Podivná dvojice zaparkovala na známém řečništi "pod koněm". Josef Švejk přednesl k houfu zvědavců a městských strážníků, kteří ho ihned obklopili, krátký, leč důrazný projev. Vysvětlil jim, že odhodlaný výraz v tváři ministra zahraničí nevěstí Fidelovi nic dobrého. Ten samozřejmě neuhne před opatřeními, která na povel z Prahy zavede proti Kubě Evropská unie. Poskytne tím poslední důkaz, že skutečně nemá smysl s ním vyjednávat. Česká republika pak ukáže světu, jak se zbojníkem naložit: vyšle do Havany jednotku rychlého nasazení a drzého diktátora svrhne a doručí do amerického vězení na Guantánamu. Nic jiného jí nezbude, protože jinak by si svět uvědomil, že prázdná gesta bez možnosti vynucení jejich účinku nemají smysl. A dříve, než mu městský strážník stačil uložit blokovou pokutu za neoprávněný zábor veřejného prostranství, zavelel slečně, aby se s ním znova rozjela, neb musí najít náborovou kancelář pro dobrovolníky pro havanské tažení, která již bezpochyby byla pohotově zřízena.

Tak nějak by mohl uvést Jaroslav Hašek "Osudy dobrého vojáka Švejka", kdyby měl smůlu, že by se narodil asi o 100 let později do současných absurdistánských poměrů. Reakce české diplomacie na vyhoštění senátora Karla Schwarzenberga z Kuby by si takovou ironii zcela určitě zasloužila. Je samozřejmě v pořádku, že ministr zahraničí odpověděl diplomatickým protestem, ale tím by to mělo skončit. Každý stát chrání důstojnost svých občanů a aspoň formálně protestuje proti neuctivému zacházení s nimi v cizině. Dát si večer sprchu patří přece k nezadatelným lidským právům a žádná cizí vláda je nesmí našemu občanovi upřít. Vzít si ale takovou bezvýznamnou záležitost za důvod k požadování politických a hospodářských sankcí je poněkud přehnané, zvlášť v situaci, kdy od nich nelze očekávat bezprostřední vliv na režim Fidela Castra. Takové gesto působí komicky též proto, že ukazuje svaly protivníkovi, z jehož strany nám vůbec nic nehrozí, tím méně bolavá odveta. Na Putina, pokračujícího ve vyhlazování Čečenců, by pan ministr zuby nevycenil, leda v přátelském úsměvu, a se severokorejským režimem je ochoten se přátelit. Komičnost gesta nezmenšuje ani okolnost, že zmaření cestovních plánů senátora Schwarzenberga je jen záminka pro vyjádření nevole nad metodami, jimiž navzdory našemu mínění spravuje Fidel Castro svou zemi. V souvislosti s blížícím se hlasováním o "evropské ústavě" často mluvíme o státní suverenitě: jedni se obávají, že ji ztratíme, druzí nás ujišťují, že v žádném případě není ohrožena. Ti i oni ale schvalováním Svobodových "proticastrovských" postojů dávají najevo, že na suverenitu máme nárok jen my, naši spojenci a ti, kteří jsou tak silní, že nás nemusejí brát vážně. Vyhoštěním senátora Schwarzenberga Kuba uplatnila svou státní suverenitu. Trestat ji za to sankcemi je nepatřičné, protože tím dáváme najevo, že ji považujeme za zemi druhé kategorie, která má povinnost respektovat naše názory na její vnitřní poměry, čili její suverenita je slabší než naše. Je to nebezpečná hra: zítra může někdo s námi naložit stejně. Je ostatně otázka, zda právě my jsme tou správnou zemí, která by měla usilovat o prvenství v udělování mezinárodních lekcí dobrých mravů. A když už se do toho pouštíme, zda také kubánské opozici upřímně říkáme, že svoboda, demokracie a začlenění do euroatlantického společenství kromě nesporných předností přinesou obyvatelstvu mnoho nemilých překvapení. Budeme vůbec umět vysvětlit Kubáncům, že tunel nemusí být nutně jen díra napříč hory? A víme určitě, že Kubánci netouží po ničem tolik jako po obnovení nadvlády U.S.A., které se zbavili současně s Fulgenciem Batistou?

