Pozor, Roosevelt!

Pokud nejste právě zpraveni o detailech, nevadí. Nemusíte být dokonce ani expertem na složitý region Blízkého Východu. Autor, který události léta 1953 popisuje, jako kdyby byl přímo u toho, přichází z bohatě rešeršovaným výzkumem, které čtenáře vtáhne do tématu jako vír do hluboké vody. "Teherán ještě spal, když do tmy vyrazila krátce před půlnocí 15. srpna 1953 podivná karavana. Na jejím čele stál ozbrojený vojenský vůz. Za ním jely dva jeepy a další náklaďáky plné vojáků. Den byl neobvykle horký, ale nadcházející noc přinesla alespoň trochu úlevy. Stoupající měsíc zářil na všechny strany. Byla to ta správná noc ke svržení vlády," začíná kniha, která se od první strany čte jako velmi dobrý špionážní román.

Zdánlivě stará historie svržení jednoho nepohodlného iráckého politika, není opravdu jen odtažitým a silně vyfabulovaným záznamem, neboť tato událost se skutečně stala a hraje dodnes podstatnou roli ve vnímání íránsko-amerických vztahů. Alespoň v Íránu Kinzer zkrátka dokáže čtenáře velmi rychle provést labyrintem íránských dějin, mentality i tradičních schémat, které si s touto zemí můžete někdy spojovat. Kombinuje beletristické postupy se seriózním akademickým výzkumem, kompiluje sekundární literaturu s vlastními zdroji, vládními dokumenty a agenturními zprávami.

Pro laika, který se nemusí orientovat ve jménech a místech, jsou tu hlavní aktéři zasazeni do stručného příběhu v místě a čase jako z filmového plátna. Nechybí tu agenti, politici a obchodníci, ani vždy úspěšně manipulovatelný dav. Někdy to může opravdu působit až neskutečně. Dynamicky rozehraná scenérie s rychlými přechody mezi salóny, ulicí a hotelovými pokoji, s dramatickými nočními zápletkami a rychlými časovými střihy, popisuje události s citlivostí pro detail a jemnost charakteru.

Detail: americký agent Kermit Roosevelt, který byl vyslán na tajnou misi do Teheránu pod krycím jménem James Lockridge (za účelem svrhnout premiéra Mossadegha, of course) byl vnukem slavného prezidenta F.D. Roosevelta. Spoluhráči při tenisu se jen občas divili, proč "Jim" tak často, když mu utekl míček, záhadně kleje: "Oh, Roosevelt" Vysvětlení měl "Jim" skvělé: jako zapřísáhlý republikán nesnášel Roosevelta, symbol toho prohnilého amerického slabošství! A tak si jeho jménem nahlas ulevoval...

Mossadegh jako demokrat

Není opravdu na škodu dozvědět se ale i to, do jaké míry je šíitský (a tedy povětšině íránský) muslim hlubinně ve vztahu k nejstaršímu světovému náboženství - zoroastrismu, ani do jaké míry je staroperská válečná a imperátorská tradice blízkým východiskem pro základní politické deklarace současnosti. Ačkoliv mnohé z vysvětlení lze nalézt paralelně v různých typech slovníků, kombinaci, kterou Kinzer nabízí, jsou události posledních dnů mnohem srozumitelnější.

