Úspěch každého takového srovnání závisí na míře zjednodušení obou stran. V článku Dnešní kapitalismus je přirozený asi jako rakovina (BL 15.2.2006, autor Jiří Martišek) mi takto zjednodušený přišel model růstu v přírodě. Protože k podstatě kapitalismu se necítím vůbec kompetentní vyjadřovat, zastavím se u přírody. Autor charakterizuje růst v přírodě jako zpočátku rychlý, v podstatě exponenciální, posléze umírněný, stabilní. Dokládá to na růstu jedince, který dospěje a přejde do nové kvality. Dítě dospěje, už neroste, zato hloubá, třeba o kapitalismu. Pak stejně tak rozumně umře, možná na rakovinu. Přírodním dějům je tak přisouzena jakási rozumnost, které se našemu stále exponenciálně rostoucímu kapitalismu nedostává -- možná dočasně, ještě nedospěl -- nebo je zcela nepřírodní, není to zkrátka žádný bioprodukt.

Nicméně růst takto prezentovaný se dá dobře vztahovat jen k růstu jedince, jehož dovršením je právě smrt. Domnívám se (a jistě i já, se značnou rozkoší, zjednodušuji), že přírodě je stejně tak vlastní růst exponenciální. Tak se množí bakterie či buňky, mají-li dost živin a prostoru, tak to asi dělali i čerstvě vysazení králíci v Austrálii. Omezení exponenciálního růstu nastává ne kvůli dospělosti, nýbrž vyčerpáním zdrojů či různými formy predátorství či parasitismu jiných živých organismů, nad jejichž rafinovaností a "krutostí" ve srovnání s dnešním kapitalismem by musel ustrnout i ten jeho největší odpůrce.

Dotáhnu-li pak srovnání kapitalismu a rakoviny ještě dál, ovšemže jen za cenu dalšího, pro mě líbivého zjednodušení, pak oboje vychází z přirozené podstaty. Rostu, jakmile dostanu příležitost, a rostu, dokud mohu -- v přírodě nic nového. Lze si těžko představit osídlení zeměkoule živými organismy, pokud by se chovaly příliš rozumně a dopředu sami sebe omezovaly. Rakovina je pak z části naší cenou za schopnost růstu a obnovy, geny a molekuly podílející se na jejím vzniku jsou jen trochu odchylnou variantou těch, které nám slouží, stejně jako některé neduhy dnešního světa jsou cenou za jiné možnosti. Pravda, rakovina sama nám už mnoho nepřináší, ale těžko ji považovat za zcela nepřirozenou a z hlediska laskavé přírody může být dokonce považována za docela efektivní formu eliminace jedinců -- a tudíž dosažení oné kýžené rovnováhy v růstové křivce. Naopak hospodářský růst nám zatím přináší určité výhody a technologický pokrok, který umožňuje provozovat třeba i tuto diskusi či hru se symboly a srovnáními, i když zřejmě jenom na chvíli a vlastně za vysokou cenu.

A nakonec ještě jedno srovnání -- je-li všemu živému vlastní růst a smrt, tak proč ne lidstvu. A rakovina je pak docela přirozenou příčinou smrti, aspoň nemusíme čekat na pád asteroidu na hlavu. Takže jestliže nám hrozí smrt na kapitalismus, je na tom něco divného? A proč ne jenom nám, co když sami jsme formou současného života, která ho má zahubit? To, že my sami jsme rakovinou, už taky někdo vymyslel. Třeba už někde čeká jiný život a my mu stále zacláníme, třeba to bude ten, který sem na zem konečně přinese ráj. Já se totiž obávám se, že tento život, jak je nastaven, zůstane aspoň ve své pozemské fázi, dost tvrdý, ať mu dáme nálepku jakéholiv --ismu či konečně té pravé revoluce. Nicméně je na každém, aby si míru té tvrdosti mezi jednotlivými možnostmi sám srovnal a na nás všech, abychom se jí podle našeho nejlepšího svědomí pokusili aspoň na tu vymezenou dobu navzájem ulehčit. A dokážeme-li naše bytí zde v civilizované formě prodloužit, třeba právě omezením vlastní spotřeby, bude to jistě rozumné. A mezitím můžeme hrát hru na srovnávanou...

Martin Vokurka je docentem patofyziologie na 1. LF UK a spolu s Janem Hugem autorem Velkého lékařského slovníku a dalších slovníkových publikací. Věnuje se také literatuře. Má osobní stránky www.martinvokurka.cz