16. 2. 2006
Moc karikatury -- karikatura mociK úvaze o moci karikatury mě ani tak neinspirovala aféra Mohamed, jako komentář Martina Komárka v Mladé frontě dnes 14. 2. 2006, nadepsaný "Mám se bát Íránu víc než čerta?". Připomněl mi novinářskou poučku, která zní: Je-li titulek zakončen otazníkem, odpověď na položenou otázku zní vždy ANO. Ve zmíněném komentáři sice autor nepíše, že by íránský prezident Ahmadinežád byl přímo čert, ale že "vypadá tak trochu jako tato (pohádkami zkarikovaná) bytost". Karikatury dnes zkrátka hýbou veřejným míněním, tak proč to nezkoušet dál a dál, zvláště, má-li zmíněný prezident k dispozici rakety středního doletu. Které jsou nejen schopné nést jadernou hlavici, ale zasáhnout i Moravu. Jaderné hlavice, na rozdíl od jiných států regionu, sice ještě nemá, ALE mohl by mít (na obohacování uranu se již pracuje...). |
Podotýkám, že Írán nevlastní jenom rakety středního doletu, ale také kontroluje významnou část ropné produkce regionu. Státy arabského poloostrova pak nevykazují sebemenší chuť se kontroly nad svým nerostným bohatstvím vzdát, dokonce ani nechtějí v tomto opusu hrát druhé housle. Bude třeba přitvrdit muziku, skončit s arabským folklórem a přejít na hardrock. Zdá se však, že být sólisty je tvrdý oříšek. Žádná velmoc sama o sobě nemá dostatečný potenciál, aby tyto zdroje dostala pod kontrolu a dlouhodobě ji udržela. Je třeba spojit síly, a to vyžaduje přesvědčit globalizovanou veřejnost, že čert není jenom malovaný na zeď a že není jen pouhá karikatura, dosvědčující svobodu tisku a smysl pro jad(e)rný humor. Problém je, že se nikdo nesměje. Naopak. V záběrech televizních štábů můžeme vidět pouze hněvivé tváře. Od těchto lidí nemůžeme očekávat, že se v nejbližší době zasmějí. A není to jenom proto, že v jejich krajinách není bůhvíjaká tradice karikatury. My, kteří obýváme krajiny na západ od ropných polí, tedy krajiny oplývající mlékem, strdím, elektronikou a svobodou urazit koho chceme, to nechápeme. Reakce na karikaturu nám přijdou neadekvátní, barbarské. Nezatěžujeme se při tom otázkami, není-li barbarské urážet náboženské cítění těch na východ od ráje konzumu, vysmívat se jinakosti a tradicím. Jistě, lze hovořit o spontaneitě hněvu a ptát se, zda pomstychtivý dav je či není manipulován. A pokud ano, kým a proč. Komu prodest? Je možné klást si otázky, zda je v tomto světě, stojícím tváří v tvář příštím krizím přírodních zdrojů, vůbec někdo nemanipulován. V každém případě však: "Jak ukazují bouře nad obrázky proroka Mohameda", píše Martin Komárek ve svém komentáři, "nechuť k západu je tu velká a upřímná". Svatá pravda, zbývá jen poznamenat. "Jsme zkrátka na dostřel od Íránu", uzavírá Martin Komárek. "Znepokojivé navíc je, že jako občané malé země nemůžeme s touto hrozbou udělat prakticky nic. Můžeme jen čekat, jestli čert nepřijde". K takovému fatalismu je opravdu těžké cokoliv dodat. Snad jen: "Co se stane, až si ti, co vidí čerty v zemích kontrolujících ropné zdroje, uvědomí, že nejenom kontrola nad nimi bude klíčová pro budoucnost, ale že příští svět bude stále závislejší například na vodě a jejích zdrojích a rezervoárech. Jak budou vypadat karikatury příštích čertů? |