Na tchaj-wanském trhu by ovšem možná ani Harry nebo Hobbiti neobstáli, kdyby nebyli prezentováni 'frontálním` způsobem: Tak vedle knih a filmů byly vydány také publikace o tom, jak knihy či filmy vznikaly, tedy knihy o knihách a o filmech. Bylo k dostání bezpočet propagačních předmětů -- trička, plakáty, suvenýry... Vyšla hudba z filmů; byly publikovány filmové scénáře. Navíc, veškeré psané slovo je zde obvykle publikováno v dvojjazyčné verzi -- anglicky a čínsky.

Takto široce prezentovanou pop-kulturou se pak můžete nejen bavit. Můžete ji studovat, dokonce se jejím prostřednictvím můžete vzdělávat. To ovšem jen v případě, že se o ní dokážete domluvit. Vzpomínám si na případ jednoho z mých bývalých pedagogů z brněnské katedry sociologie, který se po dvouletém pobytu v Číně vrátil s tvrzením, že z moderní kultury Číňané neznají nic, dokonce prý neznají ani Beatles.

Se zkušeností, kterou jsem tu učinil si dovolím tvrdit, že šlo o nedorozumění: Lidé, s kterými o věci mluvil, velmi pravděpodobně Beatles znali, oni mu pouze nerozuměli. Skutečnost, že společnost je téměř úplně homogenní způsobuje, že Číňané jsou zvyklí na čínská (případně počínštělá) jména a na jejich čínskou výslovnost. Vše, co nezní dostatečně čínsky nebo není dostatečně čínsky řečeno, není z jejich světa, a tak to prostě ignorují.

Věc je ještě komplikovanější: Čínská záliba ve jménech vede k tomu, že většina věcí (to se samozřejmě netýká jen pop-kultury) má jmen hned několik -- neznáte-li to pravé, to jest to, pod nímž věc zná člověk, s nímž o ní mluvíte, nepochodíte.

Já sám jsem takovou zkušenost učinil s čínskou zpěvačkou Dadawou, o které jsem kdysi slyšel pořad na Vltavě. Její zpěv se mi líbil, řekl jsem si, že si od ní něco koupím. K mému překvapení o ní v Tchaj-peji nikdo nikdy neslyšel. Bylo mi to divné, a tak jsem se ptal tak dlouho, až jsem narazil na prodavače, který Dadawu znal -- její čínské jméno je Če-čchin Ču, a budete-li je znát, nebudete mít v Tchaj-peji s nákupem jejích věcí problémy. Zvlášť pokud budete vědět, že Číňané napřed uvádějí příjmení, potom teprve jméno, a že o ní tedy nemáte mluvit jako o Če-čchin Ču, ale jako o Ču Če-čchin; pokud se vám to jméno navíc podaří vyslovit ve správných tónech, v tomto čínském pořadí tedy v prvním, ve druhém, a zase ve druhém tónu, bude to úplně výborné. A ne na ně chodit s nějakými Beatles!

*** Jak se lze občas dočíst v denním tisku (v Britských listech např. v článku Kluci nečtou z 26. 1. 2005), čtenářský zájem na Západě v posledních letech permanentně klesá. (Obdobný výsledek, týkající se společnosti české, vyplývá z výzkumu publikovaném 14. 5. 2005 na serveru www.lidovky.cz pod charakteristickým názvem Češi čtou málo, nemají prý čas.) Jenomže -- a tu otázku žádný z citovaných článků neklade -- jsou lidé, kteří čtou, nějak lepší nebo nějak na tom lépe než nečtenáři?

Ač tuto otázku žádný z citovaných článků neklade, článek, publikovaný na serveru Lidových novin, na ni implicitně odpovídá; odpověď je ovšem stejně kuriózní jako skutečnost, že se odpovídá na nepoloženou otázku: 'Američtí vědci před dvěma lety uveřejnili výzkum, v němž tvrdí, že čtení (stejně jako další mozková aktivita) zabraňuje vzniku a rozvoji Alzheimerovy choroby.` Máme tedy číst proto, abychom se vyhnuli Alzheimerově chorobě?

