Přeloženo do češtiny je demokracie vláda lidu. A takto to chápe i naše Ústava, v níž se praví, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě. Alespoň teoreticky. Avšak lid, tedy my, jsme velmi různorodou skupinou s mnoha odlišnými názory a představami. Lid, to je různost. Vláda lidu, tj. nás samých, je proto vždy vládou takto názorově pestrého, tj. pluralitního množství občanů. Demokracie je pak možná jen tehdy, když máme zaručeno právo být jinými, mít svůj vlastní názor bez ohledu na názor toho, kdo je momentálně u moci. Jen za této podmínky můžeme mít demokracii a být svobodní.

Svoboda je ale pro mnohé obtížné břemeno. Po téměř 51 let, počítáno od podzimu 1938, kdy u nás vznikla totalizující druhá republika, jsme neměli soustavnější zkušenost se svobodou. Po většinu tohoto času jsme žili v systémech, v nichž platilo, že být jiný znamená být nepřítel. A nepřítel vždy končil ve vězení či byl přímo zavražděn. Od té doby máme jednak strach projevit svou vlastní názor, jednak nesnášíme odlišné názory druhých. Co kdyby se ONI dostali k moci? Pak bychom skončili ve vězení nebo byli jinak diskriminováni.

To nám říká naše podvědomí, koncentrující historickou zkušenost našeho národa. A co uděláme MY, když se dostaneme k moci? Přece zavřeme či alespoň vyhodíme z práce ty druhé.

Takto tomu vždy bylo, takto to důvěrně máme.

Také jste zažili to, že když se komunální politici dostanou k moci chápou radnici a celou obec jako své vlastnictví? Ve stejném duchu berou místní tiskové zpravodaje, placené z daní všech občanů, jako své propagandistické nástroje. V obci to začíná, v parlamentu a vládě to končí. Ale jsme my všichni vůbec občané nebo přece jen totalitáři, kteří jen změnili slovník a říkají demokracie, i když stále mají na mysli tu stejnou totalitní vládu vítězící pravdy, té naší, lásky, jen k našim, dobra, toho našeho?

Historickou zkušenost s tímto postojem shrnují následující věty, přičítané často pastoru Niemöllerovi: "V Německu přišli nacisté nejdříve pro komunisty a já se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro židy a já se neozval, protože jsem nebyl žid. Pak přišli pro odboráře a já se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky a já se neozval, protože jsem protestant. Pak přišli pro mne a tou dobou už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat na mou obranu."

Toto je paradox demokracie. Právo na to být jiný, což je důležitá součást naší svobody, současně předpokládá, že nejméně většina z nás je připravena bránit toto právo nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Jsme již takovými občany?

Psáno pro Britské listy a krajský deník Rovnost