1. zásahy státu do soukromí je třeba omezit,

2. stav manželský je tu pro každého, zvláštní stav registrovaného partnerství jen pro homosexuály je porušení rovnosti práv.

Je opravdu nutné omezit zásahy státu do soukromí občanů, i když si je ti občané, kterých se to týká, převážně přejí? Liberální ideje vycházejí z postulátu ochrany občana před násilím státu, nikoli před servisem státu. A jde-li o stav manželský... je tu opravdu pro každého, tak jsou tu i schody pro každého, ale vozíčkář po nich prostě nevyjede. Čili aby se každý mohl dostat např. do kina, staví se pro vozíčkáře bezbariérové vstupy. V tom je rovnost.

Zákon o registrovaném partnerství je možností pro homosexuály, aby dosáhli společenského uznání téhož, co je i na manželství heterosexuálů nejdůležitější. Tady je ovšem třeba zastavit se u argumentů L. Jakla, kterého jsem s otevřenou pusou poslouchal onehdy v rádiu a jemuž oponent J. Hromada nedokázal oponovat prostou logikou. Jakl tvrdil, že smyslem manželství je pro stát plození a výchova dětí, a že jen proto stát tuto instituci zavedl a také ji zvýhodňuje. To je opravdu velmi revoluční názor. Stát tu vystupuje jako personifikovaný rozumný hospodář, který plemení nás lidi -- takový Mr. Jones z Orwellovy Farmy zvířat.

Liberál i klasický konzervativec, na rozdíl od stoupence etatismu, považuje naopak stát za něco, co slouží lidem a vychází z lidských hodnot, z nichž některé se mohou zdát cynickému šlechtiteli dobytka poněkud romantické. Co je tedy smyslem manželství v klasické evropské kultuře? Specifický vztah dvou osob -- teprve jeho kvalita vytváří podhoubí pro dobrou výchovu, pro nezvířecké, nýbrž lidské plození dětí. A pokud manželství je neplodné, i tak mu zůstává jeho důstojnost. Hromada měl Jaklovi říci, že podle logiky páně Jaklovy musí stát bezdětná manželství zrušit, že manželům bez dětí musí odejmout všechna práva, jež jim jako manželům dosud bláhově přiznává.

Jistě, stát nemůže rozhodovat o tom, kdo má nebo nemá opravdu kvalitní vztah, proto slouží jen jako servis a vše ostatní nechává na lidech samotných. Vysokou míru rozvodovosti a krizi instituce manželství je však podle mého názoru možné zmírnit položením důrazu na to, že ať už realita lidských vztahů nakonec vypadá jakkoli, kvalitní, celoživotní vztah dvou osob je na jednom z nejvyšších míst hodnotového žebříčku západní civilizace. Kristus chápe manželství takto (Mt 19,5-6): "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Děti se tu slovem nezmiňují. Manželství se stává v optimálním případě Boží přítomností v horizontu světské příručnosti, svátostí (v ortodoxních církvích se vžil pro tento druh skutečnosti název tajina).

Kirkegaard mluví (ve slavné knize Skutky lásky, CDK Brno 2000) o vztahu dvou se milujících jako o vztahu třech, kde tím třetím je osoba vzájemné lásky. Duch svatý, který je podstatou těchto mystérií, ovšem vane, kam chce, žádný obřad ho neznásilní, žádný vnější akt nenahradí jeho vnitřní skutečnost (a tak i když každý rozvod manželství vychází z odcizení se tomuto Duchu, čili je hříchem, ortodoxní církve od časů apoštolských až do dnešních dob ve snaze zabránit většímu zlu rozvody umožňují). Z tohoto pohledu je, domnívám se, nutné vidět i vnější vymezení manželství pohlavím. Církve je prakticky v úplné shodě dodnes považují za klíčové, nicméně toto jejich lpění na tom, co se komu skrývá mezi nohama, místo toho, aby lpěly na tom, kdo se skrývá v kvalitě daného vztahu (je-li to Duch svatý či nikoli), toto příliš lidské zaměnění důrazu na povrchní místo hlubinného, nemůže, myslím, před Bohem nikdy obstát. Svátost je daná nikoli obřadem a vůlí církevní instituce, leč svobodným rozhodnutím Ducha svatého, jejž nikdo nespoutá razítky a obřady.

Všichni víme, jak vypadají reálné vztahy uvnitř partnerských svazků, a asi o nich málokdo má ještě iluze. Svátostné hledisko se proto může zdát směšně idealistické. Lidský život se jistěže topí v hříchu, marnosti a smrti, není to však jeho jediná možná perspektiva. Ve svátosti vztahu (takže již nejsou dva, ale jeden) je šance, naděje i touha po něčem úžasném, ryze lidském, co si v hloubi svého svědomí cení možná úplně každý. Nejde v něm o náboženské vyznání, ani o vazby na nějaké církevní instituce, nýbrž o niternou kvalitu člověka. Úctu k ní můžeme najít v dávné pohanské báji o Filemonovi a Baucidě, v poezii a romanopisectví snad celých dějin Západu.

Idea registrovaného partnerství (a nikdy jsem se netajil s názorem, že by se mělo spíš jednat o něco úplně totožného s manželstvím, např. loni v lednu jsem v HN zastával tezi, že dva homosexuálové mohou vytvořit kvalitní rodinu a vychovávat děti) podle mne má smysl v tom, že stát konečně uzná, že i dva muži či dvě ženy mohou ve společnosti fungovat v rámci vztahu, kterého si naše civilizace tak cení, a proto ho privileguje. Samotná svátost je však na státní vůli nezávislá. Ani vládcové, ani koncily, papežové, ani církevní doktrína, ba vůbec nikdo nemůže Duchu Božímu zabránit, aby vstoupil mezi dva lidi, již se z hloubi srdce milují... dokonce mu v tom nemůže zabránit ani to, že se jedná o dva muže či dvě ženy.

Je to šokující? Copak neznáme křesťanskou doktrínu, copak není jasně dána, černé na bílém, copak zástupy kněží a teologů netrvají na "tradicích" (podobně jako farizeové v opozici vůči samotnému vtělenému Bohu)? Ano, záleží na tom, zda chceme naslouchat jednoduchosti těch kodifikovaných řešení (a žádná taková řešení Nový Zákon právě nedává), nebo chceme-li růst do Boha, do mysli výsostné a absolutní. Svou smrtí na kříži, velikonočním mystériem, ke kterému se blíží běh liturgického roku, nám dal najevo, že poznávat ho, je poznávat netušené hlubiny lásky, že jeho způsob myšlení vzdoruje každému rigidnímu náboženství.

Ostatně jeho největší apoštol o tom krásně píše v Druhém listu Korintským (3,2-6): "Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. Odvažujeme se to říci, protože důvěřujeme v Boha skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život".

Bůh je vždy šokující, je vždy nekonečně mnoho kroků před námi, je vždy nekonečně větší a božštější než jakákoli lidská představa o něm. On je totiž láska (jak dosvědčuje 1J 4,8).