"Svévolnost psychoanalýzy"

Začnu nejprve komentářem ke zvláštní poznámce pana Kartouse o svévolnosti výkladu v psychoanalýze ("vymýšlení"). Svévolnost výkladu lze v psychoanalýze ověřit snadno. Nesvévolný výklad v psychoanalytické ordinaci je ten, který má léčebné účinky. Ve vztahu ke kulturním artefaktům není psychoanalytický výklad nikdy ničím jiným než hrou. Hrou s projektivní schopností mysli čtenáře, nikoli hrdiny pohádky. Neboť možná to někoho překvapí, ale žádná Karkulka ve skutečnosti neexistuje a neexistovala. Nelze tedy analyzovat její nevědomí, lze analyzovat pouze nevědomí autora, neboli kolektivní nevědomí lidského rodu, anebo si pohrávat s imaginací a "abstraktním libidem" čtenáře.

Našel-li jsem v pohádce o Perníkové chaloupce projekci pocitů postmoderny a hlas Gaie, planety Země, sužované brutální exploatací novověku, neznamená to věru, že autoři pohádky tušili cosi o industrializaci. Tušili však cosi o člověku, a proto jejich texty magneticky přitahují nebanální projekce naší aktuální kolektivní psýché.

Básně Tristana Tzary lze jistě použít ke stejným účelům, jenže tajemství tkví v tom, že nicotná forma, která nikdy nenesla žádný obsah, žádný obsah ani nikdy neunese, a přitahuje k sobě nutně maximálně projekce vnitřní prázdnoty projektujícího.

To Karkulce absolutně nehrozí a Frommova interpretace je toho důkazem. Přiznám se, že jsem tento výklad neznal, ačkoli jsem tušil, že někde existuje. Jeho přečtení mne naplnilo jistou hrdostí (i když odhodím veškerou sektářskou zášť, která je z psychoanalýzy zřejmě navěky neodstranitelná), neboť mi přišlo, že Fromm se nad Karkulkou opravdu hluboce nezamyslel. Na druhou stranu, proč ne. Nápad s "falešným těhotenstvím" vlka je roztomilý, ovšem ve skutečnosti zrcadlí zlom společenské vědomí, který proběhl za Frommova života, nikoli obsah kolektivního nevědomí. Pokusím se to trochu dokázat, s plným uvědoměním, že slovo "důkaz" je jen výzvou k novému radostnému hernímu projevu, k "volné hermeneutice", která narozdíl od volné lásky osvobozuje a nenakazí.

Falické a vaginální světy

Fromm se mýlí především v tom, že v Karkulce vidí jen feminní mýtus. Červená Karkulka není jen zprávou o ženském nevědomí. Důležitým indikátorem toho je, že se děj Červené Karkulky odehrává do značné míry v plenéru. Opravdu zásadní feminní pohádky se odehrávají v uzavřeném prostoru, v interiéru, podobně jako současné americké dopolední soap-opery (daytime soap-operas) nebo jihoamerické telenovely.

Tento prostorový orientátor je velmi vhodný jak pro klasifikování feminnosti pohádek, tak velmi prostě i pro klasifikování ženskosti cílové skupiny produktů populární kultury. Klíč k porozumění (jistě námi mnohými tušený intuitivně) nám poskytl vynikající Freudův žák Erik Homburger Erikson.

Při výzkumu rozdílů v psychice chlapců a holčiček předškolního věku objevil výmluvné diference, které dnes patří do základních učebnic psychologie. Erikson nechal děti hrát si s kostkami a jednoduchými předměty a chtěl po nich, aby z nich postavily "svůj svět" a pak ho doprovodily nějakým příběhem. Věřil, že děti do takové hry vyprojektují svůj svět vnitřní.

