Mé myšlení je vyjádřeno ve slově "sociální". Jak potom uvidíte, nečiním ostrý rozdíl mezi sociální demokracií a socialismem. Socialismus je cíl a sociální demokracie je praktický program.

Nejdříve hlavní cíle

Každá kritika společnosti má dle mého názoru tři hlavní úkoly:

• Diagnóza existujících institucí, v diagnóze ukážete, jak tyto instituce nedokáží uskutečňovat některé důležité hodnoty. To je kritika světa tak, jak jej známe.
• Druhým úkolem je formulovat nějakou představu alternativy. Je jedna věc kritizovat existující instituce, je úplně jiná věc předložit to, co si představujete jako alternativu.
• Potřebujeme teorii k tomu, jak se dostat odsud tam, tj. od kritizovaného stavu k žádoucímu.

Ve svých krátkých poznámkách nebudu příliš hovořit o tom, jak se dostat odsud tam. Ačkoliv, když budu hovořit o alternativě, jsou v alternativě skryty určité cesty.

Co je tak špatného na kapitalismu?

Lze formulovat šest kritických poznámek k tomu, jak kapitalismus organizuje ekonomický život společnosti. Já těchto šest výtek řeknu, nebudu je však dokazovat:

• Kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat, odstranit. Tzn. dle mého názoru existují určité formy lidského utrpení, které lze odstranit, ale kapitalismus jejich překonání znemožňuje. (Obecná poznámka: Nemyslím si, že by kterákoliv z těchto výtek měla váhu bez argumentace, tj. vyžaduje argumentaci. Každá z těchto výtek je kontroverzní a vyžaduje seriózní debatu).
• Kapitalismus blokuje univerzalizaci podmínek lidského rozvoje. Základní myšlenkou je, že kapitalismus vytváří mimořádný pokrok v rozvoji produktivity, a tato vysoká úroveň produktivity vytváří podmínky pro všeobecný lidský rozkvět. Kapitalismus blokuje tuto univerzalizaci, zevšeobecnění. Vytváří potenciál, ale zabraňuje uskutečnění tohoto potenciálu.
• Kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a autonomii individua, které lze překonat. Tady se dostáváme k jádru toho, v čem je kapitalismus úspěšný. Jednou z ctností kapitalismu je svoboda volby. Je nesporně pravda, že ve srovnání s předchozími společenskými zřízeními kapitalismus opravdu podporuje lidskou svobodu a autonomii. Ale opět zde přicházím s argumentem, že kapitalismus současně blokuje realizaci tohoto potenciálu lidské svobody a autonomie.
• Kapitalismus porušuje liberální principy sociální spravedlnosti. Základní princip sociální spravedlnosti je postihován myšlenkou stejných příležitostí. Z liberálního hlediska je společnost spravedlivá tehdy, když každý jednotlivec má, pokud jde o své životní výhledy, stejné šance na začátku. Ale současně je vnitřním rysem kapitalismu, že rovnost příležitostí znemožňuje. Zejména tím způsobem, jakým rozděluje, distribuuje výhody a nevýhody dětem. Na toto téma by se dalo říci mnohem více.
• Kapitalismus se vyznačuje nedostatečnou produkcí veřejných statků. To je jedna ze slabých stránek kapitalismu, kterou připouštějí i obhájci kapitalismu. Alokace zdrojů v kapitalistické společnosti je definována požadavkem na vytváření zisku. V důsledku toho je v kapitalismu nevyhnutelně nedostatečná produkce veřejných statků.
• Kapitalismus omezuje demokracii. To se může zdát jako přehnaná kritika v kontextu nedávných změn v ČR, kde zavedení kapitalismu bylo současně příležitostí k zavedení či vzniku demokratičtějších institucí. Nicméně tvrdím, že kapitalistické vztahy blokují skutečnou, plnou realizaci demokracie. Kapitalismus blokuje demokracii tím, že alokuje obrovské dávky moci soukromým osobám. Toto přidělování ekonomických zdrojů je určováno spíše namísto demokratických principů ekonomickou mocí.

