Česko

Pokud Miloš Zeman nazýval svou vládu vládou sebevrahů, Stanislav Gross by dnes mohl právem nazvat celou ČSSD stranou sebevrahů, protože sociální demokraté se zřejmě rozhodli spojit svůj osud s jeho a jsou ochotni dobrovolně se nechat stáhnout propadem jeho oblíbenosti do propasti volební porážky. Vnějším výrazem lhostejnosti lidu obecného je nezájem o hlouček vytrvalců, kteří se každou středu shromažďují před Úřadem vlády ČR, dožadujíce se demise nastávajícího ex-premiéra, marně doufajících, že lid vstane od piva a zaplní ulice a náměstí, aby dal najevo, že už má dost klientelismu, nekompetentnosti a arogance politiků. Dlužno podotknout, že lidé zvučných jmen, kteří se angažovali v boji za svobodu příjmů v době "televizní krize", v hnutí "děkujeme, odejděte" a jinde, před Úřad vlády nechodí. Zřejmě jim Stanislav Gross a jeho způsob politiky nevadí.

Protože máme doma vše v pořádku, angažujeme se v zavádění demokracie, práva a humanity v zahraničí. A tak lidé zvučných jmen, kterým nevadí Stanislav Gross, dávají ostentativně najevo, že jim vadí Fidel Castro, jenž je na rozdíl od nepříjemné blízkosti Grossovy v bezpečné vzdálenosti od nás, a chodí se nechat symbolicky zavírat do kašírovaných vězeňských cel na Václavském náměstí.

Nesou na trh vlastní kůži, protestujíce proti přehmatům kubánské justice. Skoro žádný z nich se neznepokojuje nad špatnou vymahatelností práva v této zemi. Možná ani nevědí, že každý rok u nás skončí ve vazbě několik desítek nevinných lidí a sem tam pošle soud za mříže někoho, v jehož vinu "uvěřil" bez důkazů.

Nebudu se s nimi přít: určitě není správné posílat politické odpůrce do vězení a hlavně to neplní účel: neudržitelné poměry jsou proto neudržitelné, protože společnost se v nich nemůže dále rozvíjet, ani když v nich bude ještě chvíli držena násilím. To přece víme z vlastní zkušenosti. Jen nerozumím tomu, proč tak rádi bojujeme za pořádek ve vzdálené zemi a trpíme úpadek mravů doma.

Kuba

Na Kubě se mezitím děje něco, co si nedovedu srovnat se zkušenostmi z života v totalitě: 365 neregistrovaných nevládních organizací, podporujících rozvoj občanské společnosti a bojujících za ochranu základních práv s cílem demokratizace Kuby, se rozhodlo svolat společné shromáždění do Havany na 20. květen 2005.

V čele organizátorů stojí tříčlenný výkonný výbor, jehož členy jsou Martha Beatriz Roque Cabello, jedna z nedávno propuštěných vězenkyň svědomí, René Gómez Manzano, přední představitel miamského exilu, a význačný disident Félix Antonio Bonne Carcassés, který byl v minulosti rovněž vězněn.

Je pozoruhodné, že výbor "úřaduje" na Kubě, jinak řečeno, Castrův režim připustil působení představitele nenáviděného miamského exilu na svém území. K účasti na shromáždění jsou zvána i zahraniční občanská hnutí a politické strany.

Martha Beatriz upozornila na tuto akci dopisem, šířeným po internetu, jehož zpáteční adresa marthabeatrizroque@yahoo.es je ale nefunkční: portál Yahoo adresu zablokoval; důvody nejsou zatím známy. Hnutí provozuje webové stránky na adrese www.asambleasociedadcivilcuba.info, jejichž obsluha ochotně odpovídá na dotazy.

Nechápu, jak lze v zemi s tvrdou diktaturou uspořádat takovou akci a se zájmem budu sbírat zprávy o jejím průběhu. Ostatně ani organizátoři si nejsou jisti reakcí režimu. Její uskutečnění ale není možné bez tolerance ze strany kubánské vlády.

V tomto směru by snad shromáždění -- pokud se skutečně sejde - bylo srovnatelné s povolenou manifestací ke Dni lidských práv 10.prosince 1988 na Škroupově náměstí, ovšem s tím, že celospolečenský dosah jednání v Havaně 20. 5. 2005 bude asi podstatně hlubší. Je-li tolerance k shromáždění příznakem toho, že se Fidel Castro rozhodl reformovat svůj režim zevnitř, pak je to pro Kubu příslib lepší budoucnosti.