Při té příležitosti zjistil, že existují dva typy světů, které děti stavějí a vyprávějí, a ty jsou rozlišitelné podle jejich pohlaví. Jiný svět stavějí chlapečci a jiný holčičky. Kluci stavěli nějaký vnější prostor: město, vesnici, jednoduše exteriér. Rádi stavěli vysoké věže, které zakončovali kužely. Když měli dosadit do svého světa nějaký příběh, zdůrazňovali pohyb, pronikání do prostoru a rádi vyvolávali srážky a kolize - autíček či lidí. V jejich krajinách bylo méně figurek a zvířátek než u dívek, za to rádi na hrací ploše expandovali do prostoru.

Dívky naopak spíše konstruovaly interiéry, vnitřky domů obklopené zdmi. Měly zde více postaviček, kladly velký důraz na detaily a zvláštní roli hrál vždy vchod do domečku, který byl nějak vyzdoben či zdůrazněn. Když byly dívenky požádány, aby vyprávěly nějaký příběh, který se v jejich světě odehrává, většinou byl o tom, jak někdo (nejčastěji muž či zvířátko) přišel na návštěvu a ony ho pohostily, přičemž ho vždy pečlivě nechaly "projít vchodem" než umístily figurku do interiéru.

Erikson z toho odvodil, že děti do této hry projektují své počínající rozpoznání pohlavní diferenciace. Proto chlapci stavěli falické domy, kdežto dívky vaginální vnitřní prostory. Klíčová je pro nás preference pronikání prostorem u chlapců. Toto pronikání je jistě pronikáním falu do vagíny stejně jako pohádkového hrdiny do světa.

Pasivita a pohostinnost dívek je jistě připraveností otevřít vagínu falu hrdiny stejně jako čekání princezny v hradu na svého prince. Odraz této zákonitosti pohlavní konotace prostoru můžeme dnes nalézt například v reklamě, kde je začasto cílová skupina žen zakódována v obraze mimo jiné tímto způsobem, ale zcela zjevné je to v již zmiňovaných žánrech pop-kultury. ("Pojetí žen" a "ženských přístupů", jak se projevují v reklamě v české společnosti, jak se projevuje v české společnosti, je však zcela radikálně odlišné od toho, jak je pojímána žena v reklamách na evropském Západě. Je to okamžitě rozlišitelné, natolik, že stačí vzít libovolný výtisk časopisu Reflex či Týden a ukázat ho britské či mezinárodní studentce, aby to vyprovokovalo výkřiky, že to je "absolutně neuvěřitelné". Snad budeme moci v budoucnu přinést seminární práci na toto téma, pozn. red.)

Zatímco telenovela se odehrává takřka plně ve vagíně a rozhodující je v ní, co kdo komu řekl, bytostně maskulinní žánry jako western či akční krimi se bez exteriéru neobejdou a rozhodující v nich je, co kdo udělal. Červená Karkulka, která se vydává na cestu lesem, tak není vůbec ve svém jádru feminní pohádkou.

Zlá sudička a zlá macecha

Svou feminnost Karkulka samozřejmě má a tu jsem se snažil popsat ve svém článku. Pro hlubší orientaci není od věci se podívat na jiné pohádky mapující ženské nevědomí. Pokud si je dobře prohlédneme, tak nalezneme, co mají s Karkulkou společného, a tím také, co je v Karkulce opravdu feminního.

K základním ženským pohádkovým naracím jistě patří pasivní Šípková Růženka a odstrkovaná Popelka. Motiv prokletí obou těchto hrdinek zasluhuje zásadní pozornost. Kdo zná pohádky, ví, že princezna nikdy nečeká ve svém interiéru jen tak. Princezna je buď prokletá a zakletá (Šípková Růženka) nebo nevlastní a ustrkovaná dcera (Popelka).

Kde se rodí problém Popelky nebo Šípkové Růženky? Nelze nevidět, že ho vždy přináší ženská postava: zlá sudička či nevlastní matka. Jednoduše řečeno, zlý osud a nevlastní matka je vždy vlastní matka. Potvrzuje nám to Elektřinu tématiku, kterou jsme objevili už u Karkulky: řekli jsme si, že nejdůležitějším tématem Karkulky není setkání s mužem, ale "prokletí matkou". Popelka či Šípková Růženka nám toto poselství kolektivního nevědomí jen stvrzují.