Jeden z kulturních šoků, který zde prožije příchozí z Evropy, jejíž kulturu mohu pracovně označit jako 'kulturu nečtenářskou`, je právě šok způsobený kontaktem se zdejší kulturou, kterou naopak označím za 'kulturu čtenářskou` -- čte se tu strašně moc a lze-li najít nějaký ústřední rys charakterizující celou tuto kulturu, je to jistě vztah k písmu a k textu. Dělá ale čtení Tchaj-pejčany lepšími?

Současní obyvatelé Tchaj-peje silně připomínají obyvatele Petrohradu, jak je popisuje Dostojevský ve Zločinu a trestu: Většina lidí si tu mluví pro sebe. Když začínají rozhovor, začnou ho odkudsi zprostředka (je ovšem možné, že to, co říkají, souvisí s něčím, co se jim odehrálo v hlavě předtím, než se do rozhovoru pustili).

Stejně nečekaně, jako rozhovor začali, ho i ukončí (je ovšem možné, že v něm nějakým způsobem pokračují a že zbytek se odehraje zase už jen v jejich hlavě.) Nejnápadnější ale je, že jejich vztah k věcem a ke druhým lidem se proměňuje ne s ohledem na to, co druzí lidé dělají nebo říkají, ale s ohledem na to, na zákadě jakých textů oni toto jednání v mezičase interpretovali. (Je to něco jiného -- i když ve výsledku se to velmi podobá - než zvyk Japonců měnit své stanovisko podle názoru druhých, nejčastěji příbuzných, s nimiž v mezičase mluvili; aniž by se tedy situace změnila, japonští vyjednavači tak např. na obchodních jednáních mají při příštím kole jednání zcela odlišné stanovisko, než jaké měli v závěru předchozího kola, jak se to stává častým předmětem stížností delegací ze Západu.) *** Jedna z mých tchaj-wanských spolužaček mě nedávno zavedla do antikvariátu. Zatímco jsem si prohlížel slovníky, posadila se s knížkou v ruce. Než jsem si mezi slovníky vybral, měla ji zpoloviny přečtenou. Když jsem se jí zeptal, co to čte, nechtěla mi knížku ukázat. To jsem už ale viděl, že drží manga, japonské komiksy vydávané v masových nákladech, nenáročné čtení pro ukrácení dlouhé chvíle. A protože jsem dosud žádná manga nečetl, knížku jsem si -- přes protesty mé spolužačky -- koupil. Poté, co jsem si ji přečetl - moje spolužačka mi ji výslovně zakázala číst, prý bych si o ní myslel, že je divný člověk - musím dát za pravdu jejímu názoru, že je to moc divné čtení:

První příběh (šedesátý devátý příběh devátého dílu řady GTO) začíná 'šokujícím' způsobem: Studentka vstoupí do třídy, ve které se měla setkat se svým učitelem. Na podlaze nalezne hromádku chlupů. Je jí to divné, přemýšlí, co to je a kde se to tam vzalo. Vysvětlení se jí (i čtenáři) dostane vzápětí: Na podlaze o kus dál leží pedagog, kvůli kterému sem původně přišla; má stažené kalhoty, chlupy, které předtím dívka našla, očividně pocházejí z okolí učitelova pohlaví (příslušné partie pedagogova těla jsou na obrázku rozostřeny).

Studentka zavolá jinou studentku a společnými silami přivedou učitele k sobě. (Učitel je mladý muž, jen o málo starší než studentky; stejně jako ony chodí texaskách; spolehlivě se pozná podle trička, na kterém má nápis BACKING). A to už čtenář vidí pachatelky toho ohavného, blíže však nepopsaného, činu -- tři studentky ve školních uniformách, připravující pro nebohého pedagoga další útrapy:

Není jasné, zda chtějí učitele připravit o život, mít s ním dítě, společně s ním zemřít, nebo se za něj vdát; v textu je zmínka o svatebním obřadu v Benátkách, není ovšem jasné, zda je to míněno doslova, nebo v přeneseném slova smyslu (mohlo by jít o narážku na Romea a Julii).