Prorok Zoroaster, později známý Evropanům jako Zarathuštra, měl hluboký vliv na perské dějiny. Zaroastrismus naučil Íránce mimo jiné i tomu, že mají nezadatelné právo na osvícené vládce. Silné vnímání rozdílů mezi dobrem a zlem je u tohoto náboženství posilováno přesvědčením o posmrtném životě, jemuž předchází boží soud - jde o vůbec první náboženství, kde se myšlenka posmrtného života s ohledem na to, jak ctnostný či nikoliv byl pozemský život, objevuje. Vládcům je lid podřízen, ti ale od něj na oplátku vyžadují, aby v rámci svého postavení božího zástupce na zemi vykonával své poslání svědomitě v souladu s morálními prerogativy. Přesvědčení o "boží milosti" jejich vládců je zkrátka limitováno výkonem jejich funkce. Učení Aliho, Muhamedova následovníka, respektive šíitismus (což by se dalo přeložit jako "následovnívci Aliho") je v tomto ohledu podobně přísný. Šíitští muslimové, jejichž intenzivní prožívání Koránu je výrazem tradičního mystického náboženského spiritualismu, naprosto v duchu Aliho osudu - sebeobětování pro věc víry (Ali byl podle tradice zavražděn svými opononenty v Kufě, nyní v Iráku) - jsou svého druhu disidenty uvnitř muslimského moře. Podobně jako stoupenci zoroastrismu, rovněž šíitové jsou velmi citliví k příkořím a nespravedlnosti, kterým jsou vystaveni. V takové atmosféře je příběh hlavního muže Kinzerovy knihy živý jako příběh Aliho.

Kdo byl tedy tento mysteriózní premiér a vzdělanec Mohhammed Mossadegh? O něm se v českém tisku právě nedočtete.

Mohammed Mossadegh je velmi šarmantní muž, vysoký, hubený, aristokratického chování, přesto něčím podivný. Proč Britové přesvědčili Američany, že je třeba toho člověka, který chtěl zastavit jejich ropné zdroje, odstranit? Čím dříve, tím lépe. Mossadegh je v podání autora vzdělaný a kultivovaný demokrat (studoval ve Francii a ve Švýcarsku, kde získal doktorát práv), který se podílel aktivně na vzniku prvního iránského parlamentu (Majlis) a byl vždy v opozici vůči autoritářským režimům. To by snad nebylo tak špatné. Kdyby nebyl rovněž citlivý na expanzivní pokusy britského impéria ovládnout Írán. Po jeho jmenování premiérem nasadil na Brity ostrou konfrontační politiku, kterou završil znárodněním strategické společnosti: Anglo-Iranian Oil Company.

Mossadegh je patriot. Řekněte, co byste dělali na jeho místě? Jenom v roce 1947 měla společnost Anglo-Iranian Oil Company zisk 40 milionů liber, zatímco Íránu připadlo pouhých 7 milionů. Sympatie, kterou Kinzer k Mossadeghovi cítí, je znatelná, i když postupuje v jemnokresbě velmi opatrně.

Britové mají problém s ropou. Jak ale mají přesvědčit americkou administrativu, že by je to také mělo zajímat? Po nástupu bratří (Allena a John Fostera) Dullesů a prezidenta Dwighta Eisenhovera zahráli rudou kartou, píše Kinzer. Premiér Mossadegh náhle ohrožuje nejen Brity, ale i Američany, a hrozba "novou Čínou" na Američany zabrala i za kanálem.

Oddaný čtenář archiváře Alexandra Mitrochina (The Mitrokhin Archive II: The KGB and the World) by možná v tuto chvíli hledal, zda byl Mossadegh financován ruskou rozvědkou. Nic takového ale u Mitrochina nenajdete. U Kinzera také ne. Mossadegh byl odpůrce komunistického převratu a vystupoval proti silám, které mohly být podezřelé z takových úmyslů. Komunistická strana Íránu (Tudeh) nebyla zdaleka tak silná, jak to viděli bratři Dullesové, kteří pracovali s přízrakem vypuknutí 3. světové války každodenně. Severní část Íránu, odkud se teprve nedávno stáhla ruská vojska, ale určitě nebyla bezpečnou zónou: Írán byl v 50. letech horkou půdou, kde se křížily velmocenské zájmy Velké Británie, Spojených států amerických, ale i Francie se zájmy Sovětského svazu. Nejistota kolem Kaspického moře (rebelie v Azerbajdžánu), válka v Koreji, strategické sousedství s Indií, kavkazská zóna, ale i napjatá atmosféra v Berlíně, to vše se zapisovalo do kontextu právě vypuknuvší studené války, která podobně jako předchozí geopolitické střety, hrála v íránský neprospěch.

