Jednoduchost až primitivnost hesel připomínala padesátá léta a podobný, až identický byl i způsob jejich tvoření. Politické slogany se tvořily překlopením hesel a tezí předchozího režimu do opačné podoby. Z černé se stala bílá, z bílé černá, ale primitivnost černobílého vidění zůstala.

Jednou z obětí "nového myšlení či nového vidění" se stala sociální entita v  základním rozměru dimenze jsoucna, vytvořená v procesu evoluce člověkem.V primitivním politickém myšlení se ztotožnilo sociální - nenahraditelný výsledek planetární evoluce a předpoklad dalšího civilizačního pohybu, s kolektivismem předchozího režimu. Nepochopení vztahu individuálního a sociálního a deformace tohoto vztahu ve společenské praxi bylo základní systémovou chybou předlistopadového režimu.

V reakci na předchozí deformaci vztahu individuálního a sociálního v předlistopadové společnosti byla po listopadu všeobecně odmítána kategorie kolektivního a adorována individualita, ovšem ve zjednodušené podobě, stejně jako kategorie svobody a demokracie. Postkomunistický liberalismus v extrémně vyhraněné podobě dochází až k tezi o neexistenci sociálního nad rámec úhrnu individualit.

Sociální a individuálně lidské jsou vzájemně propojené a na sobě závislé entity, které vznikly jako důsledek planetární evoluce. Deformované pojetí jedné z těchto entit a z toho vyplývající společenská praxe má negativní dopady i na druhou entitu a na vývoj člověka a společnosti. V krátkém zamyšlení se soustředím na některé aspekty vztahů mezi jedincem, rodinou a společností v současných společenských proměnách. Tuto triádu entit považuji z hlediska pochopení současné společnosti a její dynamiky za určující.

Společnost představovala jakýsi rámec společenského pohybu, sociální vesmír, časoprostor, v jehož rámci docházelo k interakcím mezi jednotlivými prvky a uvnitř se vytvářela dynamika dílčích subsystémů a navenek dynamika celého společenského systému. Tak, jako se však v pohledu do kosmu ztratila jistota jediného vesmíru a rozplynuly se jeho hranice, tak se také rozplývají hranice jednoho konkrétního společenského systému. Tento proces probíhal dlouhodobě, avšak v polistopadovém vývoji je dynamika procesů, rekonstruujících hranice systému a vztahy vně systému, mnohonásobně vyšší. Evropský proces, globalizace a planetizace probíhají nejintenzivněji právě teď a právě zde a v případě bývalých zemí východního bloku jsou tyto procesy ještě rozšířeny o transformační ekonomické a politické procesy. Základní rámec, který představuje společnost je natolik "rozpohybován" a "rozostřen", že přestává být pro jedince jistotou.

Jedinec, je elementární jednotkou společnosti se zvláštní vazbou na celek společnosti. Jedinečnost této entity je v tom, že smysl společnosti je naplňován pouze prostřednictvím jedince, v kvalitě jeho mysli, vědomí, myšlení, prožívání. Zde jsou kritéria k hodnocení společnosti, nikoliv ve velikosti daňového zatížení, HDP, průměrné mzdě či podobných ekonomických kritériích. Tím je dán základní vztah mezi jedincem a společností, smysl společnosti není v ní samé, není společnosti imanentní, ale je odvozen od kvality individuální mysli a jejího vývoje. Otázkou je, co je tato individuální mysl? Jedná se o mysl modálního člověka, o mysl elity a jaké, o mysl průměrného člověka, či o mysl individuality na hrotu evolučního vývoje? Smyslem a posláním společnosti je vytvářet podmínky k reprodukci a k evolučně rozšířené reprodukci mysli a vědomí.

Rodina představuje nejmenší sociální jednotku, entitu, v níž je již obsažena sociální dimenze, entitu, která je průsečíkem intimních aktivit individuí, generujících transpersonální sociální skutečnosti. Funkce rodiny ve vztahu ke společnosti a k jedinci je naprosto jedinečná a nezastupitelná. Je jakýmsi médiem, v němž se uskutečňuje obousměrná transformace. Ve směru od intimity individuálního světa jedince, krystalizují první sociální fenomény, které pak vstupují do dalších větších a formálnějších sociálních formací, organizací, systémů. V rodině se jedinec od svého narození setkává s láskou, učí se ji přijímat a dávat a láskou dospělých je nová rodina konstituována. Rodina je hlavní generátor lásky, která se teprve následně rozlévá společností.