Může se nám ovšem zdát, že v případě Karla Schwarzenberga Kuba nějakou odvetu zaslouží, protože zákrok proti senátorovi byl nepřiměřený. Není přece terorista, ani příslušník nějaké extremistické organizace, ale slušný člověk, který pouze pohovořil s několika disidenty a mínil zúčastnit se shromáždění občanských sdružení za demokratizaci Kuby, které se poblíž Havany konalo 20. a 21. května. Není jasné, proč se tedy kubánské orgány cítily jeho přítomností ohroženy. Vždyť stovka disidentů, která se na shromáždění sešla, by stejně Fidela Castra nesvrhla, ať už se Schwarzenbergem nebo bez něho a náš senátor tam určitě nepřicestoval proto, aby vedl kancelář Castrova nástupce. Ovšem senátor Schwarzenberg možná nepochopil dosah své přítomnosti na Kubě právě v té době z pohledu kubánské vlády. K jeho cti je třeba přičíst, že své vyhoštění přijal jako víceméně všední záležitost, bez viditelného pohoršení. Celá záležitost s vyhoštěním senátora Schwazenberga dokazuje, že nemůžeme mechanicky přenášet naše historické a politické zkušenosti do úplně jiných podmínek. Nepochopitelností kolem zmíněného vystoupení disidentů je ovšem více a ve svém souhrnu ukazují, že z našeho středoevropského pupku světa asi nerozumíme poměrům na Kubě tak přesně, jak se domníváme.

Především skutečnost, že na Kubě existuje několik desítek malých občanských sdružení opozičního charakteru neodpovídá našim představám o tom, co to je tvrdá diktatura stalinského střihu, jakou má být režim Fidela Castra. Z útržkových zpráv převážně z opozičních zdrojů se dokonce zdá, že podhoubí disentu je na Kubě bohatěji rozvinuté než u nás v posledních letech před pádem totality.

Nepochopitelné je ostatně i to, že se "shromáždění 20. května" -- jak je sami jeho pořadatelé označují -- skutečně konalo. Nebyla to ilegální akce. Zprávy o jeho svolání se začaly veřejně šířit od poloviny března. Příprav se ujal čtyřčlenný výbor v čele s disidentkou Marthou Beatriz Roque, která byla dříve za svou opoziční činnost vězněna. Na činnosti výboru se podílel představitel režimem nenáviděného miamského exilu, kterého kupodivu politická policie při té příležitosti nezatkla. Jeho přítomnost na Kubě potvrdilo tiskové středisko shromáždění, které fungovalo téměř od počátku příprav v Miami. Pracovalo v něm asi 130 dobrovolníků. Z Miami se šířily do světa zprávy o přípravách, dodávané z Kuby telefonem. Shromáždění skončilo, ale středisko pokračuje v činnosti a šíří do světa jeho publicistické ozvěny. Policie sice přípravy shromáždění sledovala, několika venkovským disidentům znemožnila účast uvalením domácího vězení, jednomu politickému vězni pozdržela propuštění na svobodu, v některých případech zastrašovala rodiny účastníků, nicméně v zásadě nechala věcem volný průběh. Současně byly zaznamenány snahy některých disidentských skupin uspořádat v téže době vlastní shromáždění. Netroufám si odhadnout, v jakém rozsahu tyto konkurenční akce odčerpaly účastníky "shromáždění 20.května", a zda skutečně proběhly, jaký tedy měly vliv na to, že místo očekávaných pěti set delegátů se dostavila jen stovka. Chybí o tom zprávy, protože tiskové středisko z Miami konkurenci nesloužilo a úřední zdroje mlčí. Velmi důležitou okolností byla neúčast předního disidenta Osvalda Payá Sardinase, až dosud našimi "castrobijci" uctívaného jako nejvýznamnější osobnost kubánského disentu, srovnávaného s Václavem Havlem. Nezúčastnil se, protože podezíral svolavatele ze spolupráce s policií a zejména mu vadilo jejich spojení s miamským exilem. Posledně uvedená podrobnost je jedna z věcí, která nám většinou uniká a brání v chápání kubánských vnitropolitických poměrů: Fidelem Castrem smetený režim Fulgencia Batisty, jehož stoupenci jsou základem miamské diaspory, byl nedemokratický a nenáviděný a nenávist velké části Kubánců k němu přetrvala až do dnešní doby a přenáší se i na potomky exulantů. Mimo to i prostí Kubánci jsou často "anti-yankee". Podezření na spolupráci svolavatelů s bezpečnostními složkami posiluje článek Alberta Luzárraga, šířený tiskovým střediskem, jehož autor možnost takového konkubinátu nejen připouští, ale i obhajuje. Připomíná to občas se vynořující dohady o podílu STB na spuštění převratu z 17.listopadu 1989.