Zato Frommův pozoruhodný výklad o Červené Karkulce jako "feministickém mýtu", v němž žena vítězí nad mužem, dělá z Karkulky revolucionářský text bouřící se proti všem ostatním analogickým produktům kolektivního nevědomí. Je pozoruhodné, že Bohumil Kartous takový výklad dokázal označit jako střízlivější. Je to více než co jiného zpráva o tom, v jakém světě Bohumil Kartous i já (programově se zříkám slova "bohužel") dnes žijeme. Je to svět, v němž muži padají do studen osudu jako odpad s naprostou samozřejmostí, svět rozpáraného kožichu patriarchátu. Pohádka o Karkulce však z obsahu dneška neudělá věčný mýtus. Na to je dnešek příliš málo moudrý.

Penis, masochismus, exhibicionismus

Ovšem věc není samozřejmě tak prostá. Bolavé poznamenání matkou, ze kterého muž (princ) přichází dívku osvobodit (v Karkulce to byl, jak víme, myslivec-psychoanalytik), musíme jasně odlišit od feminního masochismu, který odráží hluboký ženský pocit viny. Ten objevíme v pohádkách, kde je princezna ztrestána, proměněna v ohyzdnou babiznu nebo ropuchu.

Tento důraz na poznamenání vizuální podoby odkazuje k tomu, že celý problém souvisí s ženským exhibicionismem, s uhranutým pohledem do zrcadla, s vystavováním své ženskosti ("pýchou"). Proč je však exhibicionismus spojen tak pevným poutem s masochismem, s pocitem viny? Zde se neobejdeme bez Freuda.

Pocit viny a sebenenávist dívek, která přesahuje "běžné" dimenze sebenenávisti u chlapců, jež pramení z elementárního všelidského pudu smrti, nelze pochopit bez dramatu "ztráty penisu". Ponořme se opět k základům psychologie: dívka v jisté chvíli zjistí, že nemá penis jako chlapečci. Z toho vzniká podle Freuda několik klíčových pocitů - prvním z nich je pocit viny.

Dívenka si říká: "sebrali mi ho, protože jsem něco provedla. Moje dírka je za trest." Tento pocit viny pak dává vzniknout obecné ženské submisivitě, touze být podřízená a potrestaná, což pocitu viny ulevuje. Doprovodným efektem je "nenávist k vagíně", kterou si poněkud neuvědoměle vzala na mušku i známá feministická divadelní hra Vagina monology.

Druhou ženskou konstitucí, která vzniká po zjištění "odebrání penisu", je obecný ženský exhibicionismus. Když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že zatímco muži si oblékají takové oblečení, které je jim pohodlné, ženy jsou schopny podstoupit neskutečné nepohodlí, aby zaujaly. Ovšem nejde v tom navzdory všeobecnému přesvědčení o zaujmutí mužů, jde o kompenzaci, kterou Freud popsal infantilní dívčí větou: "nemám sice penis, ale něco mít musím, když se na mne dívají!".

Feminní vizuální exhibicionismus a masochismus kompenzující pocit viny tak spolu neustále svádějí zápas, který je manifestován v pohádkách o potrestaných a polepšených princeznách.

Vaginální dům, klitoridální jahody a dvanáct měsíčků

A ještě jednu variantu si musíme v konfrontaci s Frommem připomenout: samozřejmě, existuje verze ryze feminní pohádky, kde se dívka vydává na cestu. Jde o pohádku, kterou si nazývám soukromě "masturbační" - zachycuje hřích prozkoumávání vagíny. V takové pohádce nejde o cestu a to, co na ní dívka potká, ale o nějaký vstup do domu reprezentujícího vagínu. Základní podobu nám zachytili bratři Grimmové v klasické germánské pohádce o Trude. Zde dívka jménem Trude neodolá a vstoupí do tajemného domu přes přísný zákaz rodičů, aby si ho prohlédla. Za to je brutálně zlikvidována.

Masturbační jádro takových pohádek přímo bije do očí.