Ať už jsou cíle studentek jakékoliv, prostředky, které k jejich dosažení volí, lze označit za brutální -- po jistých peripetiích se jim naskytne nová příležitost k přiotrávení milovaného pedagoga (ne nadarmo se příběh jmenuje E-mo te tu ping-kan, tedy Ďábelský zákusek), to když ho mohou poctít vlastníma rukama na hodinách vaření ukluhněnými pochotkami -- ty v sobě mají nemalé množství jedu, tvarem pak nápadně připomínají lidské lebky. Již trochu přiotrávený pedagog konečně projeví svou prozíravost, když studentkám nabídne, aby si taky vzaly -- rovněž ne nadarmo se pedagog jmenuje Kuej-čung (Hrobový duch).

Další příběh se jmenuje Nü lao-š' (Učitelka; čínština nerozlišuje rody, zde je ale pohlaví uvedeno, čímž je zdůrazněno, aby bylo v češtině zdůraznění dodrženo, mělo by se přeložit jako Ženský učitel; jako Ženský učitel by název měl být přeložen i s ohledem na to, že učitelovo pohlaví zde je, stejně jako v prvním případě, osou, kolem níž se vyprávění otáčí, tentokrát ovšem nejde o pohlaví v doslovném, ale ve společenském smyslu, tedy o to, že vlastně nejde o učitele, ale o učitelku.)

Příběhy jsou číslovány a označeny, označeny ovšem kupodivu nejsou ani čínsky, ani japonsky, ale anglicky; označeny nejsou např. jako příběhy (story) nebo kapitoly (chapter), ale kupodivu jako lekce (lesson). Jedna 'lekce' je dokonce anglicky i pojmenována -- Son of a bitch (Zkurvysyn) -- je o muži, který s pomocí zvláštních, pozorování skrze šaty umožňujících brýlí provozuje na metrem cestujících studentkách svoji pohlavní úchylku -- voyaerismus. Příběh končí dojemně -- ve chvíli, kdy se zdá, že mužova činnost byla prozrazena se ukáže, že nic netušící studentky ho nechtějí odhalit, že se s ním chtějí pouze pozdravit, neboť v něm poznaly jednoho ze svých pedagogů.

Příběhy se většinou odehrávají ve školním prostředí, a pokud ne, jsou přenesením školního prostředí mimo zdi vzdělávacích ústavů; jejich podivnými hrdiny jsou mladí lidé, kterým je toto čtení také určeno. Čítárny a půjčovny takovýchto - ale také detektivních, dobrodružných a jiných - obrázkových příběhů (ať už japonských mang, amerických komiksů, nebo čínských man-chua-šu) jsou tu velmi rozšířené.

Dnes zde ovšem mají konkurenci z nečekané strany: Tchaj-pej je zaplavená knížkami z pevniny, které -- přestože jsou tištěny ve zjednodušených znacích -- mají jednu nepřehlédnutelnou výhodu: jsou levné. To je novum: V Tchaj-peji bylo sice vždycky velké množství levného zboží z pevninské části Číny, nad jehož lácí i já, příchozí ze země, která ve světovém kontextu rozhodně nepatří mezi nejdražší, vždy znovu žasnu; to ale neplatilo, pokud šlo o knihy. Ty se sem ještě donedávna nevozily.

