Nebo: na Kubě Fidel rozhoduje o VŠEM, zatímco chudáci z brazilských favelas mají značný rozhodovací potenciál (a snad všechny inženýrské sítě ve svém, ach, fortelně zděném a až třípatrovém přepychu). Mohou totiž úplně všechno: křičet na svého prezidenta (sic!), každé čyři roky hlasovat pro devět různých stran, odcestovat ze země bez povolení úřadů, absolvovat spravedlivý soud, vyhnout se mučení, svobodně se spolčovat. A tak dále a podobně.

Není třeba proti tomu šermovat čím dál spornější statistikou o relativním sociálním předstihu Kuby před ostatními zeměmi Latinské Ameriky, abychom tušili, že společenská struktura ostrova je určitě složitější. S alokací zdrojů a s růstem segmentů šedé ekonomiky tam pohnula dlouholetá "plíživá" dolarizace, kterou nedávno Castro přiškrtil a která předtím každopádně vytvořila komplikovaný sociální terén. Jeho parametry do značné míry udává ekonomická blokáda Kuby ze strany USA, která je výsměchem mezinárodnímu právu, zdravému rozumu a skutečným demokratickým perspektivám na ostrově. Určitě však nelze rozdělit kubánskou společnost tak, že Fidel Castro sám stojí na jedné straně a všichni ostatní na straně druhé. Mimo jiné proto, že v hierarchii rozhodování je Fidel "pouze" jedničkou a nejvyšším -- a vzhledem k jeho věku tuze dočasným - "apelačním soudem", vrcholkem ledovce tisícerého rozhodování byrokratické elity (straničtí a státní úředníci, "komandanti" provincií, šéfové podniků, armádní špičky i pěšáci, policie uniformovaná i tajná, ideologičtí programátoři a ožvýkávači frází). Tato mocenská elita složená z mnoha desítek tisíc lidí ve svém celku -- v žádném případě tedy nikoli jen nebo převážně Fidel -- využívá pospolu s bossy ilegální ekonomiky tu nejtučnější část společenského produktu.

Jsem si téměř jist, že dnes již většina Kubánců považuje svůj ostrov za Golgotu, na níž jsou křižováni, a o tamějším režimu přehnané iluze nechová. Ale nejsem si jist, kolik z nich zcela ztratilo paměť a bez výhrad už přistoupilo na iluzi novou: že příští svoboda pod patronátem USA, potažmo Bushovy administrativy, teprve Kubáncům zajistí dlouho odkládané epochální štěstí.

Zhruba ještě před pěti šesti lety (nepamatuji se přesně) mne za jeden kritický článek o Kubě vypeskoval (díky internetu až z Kanady) Jiří Hochman, novinářský guru "osmašedesátnického" týdeníku Reportér. Hochman tehdy považoval za největší Castrovu chybu to, že ho ještě ani nenapadlo vypsat svobodné volby, v nichž by -- podle Hochmana --nejspíš zvítězil. Buď jak buď, určité -- mediálně méně "ohřívané" -- složky kubánského disentu, které nejsou jen maňáskem "profesionálních revolucionářů" z Langley a zdivočelých exilových center v Miami Beach (kde nenávidí kubánského komunistu Castra stejně, jako s malým Evianem v náručí nenáviděli amerického demokrata Billa Clintona), mají o budoucím ráji na Kubě v režii Spojených států velmi vážné pochybnosti.

Těmito problémy se Fabiano Golgo rozhodně nezatěžuje. "Stačí svoboda, a to ostatní -- jídlo pro vaše děti i střechy nad hlavami -- bude vám přidáno," zní mezi řádky některých jeho traktátů. A tak -- píše a je o tom přesvědčen - "obyvatelé chudinských čtvrtí v Riu mají možnost změnit svůj život prostřednictvím studia a práce". Anebo ještě zřetelněji: "Brazilský systém nemá NIC, co by bránilo chudým, aby zbohatli..." Vždyť i současný prezident, Ignacio da Silva s plebejskou přezdívkou "Lula", patří k mnoha jiným celebritám z favelas, které se vyšvihly nahoru. Severoamerický mýtus, že každý chudý chlapec může se stát bohatcem a prezidentem, žije nejen v plné síle v  rozšafném mozku Fabiana Golga, ale i přímo v reálné Brazílii, v zemi všech možností. Jak by ne, vždyť je to země na 11. místě v žebříčku ekonomické výkonnosti (leč podle Indexu lidského rozvoje OSN na místě 69. -- až se vžilo, že podobný stav vážných disproporcí v jakémkoliv státě je nazýván "brazilienizací").