Někdy však v takové pohádce nacházíme jistý přesun. Přesněji jde o to, že se mění latentní vypravěč celé pohádky. Zatímco Trude je klasická rodičovská pohádka, existují i pohádky vyprávěné z infantilní pozice (nedávno jsme si tu představili Perníkovou chaloupku, kde masturbantem byl však podle všeho chlapec): dům, který dívka počíná prozkoumávat, se stane zamlčenou příčinou trestu, dívka je z tohoto domu vyhnána, nejčastěji - jak jinak - nevlastní matkou.

Například v jedné z pohádek v domě vyhasne oheň (pradávný symbol sexuality) a dívka je vyslána ven ho hledat. Jindy, jak v Čechách velmi dobře víme, jsou příčinou poslání z domu "jahody". Doufám, že nebudu podezírán z příliš bujné erotické obraznosti, když jahodu pojmenuji jako celkem logický a roztomilý symbol klitorisu.

To, koho v této pohádce dívka nalezne, je také výmluvné a člověk nemusí být psychoanalytikem, aby mu došlo, že je dívka konfrontována s menstruací, když objeví dvanáct měsíčků, navíc sedících u ohně. V těchto pohádkách je brutální trest nahrazen objevením tajemství, posvěcením. Jde o vítězství masturbační slasti (ovládnutí sexuality) nad pocitem viny.

Muž existuje

Mám-li něco vzkázat kolegovi Frommovi, snad jen ještě: Neznamená to, že k setkání s mužem v životě ženy nedochází, že není problematické, že nejde o zásadní téma, které by pohádka jako leporelo kolektivního nevědomí lidského rodu nezachycovala.

Zachycují ho pohádky, kde se 1) téměř nikdy nevyskytuje vysloveně a přiznaně mužská postava, 2) odehrávají se doma, v uzavřeném prostoru, kde je dívka ponechána samotná a díky tomu se zjevuje buď (prostřednictvím zamlčené masturbace) její sexualita, nebo klepe na dveře samotné mužství, 3) dívka je zde symbolicky rozštěpena na hodnou a zlou (nejčastěji dvě sestry), a jsou ukázány ty správné a špatné postupy konfrontace se sexualitou či s mužstvím.

Český etnograf Václav Tille pojmenoval tento typ pohádek jako Hlídka a shromáždil devět takových vyprávění přímo od lidových vypravěčů, většinou z Moravy.

Tyto texty jsou o to cennější, že nám umožňují konfrontovat se s podobou pohádek "neprosetou" různými buditeli a obrozenci, kteří často vnášeli do pohádek dodatečně zlogičťující momenty. Archetypální a libidinosní jádro těchto pohádek je tak ohmatatelné lépe než kde jinde.

Česká etnografka Dagmar Klímová-Rychnová zapsala jednu takovou pohádku roku 1955 v Javorníku, kde jí vyprávěla dračka peří Běta Psíková. V Časopise Český lid ji v článku "Strašidelná pohádka jako národopisný fenomén" přepsala celou. Je poučné, zvláště pro muže, tuto pohádku dobře přečíst!

Genitál bohyně Isis a vlasy Čarodějnice

Rodiče měli dvě dcery. Vlastní a nevlastní. Zde vidíme jednak potřebné rozštěpení na tu, která ukáže dobrou cestu, a tu, která ukáže špatnou, a pak známý motiv opomíjené nevlastní dcery, který vnáší do pohádky tématiku vzájemného ambivalentního citu matky a dcery. Měli jít jednoho dne na svatbu a matka povídá: teď si umyjete vlasy a půjde ta, které dříve uschnou.

Je zřetelné, že je to matka, která rozdává karty příběhu, otec se v pohádce (explicitně) vůbec nevyskytuje, vše se odehrává jen mezi ženami.

Motiv vlasů je velmi zajímavý, vlasy mají v ženské psychice mimořádně důležitou roli, která není podmíněna jen kulturními stereotypy. Role vlasů v lidských dějinách a lidském nevědomí patří k největším záhadám, klíčem je jistě princip fetišismu, ale vše je hlubší a složitější.