Toto je šest kritických principů, souhrn hlavních kritických bodů, které jsou součástí socialistické tradice. Ale kritika, samozřejmě, sama o sobě nestačí, musíme se tedy otočit k otázce, jak by měla vypadat alternativa. Jednou z možností je představovat si, jak by měl vypadat alternativní řád. Potom naše touha po tom, co je lepší, určuje naše přesvědčení, co je možné. To je strategie náboženství. Život je těžká věc, všichni jednou umřeme. Nebylo by hezké, kdybychom mohli žít věčně? Objevme ve své obrazotvornosti život po smrti. Jak víte, náboženství byla velmi úspěšná při přesvědčování lidí, že tato fantazie se může stát realitou. Kapitalismus je tvrdý, lidé za kapitalismu trpí, nebylo by hezké mít alternativu, kde všichni žijí v harmonii? Sdílejí všechno kooperativním, nesobeckým, altruistickým způsobem? Sekulární náboženství 20. století, které je známo jako marxismus, velice dobře dokázalo přesvědčovat lidi o skutečnosti, reálnosti této vize. Nicméně si nemyslím, že by to byla vhodná strategie pro skutečnou transformaci světa směrem k těm vizím, které považujeme za dobré. Já se proto kloním k jiné strategii: snažím se, aby mé naděje nediktovaly mé přesvědčení. Namísto toho žít v napětí mezi na jedné straně nadějemi a na druhé straně neúplným pochopením. Stručně, jak já vidím tento problém:

Používám metaforu cesty, poutě někam. Představme si, že jsme na cestě někam k nějakému cíli, který pro tento okamžik nazvěme socialismus. Jedním způsobem, jak uchopit a pochopit tuto cestu, by bylo nakreslit úplnou cestovní mapu pro celou plochu. Na mapě by byl cíl, různé cesty vedoucí k cíli, z cest by bylo jasné, kde jsou na cestách obtíže a naopak, které části jsou snadné. Skutečně dobrá mapa by nám řekla, kde jsou odbočky a zkratky. Myslím, že takovou mapu nelze sestavit. Naše cesta se spíše podobá cestě výzkumné, kde víme velice dobře, odkud vycházíme. Máme dobrý kompas a máme také přístroj, který nám řekne, jak dlouhou cestu jsme už urazili. Ale nemáme mapu, která by nám řekla, jak se dostat do cíle. S kompasem se pustíme do temného lesa naslepo. Můžeme narazit na řeku, o které jsme neměli ani potuchy. Řeka nás může přinutit jít jiným směrem, až najdeme místo, kde se dá přebrodit. Když máme v ruce dobrý kompas, víme, zdali ještě jdeme pořád dopředu. Problémem socialismu, podle mého názoru, je vytvořit dobrý socialistický kompas. A ne stavět či vytvářet modely socialistické společnosti.

Dovolte, abych se krátce zmínil o tom, co je v dokumentu podrobně rozvedeno:

Socialistický kompas má dvě důležité složky. Prvním důležitým orientačním bodem na kompasu je dekomodifikace (odtržení) lidské práce. Tzn. různé změny v sociálním systému, díky nímž jsou lidé méně závislí na trhu práce. To je věc, která je jádrem sociálně demokratické politiky už po staletí. Když mluvíme např. o úspěších švédské sociální demokracie, hlavně hovoříme o úspěších při dekomodifikaci (odtržení) lidské práce. Když mluvíme např. o sociálním zajišťování zdravotní péče: přístup kterékoli osoby ke zdravotní péči nezávisí na její úspěšnosti nebo neúspěšnosti na pracovním trhu. To je nekapitalistický způsob, jak zjednávat lidem přístup ke zdravotní péči.

Veřejné knihovny jsou dalším takovým příkladem. Veřejné knihovny jsou příkladem dekomodifikace informace. Takže přístup lidí ke knihám nezávisí na jejich úspěšnosti na trhu. Jedním z těchto socialistických principů, který ukazuje, zdali se blížíme k socialismu, je rozsah, v jak velkém rozsahu existuje dekomodifikace v socialistické společnosti. Druhý princip mého socialistického kompasu je,dle mého názoru, méně znám. Já bych ho formuloval následujícím způsobem: posílení významu sociální moci, sociální pomoci, tedy zvyšování váhy sociální moci (moci společnosti) při rozhodování o rozdělování přebytků a organizování ekonomické společnosti. Jinými slovy posílení moci společnosti nad ekonomikou. To je to, čemu já říkám... Je rozdíl mezi tím, co já nazývám etatismus a socialismus. Jak etatismus, tak socialismus jsou nekapitalistické způsoby organizace ekonomiky. V etatismu hraje hlavní roli při organizování ekonomiky stát. Nejvýraznějším příkladem by byla ekonomika sovětského typu, což já bych nazval etatistická ekonomika, nikoli socialistická. V socialismu hraje tuto úlohu to, čemu já říkám společenská moc. Společenská moc koření ve schopnosti zmobilizovat lidi pro kooperativní kolektivní akci v občanské společnosti...