Zvláštní je i význam, který svolavatelé přičítali pobytu senátora Karla Schwarzenberga na Kubě. Ze zahraničí přicestovalo na shromáždění několik desítek politiků a novinářů a snad všichni byli vyhoštěni. Dalších několik desítek zájemců se na Kubu vůbec nedostalo. Pro tiskové středisko a tím i pro veřejnost zůstala většina zahraničních hostů bezejmenná, jen několik z nich bylo uvedeno jménem. Mezi "pojmenovanými" byl i Karel Schwarzenberg, jehož přítomnost mezi prvními hosty s odvoláním na agenturu Reuters tiskové středisko oznámilo již 18. května. Označilo jej správně jako člena českého parlamentu, zatímco současně zmíněného německého poslance Arnolda Vaatze prohlásilo za Čecha. Oba zmíněné politiky pak stihl stejný osud. Také českým ohlasům na postup kubánských úřadů proti zahraničním zájemcům o účast na shromáždění věnovalo tiskové středisko prvořadou pozornost.

Ještě podivnější je pozornost, kterou nepočetnému shromáždění věnoval prezident George W.Bush, jenž mu zaslal zvláštní poselství. Přece jen okruh kubánských občanů, jež takto oslovil, je příliš úzký na to, aby se investovaná energie vrátila v podobě pokud možno okamžitého a hlavně měřitelného účinku na kubánské veřejné mínění. GWB ale v žádném případě neoslovuje shromáždění, jejichž význam je pod úrovní jeho vlastní důležitosti. Zřejmě má "shromáždění 20. května" význam ikony, symbolizující odpor proti režimu, či symbolického výchozího bodu závěrečného útoku na postavení Fidela Castra.

Kontrastem k zájmu George W. Bushe o hrstku disidentů je postoj Fidela Castra. Ten ve stejný den přednesl před několika sty tisíci občanů další ze svých proslulých projevů, tentokrát věnovaný boji proti terorismu. Měl důvod ke spokojenosti: v U.S.A. byl v těchto dnech zatčen Luis Posada Carriles, proslulý terorista a osobní Castrův nepřítel.

Význam nepočetného shromáždění dokládá i všeobecná rezoluce, která z něj vzešla. Ta je uceleným programem politických změn na Kubě. Na prvém místě požaduje propuštění politických vězňů, dožaduje se přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a zavedení všech politických a sociálních práv a svobod, obvyklých v zemích s tradicí parlamentní demokracie. V této souvislosti žádá obnovení platnosti ústavy z r.1940.

Není divu, že shromáždění, jemuž přiznal vrcholnou důležitost prezident nepřátelských U.S.A., které vzneslo politické požadavky, jejichž splnění lze docílit jen likvidací totalitního režimu, mlčky uznala za významné i kubánská vláda, která se jím následně cítila ohrožena jako předzvěstí útoku zvenčí na svou existenci. A to byl důvod, proč nepřipustila, aby mu účast zahraničních hostů dodala ještě většího lesku. Nemohla sice zabránit přítomnosti asi stovky akreditovaných diplomatů ze zemí, sympatizujících s kubánským disentem, ale ti jí tolik nevadili: na shromáždění šli ze služební povinnosti a přišli jen v pátek, protože diplomaté přece v sobotu nepracují a konání revolucí nemají v popisu práce. Zato ti, kteří přišli nad rámec svých pracovních povinností, hnáni vírou, že přinášejí na Kubu dobro, jí vadili podstatně více. Stát má tolik práv, kolik si jich sám vezme (pociťujeme to denně na vlastní kůži): proto nemá smysl mluvit o tom, zda Castrův režim měl právo tak učinit. Každá vláda na světě, cítíc se vážně ohrožena útokem zvenčí, by jednala stejně, a to přesto, že historická zkušenost dokazuje, že opatření tohoto druhu sama o sobě nezachrání žádný režim, jenž nenajde včas rozum a sílu, aby se sám zreformoval.