Napříč všemi kulturami nalezneme dlouhý vlas jako tradiční a původní symbol ženství. Feministický pohled dlouhé vlasy celkem imaginativně vidí jako svérázné vodítko svého druhu, jehož funkce se od dnešních vodítek na psa příliš neodlišovala.

Podobnou funkci měl původně určitě dnešní řetízek na krk, který byl spíše obojkem. Tato funkce se ovšem podivuhodně popírá se symbolem ostříhání jakožto symbolu podvolení se a pokory (realizuje se například v lámaismu či v sadomasochismu), a i u biblického Samsona byla ve vlasech uložena magická moc a síla.

Jako obvykle, feminismus se mýlí. Vlas v nevědomí vždy reprezentuje moc a magii a díky tomu je spojen s archetypem čarodějnice. Dlouhé vlasy, to je čarodějnice. A čarodějnice, to je v lidském nevědomí, a ženském více než mužském, ženství samotné.

To víme nejen od zakladatelů novopohanských kultů typu Wicca, které někdy představují ezoterní feminismus, ale i od feministické větve jungiánství. Známá věta ezoterika C. C. Lelanda "Každá žena je ve svém srdci čarodějnicí" zcela splývá s terminologií například Jungovy žačky Polly Young-Eisendrathové.

Vlas má však ještě jeden hluboký význam - jde o "transcendovaný chlup". Žádná kultura světa nepovažuje vlasy za "chlupy na hlavě", každá je kvalitativně odlišuje. Zatímco chlupy nesou jednoznačně animální konotaci, vlas se z animality vytrhuje. Vlas, to je kultura sama.

Účes je prvním lidským memem (gen versus mem), prvním znakem oddělujícím se od těla a ustavujícím kulturu.

o, že péče o účes je transkulturně feminním fenoménem, prozrazuje, že založení kultury je (nevědomě, mýticky) připisováno ženě. A můžeme zcela vynechat jakékoli bachofenovské pohádky o matriarchátu dávnověku. V tom, proč je kulturnost spojena nutně více se ženou než mužem, nás orientuje mýtus o egyptské bohyni Eset, kterou díky Plutarchovi známe především jako Isis. Ta byla sestrou Osirise, který ji pojal i za manželku. Osiridův bratr Seth však spáchal bratrovraždu a roztrhal Osirise na 24 kusů. Isis se vydala hledat s pomocí Anúbise (rozumu) roztrhané kusy těla, aby je scelila dohromady. To se jí podařilo, jen pohlavní úd již nenalezla. Nahradila ho umělým genitálem z fíkového dřeva.

Tento akt je největším tajemstvím mýtu o Isis. Nahrazení falu umělou náhražkou je podle všeho nahrazením nespoutané prasíly a animality transcendovanou sexuální energií, povýšeným Erótem, v jistém smyslu sublimací, kulturou, duchovní prací.

Ta je ve skutečnosti zřejmě předmětem adorace falu při mystériích Isidina kultu (v Řecku ho reprezentovala například eleuzínská mystéria).

Velká sublimátorka - to je hluboká archetypální definice ženy těsně přiléhající ke své zdánlivé opozici: Čarodějnici. Žena zakládá kulturu a magicky ji obnovuje (třebas rituálem křtu v křesťanství nebo koupele v judaismu, neboť voda je v magickém myšlení reprezentantem ženy). Kulturní Sublimátorku i intuitivní Čarodějnici přitom spojuje fetiš vlasů.

Sex, smrt a incest

Ale naše pohádka pokračuje: Vlastní dcera se posadila ke kamnům, aby jí vlasy uschly, a nevlastní musela jít uklízet na dvorek. Jenže svítilo sluníčko a vlasy jí uschly dříve než vlastní dceři u kamen. Matka však stejně rozhodla, že na svatbu půjde vlastní dcera. Typický ústrk Popelky, pojďme dál. Nevlastní dcera musela jít pást husu a u hřbitova přemýšlela a pozpěvovala si: "Bože můj, otče můj, kdo se mnou půjde tuto noc spát?" A zpoza zdi se ozvalo: "Já".

