybojovaly, tak ksakru, buďme emancipované povinně a všechny (všichni). Nucení k emancipovanému životu je ovšem stejně příšerné, jako nutit všechny ženy, aby se povinně zahalovaly či povinně zůstávaly doma a velebily moudrost svých manželů, dokud je smrt nerozdělí.

Ano, v politice ženy chybí. Na rozdíl od feministek si ale nemyslím, že by měla existovat pro ženy pozitivní diskriminace, či dokonce kvóty, ženoucí je stále výš, jak kurs cen ropy. Je přece strašné se dostat na nějaký post proto, že jsem žena a jiná se do soutěže nepřihlásila. Vadilo by mi, kdybych o sobě musela pochybovat. Zda jsem opravdu tak dobrá nebo zda jsem byla prostě jen součástí povinného procenta.

Chce-li žena dělat kariéru, nechť ji činí. Se všemi důsledky. S rozpadem rodiny, vztahů, infarktem, alkoholismem, samotou stáří. Bez rodiny, dětí, vnoučat. Jsem novinářka a nemyslím, že mne kdy napadlo vysvětlovat svému šéfovi, že na ten sjezd opravdu nepojedu, protože ... I když jsou novinářky, které tak činí. Kompromisy se v soukromém životě i v politice dělat nedají. Jednou tak a podruhé jinak... Vvybrala jsem si dobrovolně. Za své štěstí nebo prohru si mohu sama. Jen a jen sama. Žádat jakoukoliv úlevu kdekoliv (manžel na mateřské či volno v práci na ošetřování tu jednoho, tu druhého dítěte) by mi připadalo nemístné. Věděla jsem, do čeho jdu. Do "boje" v mužském světě. Většina kameramanů i reporérů jsou muži. Většina politiků jsou muži. Většina vojáků jsou muži. Do války všech proti všem podle mužských pravidel, mužské logiky i síly.

Změnit ten svět s jeho archetypy, předsudky i genderovými stereotypy je práce na celé generace. A navíc - tato společnost ve svém počátku rozbila systém podpory emancipace žen, který zde vytvořila předchozí politická garnitura. Osvobozenou domácnost, mateřské školky, jesle, automatismus novomanželských půjček se státem podporovaným úrokem, lékařskou síť, dětské hřiště, pionýrské domy, lidové školy umění za babku, prázdninové tábory, lázně... Nechválím předešlé, jen konstatuji, protože ze svého okolí vím o ženách, které zoufale shánějí jesle, protože do práce prostě musí a jesle již téměř vymizely. A kdo má na chůvu.

Dnes chybí služby, které by kariérním ženám pomáhaly v jejich vedení domácnosti. Protože žena, která tráví v práci značné množství času, na některé věci včetně regenerace svých sil a domácnosti prostě opravdu čas nemá. Pokud žije v dvoukariérním vztahu, pak jí už vůbec nikdo nepomůže, pokud není dost bohatá, aby si najala služku. Vzniká tak ekonomická bariéra, pro určitou, značnou část společnosti nepřekonatelná. To ale není jen ženská věc. Sama znám řadu osaměle žijících, časově a kariérně vytížených mužů a ti mají úplně stejný problém. Potřebují vyprat, vyžehlit, umýt okna, uklidit....

I když jsou zajímavou cílovou skupinou, nikdo pro ně nepostaví penzión pro osamělé pány , obdobu Ženských domovů. Dům plný garsoniér, s vrátnicí, předávající vzkazy a poštu, prádelnou, žehlírnou a úklidem v ceně. Se saunou, holičem, klubem, restaurací či lékařem. S obchůdkem, který bude mít otevřeno nonstop. S nájmem do pěti tisíc za dvacetimetrovou místnost se sprchou a záchodem. Víc prostoru osaměle žijící muž, přes den v práci a večer připojený na internet či televizi, nepotřebuje.

Ano, jsou dámy, které místo ježdění po sjezdech se starají doma o zázemí svému muži. No a? Proč bych na ně měla hledět svrchu? To, že si paní Paroubková myslí, že žena má být oddaná, trpělivá a laskavá, je její věc a bude-li oddaných trpělivých a laskavých žen více, bude jen dobře. Bude více spokojených, nevystressovaných mužů v řídících funkcích. Šedesát procent rozvodovosti není číslo, kterým by se mohla společnost chlubit. V parlamentu ho ale nemá kdo často připomínat, neb žen, kterých se týká, je tam příliš málo. Příliš málo žen chce vstoupit a obstát ve světě mužů, když pracovní doba trvá do sedmi i devíti večer... sedm dní v týdnu. 56 týdnů v roce. Paroubková vyzdvihla roli ženy v její ženskosti. Roli ženy dávající péči, lásku a zázemí. Vytížené ženy, stressované svými tvůrčími i vztahovými krizemi, závislé na alkoholu a prášcích, jí nejspíše neporozumí. Rozumět jí nemohou a ještě jí závidí její domácí štěstí. Je to ale její názor -- proč by měl být horší, než ostatní? Žijeme v době, kdy ženy mohou opravdu všechno. Mohou být oněmi vysmívanými jeřábnicemi, vojačkami, pilotkami, manažerkami - ale i domovem pro své muže. Není proto třeba pohrdlivě shlížet na ty, které nechtějí být Marie Curie Sklodowskými.

Olga Sommerová je nepochybně obdivuhodná žena. Stihne vše. A nebo ne? Ale přehlížet kohokoliv pro JEHO způsob života a JEHO hodnoty je "chucpe".

Nezastávám se Zuzany Paroubkové, ač si to mnozí jistě tak vyloží. Vždycky se bojovalo -- a bojuje za PRÁVO žen zapojit se do veřejného i kariérního života Pozor -- právo, nikoliv POVINNOST. Nechť tedy ženy mají stejné právo být doma. Stejně jako muži. Má-li je kdo živit.

Žena, která je doma, je stejně dobrá, jako žena, která "bádá ve vědě" či "dělá politiku". Vybrala si to. To je ono právo, za které bojovaly feministky minulého a předminulého století. Jsou ženy, které skvěle vaří, mají doma uklizeno, podporují svého manžela a ještě si najdou chvilku pro sebe, své sebevzdělání, koníčky, charitu. A pak jsme my, jimž na domácnost padá prach, své staré rodiče vidíme jednou za půl roku, vaření obstarají v čínském bistru a žehlení je projekt, odkládaný několik týdnů či měsíců. My, emancipované, nejsme lepší. Jsme jen JINÉ.

Autorka je heterosexuální svobodná bezdětná parlamentní analytička České televize