Sociální moc je kladena do protikladu k ekonomické moci, která je založena na vlastnictví a na kontrole nad ekonomickými zdroji. A také v kontrastu vůči státní moci, která je kontrolou nad vytvářením pravidel, zákonů a vynucování těchto zákonů na určitém teritoriu. Já vyčleňuji tři druhy organizace ekonomiky: kapitalismus, etatismus a socialismus.

V kapitalismu je primární ekonomická moc, v etatismu je primární moc státu nad ekonomikou, v socialismu je primární společenská moc. Představa demokracie -- specifický způsob spojení státní a sociální moci. Říkáme-li, že demokracie je vláda lidu, tak tím chceme říci, že moc státu je podřízena moci společnosti. Podle mého názoru je demokracie inherentně, ze své podstaty socialistickým principem. Protože klade primát sociální moci společnosti. Takže demokracie je název pro nadvládu společenské moci nad státem a socialismus je výraz pro nadvládu společenské moci nad ekonomikou. To je základní, ústřední myšlenka "socialistického kompasu". Praktická realizace spočívá v tom, že se hovoří o praktických způsobech, jak uskutečnit toto zmocnění společnosti. V mé práci, ve svém zaměstnání jsem vedoucím projektu, který se nazývá Projekt reálných utopií. Je to řada konkrétních nebo různých návrhů, možností, jak posílit společenskou moc. Myslím si, že zůstaneme zde, aby byl čas na diskusi.

Dámy a pánové, děkuji za výklad pana profesora. Zatím jsme v čase 10.45 h, udělejme si přestávku.

Diskuse

Jiří Hron:

Jaké místo ve Vašem konceptu lze připisovat politickým stranám? Zdá se, že politické strany jsou tím instrumentem, kdy demokracie nachází svůj výraz v jisté moci nad společností, ale také můžeme říci, zdá se mi, že politické strany působí v opačném smyslu, že naopak posilují nadvládu státu nad společností. Pokud tuto dichotomii můžeme uznat, jak lze politické strany klasifikovat z tohoto hlediska? Kdy politická strana prospívá demokracii, společnosti, kdy ne?

Odpověď prof. Wrighta:

Jako mnoho jiných věcí jsou politické strany dle mého názoru protiřečivé. Ony reflektují rozpor, protiklad, který je vlastní samé myšlence politické moci. Takže dovolte, abych zopakoval, co chápu, co je společenská moc:

Společenská moc spočívá ve schopnosti lidí uzavírat dobrovolná sdružení za účelem spolupráce. V této schopnosti vytvářet kooperativní sdružení za účelem spolupráce jsou skryty dva aspekty: Jedním aspektem je mobilizování lidí, aby spolupracovali na společném cíli, a druhý aspekt má povahu vylučovací, protože definuje lidi, kteří nejsou součástí sdružení. Každé sdružení má tento duální charakter. Politické strany jsou také sdružení. Jakmile politická strana přijde ke státní moci, spojí se s ní, ten vylučovací aspekt může velice snadno začít dominovat, převládat. Proto si myslím, že klíčovým aspektem je míra vnitřní demokracie uvnitř politických stran. To, do jaké míry jsou strany fakticky podřízeny své vlastní sociální základně. Místo toho, že se stanou stroji pro kontrolu této sociální základny. Toto napětí prochází prakticky všemi mými analýzami společnosti. Je to jako ve filmu Hvězdné války, má to i temnou stránku.

Děkuji, prosím, další dotaz.

Milan Štembera:

Považujete Labour Party Tony Blaira za sociálně demokratickou stranu?

Odpověď prof. Werighta:

Britská Labour Party se připodobnila Demokratické straně v USA. Má sociálně demokratické křídlo, ale není to sociálně demokratická strana. Provádí velmi protiřečivé politiky ve své domácí agendě. Např. za Tonyho Blaira v podstatě vzrostly výdaje na školství a na zdravotnictví. A od konce 70. let poprvé došlo ke zmenšení sociálních nerovností ve Spojeném království. Příjmy ve spodní části společnosti vzrůstaly rychleji, než příjmy v horní části společnosti. Toto je vyjádřením určité sociálně demokratické dimenze Labour Party. Na druhou stranu Blair podporuje privatizaci, posiluje trh, posiluje moc kapitálu. A jde proti sociálně demokratickým ideálům, nemluvě o zahraniční politice.