Zde je tématika "očekávání muže" oné noci, kdy bude dívka prvně doma sama, vyjádřena naprosto explicitně a nezastřeně.

Proč však hřbitov? Zde musíme k jádru magického myšlení. V něm je smrt a sexualita spojena jako Marx s Engelsem. V astrologii tuto záhadnou a na první pohled zcela alogickou (neboť pochopitelně magickou) symbiózu vyjadřuje archetyp Štíra. Ten shrnuje tři vzájemně propojené principy: smrt, sexualitu a rodinná tajemství. V tomto smyslu archetyp Štíra předjímá celou psychoanalýzu.

Byl to Freud, kdo objevil souvislost sexuality s infantilní ("rodinnou") biografií, byl to Freud, kdo pojmenoval pud smrti a spojil ho s nejzákladnějším lidským erotismem, nejpůvodnější podobou sexuality: s masochismem.

Tato štírovská či freudovská trojnost nám také prozrazuje druhý latentní význam hřbitova v pohádce. Neptá se snad dcera v naší pohádce: "otče, kdo se mnou půjde spát"?

Pohádka zde říká čistým způsobem: "kdo vystřídá otce v pozici erotického partnera?" Odpověď ducha zpoza hřbitovní zdi je jasná: "Nikdo". Neboť jde samozřejmě o hlas "ducha otce", který také bude tím strašidlem, které večer zaťuká na dveře domečku.

Naše hrdinka bude dnes večer konfrontována s mužstvím, jenže to mužství nebude ničím jiným než zdémonizovaným obrazem otce, zdémonizovaným díky pocitu viny z toho, že panenský věnec nebude věnován otci a z pocitu viny za samotné znečištění (což je další klíčový pojem ženské psychiky, který může muž jen obtížně analyzovat, a který umožňuje reklamě pořádat na tuto psychiku brutální hony s použitím jednoho jediného pojmu: čistota). My konstatujme podivuhodnou podobnost s Karkulkou - i ona, jak víme, potkala v podobě vlka pokřivený obraz svého otce, obraz pokřivený matkou.

Rodič je vždy nepřítel

Když dcera zůstala večer sama, všechno v domě poklidila a nakonec nakrmila pejska a kočičku. Pak si lehla do postele a pejsek si lehl po jejím pravém a kočička levém boku. To je klíčový symbolický moment pohádky. Postarání se o psa a kočku je tím zásadním, co dotyčnou ochrání před mužstvím, před sexualitou, jak záhy uvidíme.

Nejde jen o akt empatie a solidarity, který naší hrdinku povýší nad její zlou sestru. Jistě v lidovém podání tato definice dobroty sehrávala při vyprávění pohádky svou roli. Ale původnější význam je hlubší.

Pes a kočka jsou domestikované šelmy. Člověk měl od pradávna v přírodě velké nepřátele: dravé šelmy. Existují dvě strategie, které člověk může proti těmto nepřátelům použít: konfrontaci nebo kooperaci. Je možné šelmy zabíjet anebo je možné je domestikovat. Přetáhnout z přírody do kultury, učinit z našeho strachu zbraň proti přírodě.

Kultury, které své šelmy (lvy, tygry) nedomestikovaly, zůstaly na úrovni prvobytně pospolné společnosti. Kultury, které se k domestikaci odhodlaly, zažily obrovský kvalitativní skok.

Až naše civilizace pochopí, že její antibiotická válka proti virům a bakteriím je analogií primitivní konfrontace se šelmami, až nalezne na této mikroúrovni způsoby domestikace a ochočí si své stafylokoky jako kdysi šakala a vlka, zažije další ohromný progres.

Hrdinka naší pohádky tohle ví. Intuitivně se ke své probouzející sexualitě vztahuje jako ke své animalitě. Nakrmí ji. Ochočí ji. Opakuje rituál domestikace a tím provádí domestikaci animálního v sobě.

