Televizní nabídka je výrazně chudší. Komerční televize se pochopitelně orientují na masové publikum nízké úrovně kultury. Pokud např. v Británii existuje komerční stanice s kulturním přesahem, pak jedině díky tomu, že je tato orientace obsažena už v podmínkách udělení licence a zejména díky výrazně početnějšímu náročnějšímu anglicky hovořícímu publiku. V České republice přináší pestřejší nabídku s kulturním obsahem vlastně jen ČT2.

Vůbec nejhorší diktát distribuce panuje ve filmové nabídce. Vysoké výrobní a reklamní náklady výrazně ovlivňují komerční charakter programu kin. Snaha o kulturní tvorbu se v amerických studiích projevuje tak, že výrobní štáb natočí komerční hit pro masové publikum a za své milionové honoráře pak tvoří vlastní nezávislé projekty. Herci mají nejen na činži, ale mohou se věnovat například i divadlu.

V zásadě odlišné poměry nejsou vlastně ani v literatuře, kde nakladatelé dotují náročnější tituly ze zisku z komerčně úspěšných publikací, jako jsou řekněme memoáry známých osobností či červená knihovna. Relativně velký komerční ohlas spisovatelů náročné literatury, jakými jsou Umberto Eco či Salman Rushdie, je způsoben tím, že jejich složité vrstevné romány plné metafor čte intelektuální elita na celém světě.

Např. v USA se tvorbou beletrie -- tedy prózy a poezie, nikoliv příruček Jak zaručeně zbohatnout nebo Jak ulovit bohatého manžela uživí vzhledem k počtu obyvatel nepatrná hrstka autorů literárních bestsellerů. Ti se na druhou stranu stávají většinou multimilionáři. Ani ne tak samotným prodejem knih, jako spíš díky prodeji autorských práv filmu a televizi nebo spoluprací na tvorbě filmových scénářů. Velké peníze se zkrátka vydělávají především tam, kde se prodává obraz, nikoliv myšlenky.

Novou knihu Jiřího Kulhánka si jistě nepřečte víc než deset tisíc čtenářů. Z hlediska počtu obyvatel republiky zanedbatelný počet. Ani ty komerčně nejúspěšnější tituly z hlavního proudu literatury na tom nebudou řádově lépe. Každý nový film režiséra Trošky uvidí na nejrůznějších médiích od návštěvníků kin přes majitele videí a DVD přehrávačů po vysílání v televizi, dejme tomu, tři miliony diváků. Podle ohlasů jeho posledních filmů v kinech, (kde návštěvníci kin patří oproti divákům televize a videoprodukce k těm náročnějším), vykazovali tito návštěvníci vysokou spokojenost kolem 80%.

Dovolím si přitom tvrdit, že všechny tři Troškovy Kameňáky patří ve světové kinematografii k něčemu zcela unikátnímu. Takové věci vznikají ve filmových studiích mimoděk, jako kouzlo nechtěného, a šéfům ateliérů způsobují bolení hlavy. Většinou se je vedeni pudem sebezáchovy neodváží poslat do kin, a tak tyto výtvory putují rovnou do videopůjčoven. Kdo by se je odvážil přirovnat k tzv. americkým buranským komediím, hluboce se mýlí. Tyto filmy jsou vyráběny profesionálněji a jsou určeny vysoce specifickému publiku. Lze se na jedné straně vysmívat Kulhánkovi a jeho čtenářům a na druhé straně opomíjet fakt, že Zdeněk Troška je uznávanou českou celebritou a doslova společenským fenoménem?

Králem českých pokleslých kulturních forem ale nebude patrně ani Troška, nýbrž některý z tvůrců českých seriálů z oblasti červené knihovny. Možná by mohly zvítězit Jitka a Kateřina Bártů, scénáristky nekonečné romance Rodinná pouta, protože u každého jednotlivého dílu se sledovanost pohybuje kolem půldruhého milionu diváků. Troška by mohl závidět. Od svých amerických nebo latinskoamerických sourozenců se zásadním způsobem neliší, i když uznávám, že u české produkce peníze zůstávají takříkajíc doma a na populární tvář z televizní obrazovky se možná některý z diváků vypraví i do divadla.

Bylo by zajímavé srovnat, kolik divaček či diváků v době vysílání mýdlové opery přijímá svou pravidelnou dávku emocí čtením milostné poezie...