*** Přes množství knih, o nichž bych tu mohl referovat donekonečna, se dá říct, že se Bradburyho antiutopická vize zvolna naplňuje; jako všechny vize ovšem jiným způsobem, než si to představoval její autor -- neubývá knih, jen papíru. Knihy jsou stále častěji dostupné ve dvou verzích -- papírové a elektronické, někdy jsou knihy dokonce publikovány výhradně v elektronické verzi. Jev, který stojí za zaznamenání, protože je dobrou ilustrací poměru, resp. nepoměru, mezi přestavou a skutečností. Tomuto vztahu - mezi přestavou a skutečností - bych se chtěl věnovat v některém z příštích dílů tohoto mého miniseriálu. *** V deváté lekci první knihy druhého dílu učebnice, která se užívá ve škole, ve které jsem se před dvěmi roky učil čínsky (CCLC NTNU, viz předchozí díly mého miniseriálu), je v textu článku narážka na písničku Jsem velmi ošklivý, zato velmi něžný (Wo chen čchou kche-š' wo chen wen-žou). To, že jde o narážku na kdysi populární šlágr jsem se dozvěděl náhodou, od svých současných tchaj-wanských spolužaček. A protože věřím ve význam citátů -- pokládám je za důkaz, že text byl pro někoho natolik zajímavý, že mu stálo zato jej opakovat; v době postmoderní přesycenosti je takové zvýznamnění vlastně menším zázrakem - nedalo mi to, písničku jsem si sehnal a její text jsem přeložil.

(Na CD, kreré jsem si koupil, je název přeložen do angličtiny eufemisticky nesprávně jako I'm not Good Looking, But I'm Very Gentle, tedy, Nejsem moc pohledný, ale jsem velmi něžný.) Můj překlad je pokud možno doslovný, nešlo mi o vytvoření české verze, ale pouze o podání informace o tchaj-wanském písňovém textu:

Bude-li se čtenáři zdát text nebo nějaká jeho část podobná některým českým písňovým textů, podobnost nemusí být čistě náhodná: tchaj-wanská pop-hudba kopírovala a kopíruje stejné vzory, jako pop-hudba česká. Je tu sice, kromě popu amerického a anglického, napodobován taky pop japonský, ten je ovšem opět poplatný západním vzorům.

Píseň nazpíval v druhé polovině osmdesátých let Čuan Čao (umělecké jméno). Všemi svými charakteristikami (žánrovým zařazením, svou odvozeností i dobou vzniku) je to tedy jakási místní gottovka. Na závěr jednu pikantnost: ačkoliv interpretem je muž, autorem textu je žena --Ke-ti Li (jedno z jejích uměleckých jmen).

*** S mým psaním pro Britské listy souvisí i to, že od chvíle navázání spolupráce dostávám velké množství nevyžádané pošty, spamu. Většinou jde o komerční nabídky; občas si je prohlížím, a většinou se je ani neobtěžuji mazat, protože to za mě dělá automat. V záplavě nabídek mě zaujaly spamy, které -- kromě nabídky pornografie -- obsahovaly taky anekdoty. Pornografii jsem si neobjednal, zato anekdoty jsem si četl. Byly v angličtině, s množstvím amerických slangových výrazů, pravděpodobnou zemí původu byly tedy Spojené státy. Tomu by nasvědčoval i obsah vtipů: Kromě vtipů, jaké známe i u nás (o blondýnkách), a vtipů, které se podobají těm, které známe i u nás (o právnících, tolik podobné našim vtipům o policajtech; zajímavé je, že pokud v anekdotě vystupuje právník i blondýnka, je to právník, kdo se ukáže jako hloupější), tu byly i vtipy, jejichž obsah byl pro mě nový -- především vtipy o velkých korporacích a jejich představitelích, a o jejich manipulačních praktikách (marketingu, reklamě). Dále to byly vtipy politické.

Ne že bychom politické vtipy v ČR neznali, jen mám zato, že jich od roku 89 plynule ubývá. A protože si myslím, že se po politických vtipech může stýskat nejen mně, vybral jsem tři z nich (překlad je volnější než překlad výše uvedeného písňového textu):

Bushovi poradci

8.12. 2004 jsem do své spamové schránky obdržel vtip, nadepsaný Bushovi poradci:

***

Nezdar při irácko-amerických jednáních

9.12. 2004 mi přišel vtip označený jako Nezdar při irácko-amerických jednáních:

*** A nakonec, 24.1. 2005 jsem obdržel následující, sice nijak nepojmenovaný, zato mně, jako českému čtenáři leccos připomínající, vtip: