Máme MY vést válku v Iráku a Afghánistánu (ONI)? Máme MY urážet muslimy (ONI) karikaturami Mohameda? Máme MY posílat léky a humanitární pomoc do Afriky (ONI)? Smíme MY chtít po Íránu (ONI), aby neobohacoval uran? Máme MY chtít po Číně (ONI), aby dodržovala lidská práva?

Nebo v opačném gardu: Máme dovolit muslimům (ONI) požadovat omluvu za NAŠE karikatury Mohameda? Máme dovolit muslimům (ONI), aby se roztahovali po Evropě a šířili zde islám? Máme MY přehlížet, že v Súdánu (ONI) obřezávají mladá děvčata?

Komentátoři, glosátoři a diskutéři se řadí pochopitelně do MY a MY je obvykle buď vyspělý Západ nebo křesťansko-židovská civilizace, přičemž linie jde i skrze občany a národnosti (muslimové a potomci přistěhovalců nepatří mezi MY, i když to jsou třeba Angličané nebo Francouzi). Zajímavé na tom je, že ti vyspělí Zápaďáci to vidí jinak, a to tak, že o NÁS mluví jako o Východu (noví členové EU, Eastern Europe, Europe de l'Est). To lze snadno vysvětlit v jednom směru přilnavostí k elitě, a v opačném směru odpudivostí a nedůvěrou k bývalým ONI (satelitům komunismu). Příhodným vystižením této hranice a odlišného pohledu na MY je tisková zpráva, dle které Česká republika před nedávnem oslavovala, že v některých makroekonomických ukazatelích dohnala nejchudší země staré Evropy. Pohybem vpřed se dostala na konec. Sklenice je konečně aspoň poloplná, nůžky se pomalu svírají a rozdíly se smazávají.

Střízlivějším pohledem lze uzemnit tuzemské ambicienty do role pikolíka. Na straně vyspělého Západu stojí díky zeměpisné poloze a díky oprášené konformitě se západními hodnotami, které znají z vyprávění. Na formování jeho postojů ale mají vliv jen nepatrný, což je pochopitelně dáno tím, že jsme na chvostu západního draka nejen z pohledu ekonomiky, rozlohy, ekonomického a politického vlivu ve světě, ale i počtem vojáků, bitevních lodí, stíhaček a jaderných hlavic. Přiznejme si, že důvodem přijetí středo a východoevropských zemí do NATO bylo umožnit Spojeným státům rozmístit, pro případ narušení politické stability Ruska, rakety blíž k Moskvě a tím držet medvěda lépe na uzdě. Transportéry OT-64, které nedojely z Hodonína do Prahy zachránit Svobodnou Evropu, asi velitelství v Bruselu příliš neuchvátily.

My se tedy skutečně správně řadíme k MY, ale není od věci mít přitom na mysli, že ještě před několika lety jsme patřili k ONI, a že dnes, v rámci MY, nehrajeme první ani druhé housle, závisíme na širokém kolektivu, a jsme spíš nahraditelnou a zbytnou součástkou údů než směrudávajícího mozku společenstva MY, bez něhož bychom byli NIKDO. A také není od věci, pokud začneme divně vyskakovat, se nechat jiným údem MY řádně proplesknout, aby se z nás nestali zase ONI.