Před časem přinesla dvě česká média - Literární noviny dne 13. 3. 2006 a Neviditelný pes o den později - článek Civilizace na pokraji katastrofy. Jeho autor Jiří Pehe v něm poukazuje na skutečnost, že "ekonomická a technologická globalizace zrychluje, přičemž vytváří ... napětí a nápor na zdroje, jenže se zatím nekoná globalizace politických institucí". Konstatuje, že "neexistují ... účinné nadnárodní instituce, které by dokázaly zkrotit negativní jevy spojené s ekonomickou globalizací a řešit v globálním měřítku ekologické problémy, jakož i nějakým způsobem zabezpečovat racionální využívání, popřípadě globální distribuci zdrojů surovin i dostupné energie". A nakonec i varuje: "... globální tažení tržního hospodářství a liberální demokracie může být za jistých okolností "koncem historie"..."

Od židovsko-křesťanské civilizace, z níž se tržní hospodářství a liberální demokracie "přelily" a "přelévají" do jiných zeměpisných částí světa a kultur, zřejmě nemožno očekávat kompromisní řešení na úkor vrozené rozpínavosti. Už v roce 1934 antropoložka Ruth Benedictová shrnula: "... nejde nám o globální pohled na lidské instituce celého světa - na nich stejně nikomu nikdy nezáleželo - ale o jedinečnost našich institucí a úspěchů, naší vlastní civilizace" (Kulturní vzorce). Židovsko-křesťanská civilizace stojící na objevitelské zvídavosti, na vynalézavosti i dovednosti technické a na hmatatelných historických úspěších se zformovala jako civilizace nejsebevědomější, ale také nejpřezíravější. Řečeno s Benedictovou, psychologické důsledky rozšíření bělošské kultury jsou nesouměřitelné s důsledky materiálními. "Globální rozšíření nás jako dosud žádnou z civilizací chrání před nutností brát vážně civilizace jiných národů," píše antropoložka.

Je otázkou, zda vůbec lze od společnosti, jíž věda dotvrzuje nejen předpoklady, ale i předurčenost k dosažení existenciálních vrcholů zoologického druhu homo sapiens sapiens, očekávat ochotu k jiným než prospěchářským a silovým (rozuměj diplomaticky i vojensky silovým) řešením situací hrozících kolapsem ekonomiky. Nejúspěšnější civilizace na Zemi si každé své etické selhání zdůvodní vlastní výlučností a historickým posláním, které nepopírají nejvzdělanější intelektuální sféry. Odborník na expertní systémy Jozef Kelemen zdůrazňuje: "Z těchto kultur jenom jediná - ta poslední (židovsko-křesťanská - pozn. aut.) - dokázala vyzvednout tvořivost tak vysoce, že ozářila celou civilizaci na této planetě. Že jí vtiskla svou pečeť. Že tato civilizace pronikla k jiným planetám. Že daleko do vesmíru odeslala poselství o své existenci" (Kybergolem; 2001). Kelemenovo tvrzení, že příslušník židovsko-křesťanské kultury si začal klást otázky o podstatě vztahu k plodům své technické tvořivosti, otázky o své podobnosti s nimi a otázky o možnostech překonání sebe sama těmito specifickými dětmi své zvídavosti, tvořivosti a technické vynalézavosti podporuje svými vývody filozof Egon Bondy: "Nejdůležitější asi bude..., že člověk "není tím, oč jde", není vrcholem či závěrem jsoucna, ale článkem v jeho samovývoji. (...) Lze důvodně předpokládat, že člověk sehrává funkci nejen dovršitele, ale i překročitele biotu - v rámci samovývoje ontolologické reality" (Juliiny otázky; 1970). Bondy píše, že funkci překročitele biotu člověk naplňuje vyprodukováním tak zvané arteficiální formy existence, vytvářené "výrobou", nikoli biologickým plozením, a stojící na takové organizaci materiálního substrátu, který už není organizací biologickou.

"Konec historie", jak tohoto termínu užil politolog Jiří Pehe, zdálo by se, je skutečně za dveřmi, třebaže ne z důvodu neexistence globální distribuce surovin a energie. Jenže Bondy míní: "Kontinuita člověka se "přelije" do nové, kvalitativně vyšší struktury, patrně do té míry plynule a uvědoměle, že "první generace" "arteficiálních bytostí" ("arteficiálních lidí") budou více pociťovat kontinuitu než skok" (Juliiny otázky).