V opačném směru, ve směru od celku společnosti se sociální fenomény v rodině individualizují a personalizují na míru dané rodiny a jedinců, které sdružuje. Rodina je také místem, kde dochází k určitému ztlumení nadměrné dynamiky sociálních procesů a filtraci, excesů či některých sociálních jevů, podle charakteristiky rodiny. Rodina je vůči celku společnosti jak konzervativní, tak progresivní. V každém případě v situaci společenské turbulence, extrémní dynamiky, anomie a podobných společenských stavů představuje rodina pro jedince stabilizující společenský faktor.

Základní systémové vazby mezi jedincem, rodinou a společností jsou vitalizovány a dynamizovány standardními společenskými procesy a změnami probíhajícími různou dynamikou. Společenské změny, které probíhají od velkého listopadového třesku modelově ukazují na odlišnou dynamiku jednotlivých společenských procesů. Zatímco převzetí moci bylo možné v řádu dnů, změna politického systému v řádu týdnů až měsíců, změna vlastnických vztahů během několika let, změna hodnotového systému probíhá sofistikovaněji a nelze stanovit ani pevné časové body probíhající změny, ani striktně určit celkovou změnu hodnotového systému.

Společenský systém se proměňuje řadou procesů s různou temporalitou, příčinností a cílovým směrováním. Složitá je také situace rodiny, která na pozadí základní historické proměny, přechodu od tradiční rodiny k novému typu partnerské rodiny, musí reagovat na problémy, objevující se s přechodem na tržní společnost. K základním příčinám proměny rodiny, ale následně i společnosti, patří proměna ženy a její sociální pozice. Během dvou generací se žena vzdělanostně minimálně vyrovnala muži, stala se ekonomicky svébytnou, a obsadila veškeré profese a pozice v horizontálním i vertikálním členění. Problémem je, že k nové pozici a aktivitám za sebou vleče zátěž překonaného typu rodiny a společnosti. Současná žena jakoby jednou nohou vykročovala z přítomnosti do budoucnosti, zatímco druhá noha vězí v pasti tradiční rodiny.

Jakoby nové aktivity, hodnoty, postoje, cíle a zájmy směla realizovat teprve po zvládnutí staré role ženy a matky. Tato schizofrenní pozice ženy je konfliktní v řadě dimenzí. Nejdříve se jedná o vnitřní konflikt ženy, který se může později projevit navenek a končit rozpadem manželství. Ne náhodou většina rozvodů je iniciována ženami. Rodinná dimenze konfliktu spočívá v nekompatibilitě nové ženské role a staré patriarchální role muže. Na ploše malé skupiny -- rodiny, vlastně dochází ke střetu dvou společenských systémů, muž v patriarchální roli je živým prvkem skansenu, živým "sociálním dinosaurem". Třetí dimenzí konfliktu je společnost, která obtížně anticipuje novou roli a pozici ženy ve společnosti. Je však třeba si uvědomit, že společenské procesy mají odlišnou temporalitu a rozpornost vyplývající z různého tempa probíhajících změn je sociologicky přirozená. Z hlediska historie a sociální fáze evoluce i tak mají tyto změny obrovskou dynamiku. Společenské subsystémy potřebují čas, aby se s  explozivní a revoluční proměnou ženy vyrovnaly. V tomto smyslu jsou větším nebezpečím hysterické a deviantní aktivity feministek a snaha o vnášení formálních byrokratických přístupů do přirozených sociálních procesů. Zavedení kvót, zipování a podobné metodiky narušují proces přirozené emancipace ženského fenoménu.

Nové se vždy nejdříve objevuje jako extrém z Gaussovy křivky přirozeného rozložení. Je normální, že první se ve společnosti prosazovaly ženy, které byly něčím "deviantní". Často vykazovaly tvrdší mužské přístupy než samotní muži. Přitom očekávání spojená s proměnou dosavadního mužského světa nástupem ženského principu, směřují ke "změkčení", k posílení sociální solidarity, kooperace a k zesílení pozitivní emocionality ve společnosti. K naplnění těchto očekávání je třeba, aby ve společnosti stoupal vliv i takových žen, které jsou na Gaussově křivce v pásmu normality a jsou obdařeny vlastnostmi naplňujícími podstatu ženství, ženský princip.

Vedle chybných byrokratických přístupů má společnost možnost jak usnadnit a urychlit proces emancipace ženského fenoménu ve společnosti. Základní problém moderní ženy je v konfliktu mezi rolí matky a její profesí a dalšími společenskými rolemi. Jak je u českých politiků zvykem, raději než tímto základním reálným problémem se politici věnovali řešení virtuálního problému sexuálního harašení.

