V anglickém Birminghamu bylo nedávno příčinou násilí údajné znásilnění jedné Jamajčanky asijskými muži. Jeden muž přišel o život. V říjnu 1985 to, že Cynthia Jarret zemřela během policejní razie na infarkt, bylo přímou příčinou násilností na sídlišti Broadwater Farm, při nichž byl policista Trevor Blakelock rozsekán na kusy a jiný policista byl zastřelen. Je možné, že samotná tato úmrtí, protože byla tak strašná, vedla k ukončení násilí. Možná tak to skončí i ve Francii.

Co tedy bylo dlouhodobější příčinou těchto násilných demonstrací? Těžko jí byl přílišný důraz Francie na multikulturalismus: Francie si vynucuje integraci za každou cenu.

Ani, vzhledem k britským zkušenostem, není přesvědčivé obviňovat muslimy. K těmto násilnostem by došlo, i kdyby byli všichni tamější arabští či afričtí mladíci vychováni jako katolíci.

Před deseti lety natočil mladý filmový režisér Mathieu Kassovitz film, který se jmenoval La Haine. Obdržel množství cen za vylíčení toho, co autor Rod Kedward označil za "násilnou, komickou, tragickou, rozhněvanou, znuděnou, rasistickou směsici na francouzských předměstích". Film La Haine ukazoval nezaměstnané mladé lidi, především z druhé generace přistěhovalců, kteří vedli permanentní válku s hodně rasistickou a hodně svévolnou policií. Veškerý materiál pro velké násilné demonstrace byl v tom filmu přítomen. Pak Francie zvítězila ve světovém poháru ve fotbale se svým týmem bělochů, černochů a hnědých hráčů a národ si na chvíli představoval, že se octl v sedmém nebi. Avšak v roce 2002 najednou zaznamenal Le Pen překvapivou podporu v prvním kole prezidentských voleb.

Když jsem tuhle večer viděl v britské televizi, jak situaci vysvětluje jeden francouzský poslanec, připomnělo mi to Británii tak kolem roku 1982 a obranu nenáviděných zákonů umožňující policii svévolně zatýkat osoby na ulici, i tehdejší odmítání obvinění, že je britská policie hluboce rasistická. Ten francouzský poslanec v televizi jen mluvil a vůbec neposlouchal. Měl pocit, že se nemusí o ničem poučit. V současnosti nemá Francie skoro vůbec žádné černošské nebo severoafrické televizní moderátory. Většina poslanců v parlamentě jsou běloši.

A Francie odmítá otevřeně hovořit o tom, že má v zemi menšiny, odmítá vůbec přiznat jejich existenci, to, že jsou ve Francii fyzicky odděleny rasy i víry. Francouzi jsou rozhonduti hovořit o Francii a "francouzském národním charakteru" jako o defenzivnín a exkluzivním argumentu, který lidi ze společnosti vylučuje. Francouzi se zase bojí onoho příslovečného polského instalatéra. Když si Francouzi mají vybrat mezi otevřeností a uzavřeností, volí uzavřenost. A tak absurdita zákazu muslimské pokrývky hlavy může být mnoha muslimy interpretována jako akt potlačování jejich totožnosti.

Avšak tyto problémy by tolik nevadily, kdyby nebylo nezaměstnanosti. I v Británii docházelo k násilnostem v deprivovaných čtvrtích měst v době vysoké nezaměstnanosti.

Nic - a v tom má britský ministr financí Gordon Brown absolutní pravdu - nevylučuje lidi ze společnosti tak silně jako nemožnost najít zaměstnání. Ve Francii je nezaměstnanost dvakrát tak vysoká jako v Británii, nezaměstnanost mladých lidí je ještě vyšší a nezaměstnanost mladých lidí na předměstích ještě vyšší. V Clichy, kde násilnosti začaly, prý dosahuje čtyřiceti procent. A tato nezaměstnanost je dlouhodobá, likviduje schopnost lidí vrátit se na pracovní trh, obrovsky vyčerpává státní výdaje. Kdybych měl určit vulgárně materialisticky důvody pro nynější násilné demonstrace, jsem přesvědčen, že hlavním důvodem je nezaměstnanost.

Toto není místo, kde bychom měli diskutovat o tom, jak by si Francie měla vyšeřit svou hospodářskou chorobu. Možná je to jen shoda okolností, že francouzské podniky platí z každého platu 28 procent na daních, kdežto v Británii je to jen 9 procent, ale nikdo o tom nepochybuje. I když je jistě útěšné pro oběti nynějších násilností, že se jim v nemocnicích dostává kvalitnější lékařské péče, než by tomu bylo v Británii.

Francie musí nějak znovu najít svůj hospodářský dynamismus a dát svým mladým lidem z předměstí nějakou užitečnou práci. Zároveň se bude muset absorbovat všechno to nepříjemné poučení o opatrné a snášenlivé práci policie a o vytváření společenského souhlasu, jak se to Británie naučila v osmdesátých a v devadesátých letech - jde o praxi, kterou někteří konzervativní politici, stěžující si na příliš velké množství formulářů na policii a na příliš silnou politickou korektnost - chtějí shodou okolností právě v Británii zrušit.

Kompletní článek v angličtině ZDE