Vyprojektuje ze své mysli za tím účelem jak elementární erotismus ženství (kočku), tak svého elementárního anima - mužství v sobě (psa). Obklopí se jimi a utvoří s nimi spojenectví. Jsou to tyto vyprojektované potenciály, které se stanou hrdinčinými rádci a uchrání ji před tím, aby ji sexualita, potažmo muž, zničili a znečistili.

Samozřejmě nás musí napadnout: kočka a pes - není to náhodou matka a otec? Jistě, mohli by být. Ale taková konotace je spíše odporem. Vynáší na světlo krycí představu, že pro dívku si jde muž a poslušnost radám tatínka a maminky dceru ochrání před pádem.

Jenže to byla matka (byť přejmenovaná na "nevlastní"), kdo naši hrdinku nechala "samotnou doma", tedy nepřipravenou na střetnutí s mužem, to ona ji nevzala na svatbu (zabránila v přístupu k ideálního spojení s mužem, svatba je v ženské psychice vrcholný rituál harmonického odevzdání čistoty - proto bílá barva svatebních šatů), to ona ji předhodila znásilňovateli stejně jako Karkulku.

A stejně tak, jak víme, ten kdo za chvíli zaťuká na okno, je de facto otec. Zvíře-spojenec není v pohádce nikdy rodič, rodič je vždy nepřítel. Spojenec je vždy animus či anima, projekce vnitřního potenciálu, mužského v ženě či ženského v muži.

Holka, nebuď hloupá

V tom někdo zaťukal na okno. Hrdinka volá: "Kočičko, psíčku, radu dej!". A zvířata odpoví: "neotvírej, dokud ti nedonese měch zlata." Strašidlo tedy donese zlato.

Tato situace se opakuje v klasickém pohádkovém "obsesivním" zmnožení. Strašidlo pak donese ještě stříbro a plný dvůr dobytka. Trik, kterým hrdinka na radu psa a kočky nad strašidlem vyzraje, je, že mu poručí všechen dobytek napojit vodou nošenou v sítu. To se nepovede a tím je hrdinka zachráněna. Zároveň si nabytým majetkem získá přízeň nevlastní matky, která se vrátila ze svatby.

Co to vlastně hrdinka udělala? Obecně naslouchala svému nevědomí vystupujícímu jako domestikovaná animalita, jak jsme si řekli. Co se však děje potom? Nelze si lhát. V pohádkách je do sebe, jak víme, zapečena mikro a makroúroveň, archetypální a libidinózní, je v nich smíšen prach a věčnost.

Celou scénu se strašidlem nelze vyložit navzdory simultánně komunikovanému tématu nevědomí jinak, než jako ženské podmínění sexuálního styku s mužem materiálními výhodami. Tím se dostáváme k sociálně nejcitlivějšímu místu pohádky.

Jeho obnaženost je umožněna tím, že si pohádku mezi sebou vyprávěli výhradně ženy - dračky peří. Tvrdě tak zaznívá pro muže bolavý "profánní archetyp" uložený v nejtemnějších zákoutích kolektivní psýché ženského pohlaví: žádej jako kompenzaci za znečištění skutečného domečku (vagíny) vybavení projekce tohoto domečku - domácnosti. Závěrečný trik hrdinky pohádky však zřejmě nemůžeme podložit vzorcem "rentiérského rozvodu", který známe z titulních stránek bulváru, byť se taková konotace vnucuje. Vypravěčky pohádky však toto praktické řešení ještě neznaly, trik se sítem je tedy spíše ošálením démonické bytosti známým i z mnoha jiných pohádek (vytrhni mi vlasy, aby to nebolelo apod.). Všechna tato řešení říkají jediné: neurózu nepřekonává nic než rozum - analýza.

