Naše zahraniční politika, což je můj zcela soukromý názor, se v posledních letech ukázala jako racionálnější útvar než domácí politická aréna, těžce poznamenaná bojem politických stran o prospěchářské výhody. A bude snad -- především v budoucnosti -- přiznáno Cyrilu Svobodovi, že vedl svůj resort s vědomím právě našich vlastních, nadčasovějších zájmů. Snaha o zahraničí politiku "myši, která řvala", by diskreditovala nebo v horším případě karikovala a deklasovala svou vlastní podstatu a poslání nutnou ztrátou důstojnosti a důvěryhodnosti u zahraničních partnerů a v konečném efektu i notným snížením šancí na tvorbu budoucích pozic na politické šachovnici Evropy i světa.

Po dobu vykonávání prezidentského úřadu se namnoze stávaly i zcela soukromé názory a úvahy Václava Havla synonymem pro oficiální zahraniční politiku České republiky. A pohříchu jsme z toho nedokázali více těžit.

Václav Havel, jehož pověst, popularita a mezinárodní autorita často z pohledu zvenčí nahrazovaly naše ministerstvo zahraničí a jeho aktivity. A k emancipaci ministerstva zahraničí došlo až odchodem symbolické, heroizované, ať právem či neprávem, osobnosti Václava Havla do prezidentského důchodu. Poté mu okolní svět přisoudil zvykové místo "ozdoby na seznamu vlivných přednášejících na prestižních vysokých školách, nebo politických debatních panelech na vysoké úrovni". Stal se zkrátka jedním z veteránů světové politiky z časů studené války a období po jejím definitivním skončení a Cyril Svoboda suverénním ministrem zahraničí -- a to bez ohledu na jeho stranickou příslušnost i koaliční partnerství ve vládě.

Václav Havel zůstal opět sám, což mu zřejmě přisoudila jedna ze tří nezbytných sudiček u kolébky. Sám ve svém věčném údivu nad tím, že se právě on, Václav Havel, ocitl kdesi ve vesmíru, s neodbytnou tráplivou touhou a neúnavnou potřebou přijít na podstatu tajemství té záhady. Aniž by zanedbával toto vrozené přesvědčení o svém poslání na světě, v neposlední řadě i z bytostného ustrojení osobnosti i vlastního náhledu svých vlastních možností, se přestylizoval v úřadu prvního muže státu z filosofujícího pronásledovaného dramatika do role rétora, elegantně a kultivovaně formulujícího "nadčasové a nadnárodní teorie", jejichž praktické uskutečnění je ovšem z jejich samé podstaty jen kdesi v průsečíku rovnoběžek, protínajících se v nekonečnu.

Těžko mohl on sám -- nebo jeho příznivci a stoupenci -- očekávat, že nalezne větší odezvu abstraktně formulovaných teorií, než jaké se mu dostalo, ale takový je už úděl všech stavitelů chrámu ideální společnosti. Kamenné pravdy gotických katedrál jsou ve své autentické hmotnosti a jejich výtvarném i uměleckém řešení sice neskonale hmatatelnější, ale s odkazem na výrok Karla IV.," že katedrála sv.Víta je knihou", musíme přiznat, že v jejím symbolickém labyrintu středověkého způsobu sdělení už dnes neumíme číst.

Ocitáme se tak uprostřed zapomenuté minulosti, denními starostmi zahlcené současnosti a nemožností realizace vizí budoucnosti, jinými slovy -- ocitáme se tam, kde už dávno před námi byly jiné generace i tam, kde po nás jiné generace teprve budou. Ani dva póly v extrémně opačných polohách -- motýlí křídla a vliv jejich pohybu na událost kdesi na jiném konci světa - a skálopevná víra, že neviditelná ruka trhu je účinnější než boží vůle, nám nikterak neusnadnily ani existenční, ani existenciální starosti a trápení.

Ocitáme se dnes a denně ve stále znovu prožívané realitě vnějších poměrů, v nutnosti a nezbytnosti řešit pomíjivé , leč aktuální problémy a smiřovat se s tím, co konstatuje Zbygniew Brzezinski :

"Konglomeráty nemají historické vize, mají hmotné zájmy."

Jelikož jsme součástí konglomerátu , nemůžeme se ani při nejlepší vůli vyhnout jeho společnému osudu. Řečeno slovy Bertranda Le Gendrea :

"Evropa trpí prvotním hříchem, kterého se doposud nezbavila : byla počata v úřadech. A tam se jí daří. Z podobných základů však nevznikne společný osud, stejně jako se nezamilujeme do míry růstu nebo mléčných kvót."

Současné brutálně sobecké poměry, vydatně živené téměř animálním strachem o existenci a její přiměřenou pohodlnost , budou sice ještě trvat a možno-li i zhoršovat se a trivializovat, což ovšem vyvolá i rostoucí potřebu poetického a estetického kultu návratu k archetypickým ikonám potřeb abstraktních a z hlediska tvorby hrubého národního produktu zcela pominutelných.

Jedinci i celé národy nemohou nadlouho existovat bez heroizace a sebepřesvědčení o důležitosti a smyslu svého bytí a víry ve vyšší poslání prostého faktu své, jinak skutečně dost těžko uvěřitelné skutečnosti nepopiratelné existence.

Řečeno s britským královským astronomem Martinem Reesem : "Nejvíce mne udivuje, že něco vůbec existuje."

Jestliže se kvantová fyzika se dnes blíží čím dále tím více náboženství a potvrzení reálnosti mýtů a mytologie a prostředníkem jejich setkání se stává poezie, budou se i nadále rodit lidé, kteří svými životy budou psát chválu bláznovství spíše než účetní knihu daně z přidané hodnoty.

Jsme-li tedy geopoliticky odsouzeni do hranic pásma potencionálních krizí, tedy do pásma, v němž mají současné velmoci jediný určující zájem -- aby se tento, převážně středoevropský, prostor stal územím stability, máme dost možností k tomu, abychom se současně bránili osudu Evropy jen úřadů a byrokratického karabáče a nudy. Konec konců všichni máme život jen jeden. A povětšinou už nevěříme, že jedině pozemským utrpením dojdeme posmrtné blaženosti.

Nejsem si jist, zda naše doba nedospěla už k poměrně nečekanému přesvědčení, že na kříži trpíme my za Krista, nikoli Kristus za nás.Vysvětlovalo by to snad i rozšířený ateismus. I když právě o ateismu se domnívám, že je pouze formou panického strachu, že Bůh neexistuje.