Mám to s uměním stále těžší. Laureátka letošní Chalupeckého ceny je hezká a velmi sympatická inteligentní mladá žena. Cenu obdržela za zajímavý čin. Zbavila svou nemocnou babičku apatie tím, že s ní hovořila a nutila ji kreslit předměty, na které si babička vzpomínala. Je to velice zajímavé a její práce s babičkou je skvělý příklad obětavosti a lásky. Jen mi nějak nepřipadá, že je to umělecké dílo. Jenže mám nějak dojem, že jsem zase vedle...

Myslím, že by si Cenu Chalupeckého také zasloužila jedna jeptiška, která pomáhá duševně nemocným v léčebně v Dobřanech. Hovoří s nimi, chodí s nimi na procházky, někdy je zavede do restaurace a někteří z nich i kreslí. Uvědomuji si ale, že té jeptišce je už skoro čtyřicet let, takže překročila věkovou hranici. Připojuji -- když už jsme u tématu umění, - příběh jednoho zajímavého umělce.

VĚRNÝ SÁM SOBĚ

(životopis umělce)

Raymond Bulb byl žákem profesora Josepha S. Motschiddelnika, který začínal jako velmi nezajímavý a neúspěšný malíř krajinář, než dospěl k filozofickému závěru, že cokoliv dělá umělec, je umění -- a tedy i nic. Nápad ho proslavil. Motschiddelnik získal několik mezinárodních cen tím, že nevystavoval nic, tedy, že vystavoval nic a vernisáže se konaly v naprosto prázdných, prázdnotou doslova zejících galeriích.

Raymond B. (nikdy nepoužil své původní příjmení, aby se takto distancoval od všednosti) se nikdy k žebrotě neponížil. Chtěl dělat živé umění a nechtěl uhnout ze své cesty. Pracoval v metru a jako prodavač hotdogů a uměleckému projevu se věnoval soukromě a soustavně. Nechtěl ani zbytečně vystoupit na veřejnost, dokud si nebude naprosto jistý, že našel sám sebe a svůj jedinečný projev. Čekal.

Kruciální moment nastal jednoho nedělního rána, kdy Raymond B. po letech tápání pohlédl do záchodové mísy a zjistil, že to, co leží na jejím dně, má docela zajímavou podobu a je to škoda vyhodit.

Tak začal vytvářet své světoznámé Denní záznamy.

Někteří sice tvrdili, že ho částečně inspirovalo dílo fotografa, který vystavoval snímky levného pouťového krucifixu, ponořeného do jeho ranní moči, ti, kdo Raymonda znali, však tvrdili, že nikdy neztrácel čas tím, že by chodil na výstavy nebo si prohlížel nějaké katalogy. Prostě Raymond B. se rozhodl být ve své výpovědi ještě osobnější. Každé ráno -- někdy i později, ale snažil se o pravidelnost -- vykonal svou potřebu do jasně žluté čtvercové plastové nádoby. Exkrement pak vysušil, zakonzervoval a zalil průhlednou plastickou hmotou, jež zatvrdla. Každý čtverec datoval a podepsal.

Po prvních obtížných létech, kdy ale Raymond B. zůstal nesmlouvavě svůj a důsledný, se jeho objevitelem stal Dr. Saul Rubinstein, který byl právě pověřen správou mnohamilionové nadace Ester Globotschnikové. Rubinstein hned věděl, že narazil na něco mimořádného.

První velká výstava Raymonda B. se konala v New Yorku, jmenovala se prostě The Year a Raymond vystavoval 365 Denních záznamů. Výstava se stala senzací roku a většinu exponátů okamžitě koupila přední světová muzea.

Dr.Saul Rubinstein napsal v katalogu, že "B. otevírá nový pohled na autenticitu umělcova gesta, ježto našel souvislost mezi denodenním životem umělce a jeho uměleckým projevem. S vážností tvořícího Kreatora," psal, "spojuje zde B. běžné s výjimečným a neopomíjí při tom humor, aniž by se vzdával odstupu. Ustupuje do pozadí, aby z něho potom vystoupil o to výrazněji. Je to ironické zrcadlo, které nastavuje každému z nás..."

Bylo jasné, že Denní záznamy působí nejsilnějším dojmem, jsou-li všechny vedle sebe a tak začal dr.Saul Rubinstein shromažďovat prostředky na stavbu Musea B., které mělo stát v Benátkách, ale pro nedostatek místa vypsal konkurz, z něhož vyšel vítězně Berlín. Muzeum navrhl Raymond B. sám a mělo tvar jasně žlutého čtverce.

Velká monografie, která vyšla při otvírání muzea, se vtipně jmenovala Non olet. Uznání Raymondovi uvolnilo ruce -- a nejen je. Ironicky dedikoval některá díla jiným umělcům či politikům a občas k nim přičinil nějakou veselou poznámku. Odborná veřejnost obdivovala především jistotu Raymondovy cesty, protože se nenechal odvést od svého směru prostě ničím -- po jeho smrti se nenašla ani jediná malba, kresba, skizza, návrh nebo i jen jediná psaná řádka.

Zůstaly po něm jen a jen Denní záznamy.

Zvláště silným dojmem působí, jak psaly New York Times, poslední sály, kdy Raymond B. už trpěl rakovinou konečníku, která ho později zabila. Operaci a umělý vývod rázně odmítl -- tvorba mu byla cennější, než vlastní život, v tom, jak napsaly NYT, je jeho gesto srovnatelné s van Goghovým uchem.

(z knihy Jak se stal Rockefeller miliardářem, Academia 2003)