Pokud jde o Váš komentář ke globalizaci: Jeden pohled na globalizaci říká, že globalizace ztěžuje demokracii. Já se na tento názor dívám skepticky. Já si myslím, že dynamika globalizace má v sobě tolik vnitřních rozporů, takže otevírá pro možnosti demokracie nové prostory a současně některé staré prostory zavírá. Právě v této době intenzivní globalizace se objevily jevy nového typu demokracie. Jeden případ, o kterém se stručně zmiňuji ve svém dokumentu -- participativní rozpočtování v Brazílii v Porto Allegre. Městský rozpočet se tam stal přímým nástrojem demokratické participace, což je mnohem hlubší způsob zmocnění společnosti, než dosud máme. A k tomu došlo v období, kdy se Brazílie stala globálnější, než dříve.

Pan Dušátko:

Mám v hlavě výrok, který řekl Michail Gorbačov: "spojme přednosti kapitalismu a socialismu do jednoho společenského řádu." Jinými slovy odstraňme diktaturu proletariátu na jedné straně a na druhé straně diktaturu kapitálu. Máme reálnou cestu, jak se k tomu dostat v současných podmínkách?

Odpověď prof. Wrighta:

Nejdříve ke Gorbačovovu výroku: on měl dvojstranný, binární pohled na možnosti společnosti. Tomu, čemu on říkal socialismus, říkám já etatismus. Tady do té "periodické tabulky prvků" přidám třetí prvek. Při ní se socialistická společnost představuje jako určitá kombinace prvků, forem. Periodickou tabulku mít jen ze tří prvků je hrozně málo, možná, že je to více alchymie, než chemie. Zdůrazňuji význam zmocnění společnosti, ne státu. Můj názor není zaměřen proti státu, protože podle mého názoru stát hraje klíčovou úlohu ve stanovení pravidel, podle nichž se může vyvářet taková kombinace prvků. Co je pro mě otázkou, to je možnost zvýšit váhu sociálního v současné konfiguraci. Jaké jsou k tomu možnosti? Když se podíváme po světě, tak nalezneme mnoho případů, kde k takovému zmocňování dochází. Já už jsem mluvil o jednom případu participace v Porto Allegre. Další příklad: malý zemědělec koupil nějaký podíl na farmě. Tím pádem farmář dostal provozní kapitál. Každý týden pak dostává krabici toho, co se urodilo. Když je dobrý rok, získá se více, než zvládnete spotřebovat, proto to rozdáte přátelům. Je to akce, podnik nevelkého rozsahu. Vytváří to spolupráci mezi lidmi z vesnice a měst. Současně se s tím vytvářejí sociální sítě. To je také jeden z aspektů zmocnění společnosti. Také to přispívá k rozvoji globálního "férového obchodu" (Fair trade). Protože to mění způsob, jak lidé vnímají přímé výrobce potravin. Nemám žádné iluze, že takto po kousku (podporou zemědělství) lze zničit kapitalismus. Zemědělství provozované velkými podniky je mnohem silnější. Na druhé straně se domnívám, jak v obcích podporované zemědělství může sehrát významnou úlohu v širším politickém procesu. Protože tyto malé experimenty, pokusy neustále zkoumají, jak daleko se dá zajít v realizaci možností, kde jsou hranice možností. Dostanou se na hranici a pak vyvstane historická otázka, že je třeba změnit pravidla, která definují limity. To je součástí "socialistického kompasu": jdeme tak dlouho, dokud nenarazíme na překážku, kterou je nutno překonat. Tím pádem je pak formulován problém, jaké institucionální změny je třeba.

Děkuji.

Docent Machonin:

Mohu panu profesorovi sdělit, že jeho práce, zejména jeho práce Classis, jsou odborné veřejnosti známy od počátku 90. let. Jsme proto rádi, že máme možnost vyslechnout i informace o jeho nových pracích, které představují pohled na svět po zhroucení evropského státního socialismu. My se potýkáme v současné době s velmi složitou situací hybridní postsociální struktury socialismu.....Tendence k novému egalitarismu (rovnostářství) je známa. U nás v souvislosti se státním socialismem má pojem rovnostářství negativní nádech. Stále se potýkáme i s jeho důsledky v současné společnosti, kromě nízkých odměn pro pracovníky závislé na státním rozpočtu. Takže nás zajímá názor prof. Wrighta na tuto otázku.