Hlava a zuby: žalud a agrese

Druhý den jde za odměnu na svatbu nevlastní dcera a doma je ponechána vlastní. Nenakrmí však psa a kočku. Ve chvíli, kdy zaťuká strašidlo na dveře, i ona prosí: "kočičko, psíku, radu dej!". Ale ti odpovědí: "Samas jedla, samas pila, sama sobě radu dej". Vlastní dcera však zná příběh své sestry a tak po strašidle chce také zlato, stříbro a dobytek. Co však neví, že má nakonec žádat napojení dobytka sítem, žádá jen napojení, strašidlo úkol splní, ona otevře, vletí dovnitř strašlivá potvora s velkou koňskou hlavou a dcera povídá: Ty máš velikou hlavu!" A strašidlo: "povídej, povídej, jenom jednu věc neříkej!". Dcera povídá: "Ty máš veliké uši!" Strašidlo zase: "povídej, povídej, jenom jednu věc neříkej!" Dcera pak mluví o velikých očích, hubě až nakonec řekne osudovou větu: "Ty máš veliké zuby!", načež jí strašidlo roztrhá na kusy a rozvěsí je po plotě.

Konec pohádky je už celkem jasný: sestra opomene své nevědomí, nenapojí psa a kočku. To, že vůbec nejde o její přehlížení slabších, dokazuje, že ve chvíli, kdy přichází strašidlo, se na psa a kočku dívka obrací.

Kdyby v pohádce reprezentovaly opravdu jen domácí zvířectvo, kašlala by na ně i v této chvíli. Při konfrontaci s mužstvím a sexem ji však nic jiného nezbývá. Z chyby obejití nevědomí vyplyne brutální konec, ale předtím pohádka obsahuje veliké tajemství.

To, že si dcera nejprve všimne veliké hlavy obludy jistě znamená všimnutí si žaludu penisu, její přihlouplé věty o orgánech obludy nám nemohou nepřipomenout komunikaci Karkulky s vlkem ležícím v posteli - vzpomeňme, že i tam jsme tuto komunikaci spojili s neurotickou neupřímností hrdinky - ovšem záhada spočívá v tom, proč tím magickým tabu, tím zakázaným slovem jsou "zuby".

Zub je orgán nevědomě spjat s agresí a animalitou, je to archetypálně zbraň divého nepřítele. Lidé, kteří nemají bílé a nezvířecky harmonicky uspořádané zuby, mají zapovězen přístup do hvězdného nebe showbyznysu, neboť od mýtických postav požadujeme důkaz správnosti socializace a kulturní inkorporace.

Lidé s "nekulturním" chrupem odkazují k animální podstatě člověka, děsí, budí zoufalou paniku jako každý důkaz o zvířeti v člověku (ať jde o zuřícího psychopata či dítě, jehož tvář porostla chlupy).

Animalitu v sobě nechtěla vidět i naše hrdinka. Proto zapomenula na psíka a kočku. Proto magické slůvko stahující do sebe všechnu energii a tajemství hrdinčiny neurózy bylo "zuby" a rozpoutalo peklo. Stejně jako u Karkulky, kde jsme se na spouštěcí kouzlo slova "zuby" zapomněli upozornit. Tak jako Karkulku na ten povel zhltl vlk, zlou dceru démon-neuróza-mužství-sexualita rozervala na cáry masa.

Děsivé vítězství panenství

Poselství této ryze feminní pohádky zní: 1) ideál moudrosti je harmonie mužského a ženského v psýché, 2) zvíře v nás je třeba nakrmit, domestikovat a naslouchat mu, 3) žena musí muže donutit přesměrovat jeho dravou sexuální energii do práce a výkonu, jinak tato energie ženu zničí.

Toto třetí poselství se mi přitom zdá děsivější než jakékoli párání "těhotného vlka" ve Frommově výkladu. Zcela totiž vylučuje reálnost ženského orgasmu či alespoň popírá smysluplnost jeho hledání. Vítězí nad ním panenství v alianci s totálním feminním utilitarismem.

Takto se bouří ženy! Nikoli páráním vlků. Tato pohádka vyprávěná stovky let výhradně mezi ženami je katastrofální a truchlivou porážkou mužství, ona a ne nebohá Karkulka prozrazuje bojovou feminní strategii, kterou sexuální revoluce modernity dosud nedokázala plně deaktualizovat...