Mosssadegh jako mučedník

Atmosféra, kterou autor ve své knize popisuje, má zvláštní orientální kolorit. Novinář Kinzer pracuje s archívy CIA, které byly v roce 2000 deklasifikovány; dozvídáme o západních praktikách, které vypadají někdy až fantaskně. Rezá Šáh Páhlaví i jeho syn Mohammed, byli každý ve své době loutkami velmocí: otec v rukou Britů, syn v rukou Američanů. Změny na trůnu i na ulici byly financovány z tučných rozpočtů tajných služeb, které hrály často vabank. Zatímco Britové to měli s Rezou Páhlavím do jisté míry snadnější díky jeho autoritě v ozbrojených silách, zato ale nesnadné při kontrole jejich vlivu (včetně pokusu o alianci v nacistickým Německem), jeho syn už více připomíná bezmocnou loutku, která s sebou nechá vláčet jen sem a tam. Kinzer má pro silové proporce vysoké porozumění.

Na pozadí celé aféry vynikne velmi dobře výměna světového leadershipu v neprospěch Britů, ale i zvláštní repetitivnost, s jakou se tyranie zapisuje do perských a íránských dějin. Premiér Mossadegh zůstává v šíitské tradici dodnes tak trochu "skrytým prorokem", svědomím lidové touhy po spravedlnosti (farr), která vždy zasáhne prostřednictvím mučedníka, jenž nesnese tyranii (istibdad).

Způsob, jakým s ním Britové a Američané naložili, měl ale mnohem hlubší dopady pro Západ, než si agent Roosevelt a jemu podobní (včetně prezidenta Eisenhowera a premiéra Churchilla, kteří byli do akce zasvěceni) sami mysleli. V roce 1979 dostaly USA dějinnou lekci, v níž hlavní roli hráli právě šíitští klerikové na čele s charismatickým ajatoláhem Chomejním.

Nebýt Mossadeghova "mučednického příběhu", nebyla by ani revoluce, která svrhla Šáha Pahlavího a po nějakém čase nastolila klerikální režim.

Nebýt Mossadegha, nebylo by ani dnešního íránského prezidenta Mahmúd Ahmadí Nežáda, který vyvolává svými výroky o Izraeli a svým nukleárním programem celosvětové zděšení. Ačkoliv s ohledem na datum publikace, tento závěr nemohl novinář Kinzer do své úvahy zapojit, zdá se to být více než logické, a troufám si tvrdit, že by asi nebyl ani proti. Nedostatek knihy nespočívá v odvážných paralelách, ani v brilantní beletrizaci, nad níž by nejeden klasicky odchovaný historik zaúpěl, ale spíše v přecenění dimenze Íránu, jako místa, kde leží kořeny blízkovýchodního terorismu. Je to přeci jenom až příliš efektní. Autor tím mnohem více splácí komerční daň za přeexponovanou dimenzi 11. září 2001, která se bohužel silně podepsala na celém americkém knižním knihu.

Příběh o Šáhových lidech, který i prezident Eisenhower jednou popsal "jako šestákový román" zkrátka nestojí u kořenů tak komplexního jevu, jakým je nynější podoba terorismu. Autor se opravdu nemůže věnovat celému regionu, ačkoliv podoba izraelsko-palestinského konfliktu, započatého vznikem izraelského státu, přeci jenom předcházela aféře Mossadegha, a mohl se jít dotknout mnohem více. Velmocenští aktéři byli totiž podobní, reakce téměř totožné.

Premiér Mossadegh byl v roce 1953 svržen, uvězněn a odsouzen k smrti. Jeho poslední oponent, Mohammad Šáh Rezá Páhlaví mu jeho utrpení zkrátil na 3 roky. Smrt ho zastihla v ústraní v roce 1967 - bez sebemenšího vlivu na další osudu své země. Na přitažlivosti příběhu s tragickými kořeny to dnes ale nic nemění - bohužel často nejen pro íránský lid. Kinzerova kniha je nezbytná pro porozumění současného Íránu, včetně velmi kontroverzních deklarací nynějšího íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.

(Vychází v týdeníku Ekonom.)