Proč se vlastně například v Sao Paulu všech těch možností nechopí ti, jejichž bídné příbytky s načerno připojenou elektřinou zaujímají 20 procent plochy této obrovské aglomerace? Vyhýbají se práci a studiu jaksi od přirozenosti, nebo přece jen narážejí na bariéry systému reprodukujícího jejich "vyloučenost"? Pokud nejsme rasistickými eugeniky, musí platit to druhé. Proto se lidem shora pokouší "jejich" Lula pomoci vládním programem, který měl už dávno chudobu snížit na polovinu -- ale i tento program se zoufale potácí na mělčině a není prostě s to systémové bariéry prorazit. Ano, lidé pak svobodně křičí i na tohoto "svého" prezidenta. Ale co je jim to platné? Uprostřed ústavně zajištěných svobod mohou dané sociální poměry na pány i kmány působit jako vnější, drtivá a veskrze totalitní síla, jako gigantická Golgota křižující miliónové zástupy, proti které je kdesi jakýsi Fidel jen směšným kolosem na hliněných nohách.

Tohle Fabiano Golgo -- navzdory své, nepochybuji o tom, vnitřní poctivosti -- prostě nechápe. A jeho texty jako by občas probleskovala doktrína, která je vlastní i českým zbohatlíkům: plodů bohatství holt užívá vždy ten, kdo má (nejlépe neomezenou) svobodu, je (nejlépe všeho) schopný a o své štěstí se (nejlépe bezohledně) přičinil. Jak řekl zbohatlík Miroslav Macek, privatizátor Knižního velkoobchodu: "Každý občan starší 18 let mohl učinit totéž."

Americký měsíčník National Geographic není vyráběn na Kubě ani kolportován z Kuby, aby zapaloval v Latinské Americe revoluční ohňostroje. To tedy ne, spíše se snaží hranatosti světa mírně zakulatit, přikrýt a navonět. Přesto do říjnového čísla 2002 Erla Zwingleová napsala:

"Bohatí žijí ve strachu: Brazílie má v současné době nejvíce obrněných aut na světě a většina jich jezdí v Sao Paulu. Každý den dochází k jednomu ozbrojenému přepadení. Je to tak obvyklá věc, že už to nikdo ani nehlásí policii, říká můj tlumočník Paulo Alves. Chudí mají také strach: vysoký počet případů zabití (9 000 v roce 1999) je odrazem násilí v chudinských čtvrtích a konfliktů mezi gangy napojenými na obchod s drogami. Bohatí a chudí žijí v oddělených ghetech -- bohatí za silnými zdmi chráněni soukromou bezpečnostní službou a chudí ve favelách, kde celou noc ve svých chatrných obydlích čekají, odkud uslyší výstřel."

Těžko si přestavuji, že za takových nocí ti lidé hlavně přemítají, jaký obor studia je pro jejich děti perspektivní a kterou z devíti politických stran svobodné Brazílie za další čtyři roky bude nejvhodnější volit. Nebo do jaké země by bylo dobré vycestovat, není-li k tomu třeba -- jaké to štěstí! -- požehnání úřadů. Takovéto uvažování však s jistotou předpokládám u těch, kteří se vysoko nad chudinskými čtvrtěmi vznášejí ve vlastních  helikoptérách -- Brazílie má největší flotilu soukromých vrtulníků na světě.

A ještě víc si tohle myšlení z nadhledu umím představit u těch, kteří z helikoptér už dávno přesedli do dálkových airbusů, jimiž se dnes přesunuje nomádský národ globální elity po celé Zemi. A odkudkoli kdokoli -- třeba i Brazilec z Prahy na českých stránkách řízených z Británie -- pak občas vychrstne na lidi tam dole pořádný kbelík svých polopravd, předsudků a přezíravé arogance.