Nástup ženy do společnosti je inovace jiného druhu než informatizace společnosti, ale pravděpodobně bude jednou z příčin proměny společnosti a utváření planetární společnosti. V časové řadě výzkumů hodnotových orientací k nejvýznamnějším změnám patří fenomén, který bych nazval feminizací hodnot. Hodnotový systém žen se odlišil od hodnotového systému muže a podle mého progresivním směrem. Vedle tradiční preference hodnot jako jsou "láska", "děti" a "sociálně altruistické" hodnoty, ženy nově preferují ve srovnání s muži také "vzdělání" a "pravdu a poznání". S použitím kategorie Ericha Fromma hodnotový systém mužů má více charakter "mít", zatímco hodnotový systém žen je posunut k charakteristice "být".

Je známo, že tím co člověk, dělá, co myslí a cítí se proměňuje. Stará alchymistická teze říká, že ve Velkém díle nešlo v prvé řadě o transmutaci zlata, ale o transmutaci osobnosti. Nabízí se otázka, co udělá se samotnou ženou změna pozice ve společnosti. Promění více žena mužský svět agresivní tržní společnosti, anebo agresivní tržní společnost promění ženu?

Jednotný hodnotový systém společnosti je abstrakce, ve skutečnosti je hodnotový systém ve společnosti strukturován obdobně jako je strukturována společnost. Změny, které ve společnosti probíhají se promítají do hodnotového systému a naopak. V hodnotovém systému se akumulují společenské změny. Hodnoty jsou entitou, představující průsečík personálního a sociálního. Průnik obou dimenzí umožňuje naplňování řady společenských funkcí. Umožňuje přenos společenských hodnot na jedince, personalizaci hodnot. V opačném směru souhrn přenosu hodnot jedinců, socializace hodnot, dynamizuje hodnotový systém společnosti a umožňuje společenskou změnu.

V transformaci hodnot, v procesech jejich personalizace a socializace je rodina stěžejním subjektem. Mladá generace v procesech sociálního zrání interiorizuje hodnoty, v prvé fází především prostřednictvím rodiny. V další fázi však mladí lidé, jako příslušníci nejsenzitivnější sociální skupiny přejímají ze společnosti posuny v hodnotovém systému a vnášejí je do své původní rodiny v konfrontaci s konzervativnějším přístupem svých rodičů. V rodině se tedy prostřednictvím adaptace a konfrontace realizuje modifikace společenského hodnotového systému. V rodině přechodně dochází ke generační hodnotové diskrepanci, její velikost a vývoj závisí na společenské dynamice. V obdobích, předcházejících extrémním společenským změnám, hodnotová generační diskrepance může mít až charakter krize. To však platí pouze v případě, že následné radikální společenské změny jsou důsledkem přirozeného vývoje společenského systému a nejsou systému importovány.

V opakovaných empirických sociologických výzkumech mládeže jsem na počátku desetiletí zaznamenal fenomén, který jsem nazval "rozlomením generace". Analýza vývoje volnočasových aktivit, hodnotových orientací a dalších fenoménů ukázala, že došlo v obratu v doposud negativním vývoji. Posílilo se kvalitní trávení volného času a význam některých pozitivních hodnot (vzdělání), avšak současně stoupla frekvence málo hodnotných volnočasových aktivit. Další analýza prokázalo, že tyto protikladné trendy se týkají odlišných skupin mládeže. Část mladé generace se dokázala adaptovat a využít nových možností, které společnost nabízí. O tom, do které části rozlomené mladé generace se jedinec dostane rozhoduje především rodina, její sociokulturní a vzdělanostní úroveň.

Rodinu charakterizuje také sociální kapitál, jehož součástí jsou kompetence vytvářet sociální strategii a taktiku při společenských změnách. V polistopadové společnosti dochází k nové sociální stratifikaci a mladá generace do značné míry kopíruje sociální pozici svých rodičů. Sociální pozice není pouze výrazem socio-ekonomické situace rodiny, ale také rodinných sociálních kompetencí. Část mládeže, která se po rozlomení mladé generace sociální exklusi propadá pyramidou sociální stratifikace do značné míry pochází z rodin s nízkou sociální pozicí a s malými sociálními kompetencemi. Na sociální exklusi se již podílejí i moderní fenomény jako je počítačová gramotnost a disponibilita osobním počítačem. Ne náhodou mladá generace za jeden z nejvýznamnějších příznaků chudoby považuje to, že jedinec nemá k dispozici osobní počítač. K fenoménům, které jsou spojeny se sociální exklusí části mladé generace patří závislost na drogách, televizi, hracích automatech, počítačová negramotnost a nízká vzdělanostní úroveň.

Současná rodina je v náročné situaci. Ač sama prochází krizi a proměnou, je hlavním institutem, který pomáhá jedincům vyrovnat se se společenskými změnami.