Ještě otázka: Jak za státního socialismu i v současnosti se setkáváme s velkými skupinami obyvatelstva ve středních a vyšších vrstvách, kde existuje protiklad mezi jejich bohatstvím a mocí, chudobou a bezmocí na jedné straně a jejich kvalifikací, pracovní zkušeností a úlohou, kterou hrají v moderní společnosti. Byl bych rád, kdyby nám na to odpověděl.

Odpověď prof. Wrighta:

Druhá otázka je otázkou sociologickou. Nevím nic o situaci českých nedostatečně placených intelektuálů či o příliš dobře placených byrokratech. Ale myslím si, že něco podobného existuje i v USA. I když já osobně jsem příliš dobře placený intelektuál. Neexistuje teorie spravedlnosti, kterou bych znal, která by mohla ospravedlnit moji životní úroveň v podmínkách světa, jaký existuje dnes. Těším se obrovským privilegiím. Mám velmi význačné kolegy, kteří jsou placeni hůře, než jiní kolegové. Protože ve Spojených státech jsou platy profesorů určovány tržně. Abyste dostal vysoký plat, tak Vám práci musí nabídnout lepší univerzita. Mladý profesor, který dostane nabídku z Harvardu s dvojnásobným platem, než měl dosud, a wisconsinská univerzita mu zvedne plat nad úroveň starších profesorů. Ale hrají svou úlohu funkční očekávání a také kulturní standardy.

A teď k té obecné otázce rovnostářství -- egalitarismu. Egalitarismus má obecně špatnou pověst. V ČR a dalších zemích, které žily v ekonomikách sovětského typu, není egalitarismus špatné slovo pro všechny. Ale zvláště špatné je pro ty lidi, kteří sami sebe porovnávají, kteří se za tržní formy měli podstatně lépe, než ve státním systému. Pro mě je to princip společenské nebo sociální spravedlnosti. A říká následující: Ve spravedlivé společnosti všichni lidé budou mít zhruba stejný přístup k sociálním a materiálním prostředkům, které umožní bohatý život. To neznamená, že všichni budou mít tutéž životní úroveň. Ani to není formulka, která by říkala: v žádném případě nesmějí být žádné nerovnosti. Nerovnosti, které znemožňují přístup k prostředkům, umožňujícím onen kvetoucí život, jsou neoprávněné nerovnosti. Pojem a koncepce egalitarismu má mnoho složitostí, o kterých zde rád podiskutuji. Ale není to egalitarismus, který by šel proti myšlence individuálního rozkvětu. Samozřejmě jej nelze spojovat s představou o autoritativním byrokratickém státě. Je to demokratický socialismus, ne autoritativní etatismus.

Ing. Miloš Pick:

Globalizace vytváří dvě protichůdné tendence: na jedné straně znalostní revoluce umožní neomezené možnosti a na druhé straně světový trh ovládl několik stovek multinacionálních společností. Důsledkem je extrémní polarizace bídy a bohatství ne mezi zeměmi, ale i mezi společenskými skupinami. Jak to překonat? Vidím tady zvýšenou úlohu trhu, státu i společenské moci. Zejména ve třech směrech:

• Regulace trhu zejm. multinacionálních společností a kapitálových toků.
• Sociální sféra v širokém slova smyslu, do které zařadím i vzdělávání a vědu, která by se měla rozšiřovat na solidárním principu.
• Vztah kapitálu a práce na vlastnictví a rozhodování. Současný stav charakteristický pro kapitalismus je charakteristický pro industriální a postindustriální vývoj, kdy k výrobnímu procesu je potřeba 10krát tolik kapitálu, než je roční mzda. Z toho vyplývá vztah kapitálu a práce. Domnívám se, že znalostní revoluce v dlouhodobé perspektivě otevírá úplně jiný vztah.

Odpověď prof. Wrighta:

Se vším, co jste zde říkal, naprosto souhlasím. Zvláště, co stojí za úvahu, jsou důsledky nových technologií pro důsledky organizování. Protože v jistém smyslu hranice, bariéry, které znemožňují vstup do ekonomiky, se snižují a ne zvyšují. Zorganizovat mnohé formy ekonomických činností se dnes stává v mnohých oblastech snazší.

Ale i v některých tradičnějších oblastech nové informační technologie mohou usnadňovat nové formy organizace. Globální organizování vztahů mezi přímými malými výrobci kávy ve střední Americe a spotřebiteli v Severní Americe umožnil internet. Usnadnil roli zprostředkovatelům, kteří představují společenskou moc, jako je např. nevládní organizace. Tato organizace přímo spojuje výrobce kávy se spotřebiteli bez kapitalistických zprostředkujících článků. Takže na jedné straně je pravda, že jsou zde obrovské nadnárodní společnosti, na druhé straně existuje tento sociální mechanismus pro distribuci kávy, který narůstá a nemá povahu velkého podniku. K tomu by nedošlo, kdyby nebylo informačních technologií. Co se stane, když to opravdu ohrozí zisky nadnárodních společností v obchodním vztahu? To jsou politické otázky, které jsou nejisté, není v nich jasno. Závisí to na schopnosti, na možnosti politické akce, která by v rozvinutém i rozvojovém světě ochránila tuto iniciativu.

Jedna poznámka k Vašemu prvnímu bodu: Souhlasím s tím, že by bylo dobré takovou regulaci, takové kontroly mít. Ale nejsem tak přesvědčen, že je katastrofou, když to nebudeme mít. Síla, moc globálního kapitalismu se přehání. Snižovat možnosti lokálních, drobných akcí, které se staví proti této moci. Takže i když si myslím, že zvýšení regulace a kontroly nad kapitálem by bylo žádoucí, nemyslím, že bychom měli považovat za nutnou první podmínku, která by předcházela všem ostatním akcím.

Děkuji.

Ing. Vacek, předseda Klubu psychologů a sociologů:

Vy jste, pane profesore, řekl, že úkolem socialismu je vytvořit dobrý "kompas" a nevytvářet modely. Jde mi o ten model socialismu. Rozlišujete mezi modelem socialismu a mezi vizí, představou socialismu?

Druhá otázka: jestliže mám někoho získat pro určitou myšlenku, musím ji lidem představit, tedy konkrétně představit socialismus. Mám-li myšlenku představit, musím tu myšlenku také vytvořit. Jste stejného názoru?

Odpověď prof. Wrighta:

Samozřejmě, že vize jsou potřeba. Ale především potřebujete hodnoty, které jsou, myslím, v jádru hodnotami morálními. Potřebujete vizi světa, kde budou tyto morální hodnoty uskutečňovány v každodenní politické praxi. Ale když říkám, že nejde o model, mám na mysli něco konkrétnějšího. Já např. nevím, jak přesně popsat roli trhu za socialismu. Jak z historických zkušeností, tak z teoretických argumentů mám přesvědčení, že socialismus potřebuje trhy. Ze stejného důvodu také pramení mé přesvědčení, že trhy jsou současně hrozbou zmocnění společenské moci. Protože trhy jsou zdrojem pro vytváření nerovnosti. Stejně tak, jako jsou stroje na koordinaci lidských myšlenek. A protože věřím oběma věcem, nevidím žádné jednoduché řešení tohoto problému: jak vzájemně spojit zmocnění společnosti a tržní směnu. Tady mám na mysli model.

Pan Fleming, energetik:

Vycházím z tištěného překladu stati, který jsme dostali od Masarykovy dělnické akademie k dispozici. Omlouvám se, pokud jsem něčemu ne úplně rozuměl. V závěru stati se hovoří o nesnázích současného kapitalismu, které vycházejí z toho, že narůstají neproduktivní náklady. Kapitalismus má snahu snižovat i neproduktivní náklady, které směřují do sociální oblasti. Je ovšem třeba hledat jinou cestu zvyšováním produktivity cestu. Ve stati se formuluje "žádoucí role státu, který by měl přispívat hledání cest." Jak se díváte na budoucí eventuální roli státních podniků?

Odpověď prof. Wrighta:

Stát je často pokládán za neefektivní ze své vlastní povahy. A v protikladu se nerozlišuje neefektivnost určité institucionální formy. Já sám si nemyslím, že máme na Vaši otázku odpověď. Jaké druhy produktivních činností by bylo nejlépe zajišťovat státem a které činnosti by bylo lepší, aby je zajišťovaly soukromé kapitalistické firmy nebo společenské, nevím. Protože empirické důkazy přicházejí jen z velmi úzkého rozsahu činností. Vězměme příklad, kde je více proměnných - zajišťování zdravotní péče: může to být zajištěno kapitalistickými

firmami, jak je to ve USA. Jsou v USA docela normální nemocnice, které vytvářejí zisk. Máme i nemocnice v USA, které fungují na ziskovém principu. Tak to je jeden způsob, jak zajišťovat zdravotnickou službu. Druhou možností je znárodnit všechno. Třetí možností je, že stát poskytuje veškeré finance. Nemocnice jsou organizovány a vedeny sociálními jednotkami, které mají družstevní povahu.