I pro vás jako profesionálního historika byla práce na této knize velmi emocionální záležitost, že?
Ano. Bylo také velmi obtížné s tím začít, protože první věcí, s kterou jsem se setkala, bylo, že ruští veteráni se mnou nechtěli mluvit. To bylo nesmírně frustrující. Pravděpodobně nejobtížnější zpočátku bylo pro mě překonat mou vlastní netrpělivost s veterány a uvědomit si, že důvodem, proč nechtějí mluvit, je to, že právě mlčením o těchto věcech si zachránili život. Jen takto přežili celou dobu od války se vzpomínkami, které jsou téměř nevyslovitelné.
Nejsem sama příliš vojensky založenou osobou a nemám přirozenou tendenci zajímat se o vojenskou historii. Zdá se mi ale nesprávné, aby lidé jako já byli vylučováni z této historie, protože jde o lidský příběh obrovských rozměrů. Pochopit, co se děje v životech mužů a žen ve válce je něco, o co bychom se měli snažit, i když nemáme vojenské zázemí.
Co jste objevila?
Kde mám začít. Zjistila jsem, že tito lidé začali jako velmi nevinní, jako zcela nevědomí vůči tomu, čemu pak museli čelit. Během války - pokud přežili, protože většina, velké počty lidí zahynuly - prošli procesem uvědomění si svého občanství, svého příspěvku a své odpovědnosti za své bližní.
Byly od samého začátku války ženy povzbuzovány, aby se daly do armády?
Zpočátku tomu tak nebylo. Ženy - vždycky byly charakterizovány jako "dívky" - nebyly přijímány zpočátku do armády. Bylo jim doporučováno, aby dávaly krev, a také aby získaly kvalifikaci jako zdravotní sestry, anebo radiooperátorky. Až později, když začalo umírat obrovské množství sovětských vojáků, a když bylo zapotřebí zostudit muže příkladem, aby bojovali víc, bylo dovoleno i ženám, aby začaly bojovat na frontě.
A jak byla fronta přizpůsobena těmto vojačkám?
Moc ne. Nejzábavnější změnou, kterou jsem nalezla, bylo nahrazení vodky čokoládou v potravinových balíčcích pro ženy. Poukazovalo se na to, že ženy nepotřebují nutně tolik vodky a tolik cigaret. Rudá armáda také poskytovala mobilní kadeřnictví. Ústřední výbor komunistické strany chtěl ukázat, že se zajímá, protože ve skutečnosti tomu tak nebylo. Nebyly k dispozici uniformy v ženských velikostech, takže ženy nosily mužské uniformy, které jim byly přiliš velké a nepohodlné. Ženy nosily boty, které byly příliš velké. Jedna žena popsala, jak si udělala sukni ze staré armádní deky, protože už měla dost toho, že musí nosit kalhoty, které si musela u pasu šestkrát převázat, aby jí nepadaly. Ženy měly pocit, že jsou považovány za druhořadé osoby. Muži si z nich dělali legraci. Nebyly záchody pro ženy. Nebylo mýdlo.
Jakému se ženy podrobovaly výcviku?
Jedna žena popisovala, jaké to bylo. Naučili jsme se rozbírat a skládat střelnou zbraň se zavřenýma očima. Určovali jsme rychlost větru, hodnotili jsme pohyb cíle a vzdálenost k němu, zakopávali jsme se a plížili jsme se. Nejtěžší bylo vstávat při poplachu a připravit se do pěti minut. Měly jsme boty, které byly příliš velké, abychom neztrácely čas obouváním.
A jaké to bylo s ženami v týlu?
Ty musely spoléhat na dopisy od manželů. To bylo jedním z největších stresů ve válce, protože polní pošta byla nesmírně nespolehlivá. A neexistovaly dovolenky. Takže vojáci byli často na frontě po dobu celých šesti let, aniž by viděli manželku a děti. Děti mezitím vyrostly. A situace v týlu byla strašná. Lidé téměř trpěli hladomorem, pracovali nesmírně dlouho. Muži na frontě si neuvědomovali, že jejich manželky v týlu to mají také strašné.
Jeden voják, jménem Nikolaj Belov, napsal tento dopis:
"Chtěl jsem ti strašně moc napsat na prvního máje. Ale my jsme po celou dobu bojovali. A byly to velmi obtížné a dlouhé boje. Kdy vůbec nemáme čas mluvit, ani myslet na psaní. Tak, jak jsem teď spal, jsem už dlouho nespal. Byl jsem jako mrtvola. Nevím, zda budeme muset zase takhle intenzivně bojovat, ale pochybuju. V Berlíně už to všechno skončilo. K čertu s celou touto válkou! Raději bych byl někde v kůlně, kdekoliv, pokud by to bylo v Rusku. Abych se mohl uvolnit a zapomenout na celou noční můru této války, včetně celé této zakrvácené německé rasy."
Vysvětluje tento výrok "zakrvácená německá rasa" všechno to násilí, které Rudá armáda páchala koncem války?
Není pochyb, že to bylo motivováno nenávistí a touhou po pomstě. Zuřivost jazyka v dopisech od vojáků v tom posledním půl roce tři čtvrtě roce - je téměř nemožné ji číst i po šedesáti letech. Ale máme-li pochopit všechno to znásilňování - a došlo zřejmě v Prusku, v Německu, od ledna do června 1945, k statisícům případů znásilnění. A nebyla to jen znásilnění, docházelo k zohavování ženských těl, ženy byly vražděny. Musíme to interpretovat v rámci dynamiky vztahů mezi muži. Nebylo to jen, že jim bylo řečeno, aby se pomstili. Ale byly spolu a byli to muži. Někteří z nich svědčí o tom, že měli pocit hanby, když se na znásilňování nepodíleli. Mysleli si, že si ostatní budou myslet, že jsou slabí anebo impotentní.
Bylo to tedy systematické?
Nejenže to bylo systematické, bylo to organizované. Memoáry, které vyšly teprve letos v únoru, líčí, jak důstojník stál nad muži a zajistil, aby se na znásilňování německých žen podíleli všichni z nich.
V prvních měsících roku 1945 byli vojáci skutečně povzbuzováni svými důstojníky, aby znásilňovali ženy. Později, jak se Rudá armáda blížila k Berlínu a bylo zapotřebí trochu více bojovat, generálové si uvědomili, že násilí proti civilistům ochromuje schopnost Rudé armády bojovat. Proto zasáhli proti tomu. Ale v prvních měsících roku 1945 bylo násilí proti civilistům a zejména znásilňování žen silně povzbuzováno.
Proč o tom víme tak málo?
Zaprvé, Němci se styděli. Pro německé ženy, pro oběti, které přežily, se to stalo tabu. Bylo pro ně nesmírně ponižující a zraňující o tom mluvit. A celá prohra ve válce a celá nacistická éra byla pro Němce nesmírně ponižující. A kromě toho, ani západní Spojenci nebyli nevinní, co se týče znásilňování žen v Německu. Tak se nad celou věcí zatáhla opona. Protože válka je mýtus, který sdílíme i my v Británii, v rámci našeho vítězství. Nechceme uvažovat nad temnými stránkami toho, co se dělo. A v Rusku byla celá věc tabu. I dnes o tom tam hovoří jen velmi málo lidí. Mé vlastní výzkumné asistentky, mladé Rusky, nechtěly věřit, že k tomu skutečně docházelo. Dokud jsme nenašly dokumenty, které to dokazovaly.
Proč je příběh východní fronty během druhé světové války tak málo známý?
Asi je to v důsledku studené války. Rusko se stalo naším nepřítelem, tak jsme nechtěli uvažovat o tom, mco provádělo, když bylo naším spojencem. Také Rusko vytvořilo zeď mýtů kolem této války, takže bylo velmi obtížné o ní přemýšlet lidskýmm způsobem. Vojáci vlastně nebyli lidé, stali se symbolem sovětské moci. A možná, že jsme byli sami posedlí svou vlastní válečnou historii, že jsme se nezajímali o to, co se dělo jinde.
|
