Útok na odborové svazy v telekomunikačním sektoru přišel ruku v ruce s experimentem s novozélandským Telecomem. Volný trh zidealizoval podporu tohoto experimentu v domnění, že s "de-unionizací" průmyslu a změnami v telekomunikačních nařízeních se dosáhne hromadného snižování nákladů a zlepšení služeb pro spotřebitele.

Tato část experimentu selhala z mnoha důvodu. Jedním z nejpodstatnějších je majetkový a peněžní program provedený dvěmi mnohonárodnostními společnostmi, které se stali na začátku experimentu s novozélandským Telecomem (dále NZ Telecom).

Co se stalo na Novém Zélandu?

1987: Novozélandská pošta je rozdělena do 3 správních korporací : telecom, pošta a poštovní banka. Telekomunikační trh je totálně deregulován s řádným dohledem regulačního orgánu.

Září 1990: Novozélandská vláda prodala 100% podíl NZ Telecomu Ameritechu (nyní část SBC) a Bell Atlanticu (nyní Verizon). Poté bylo 15 000 zaměstnanců "pokryto" novými kolektivními smlouvami s platy a podmínkami, jež byly srovnatelné s podmínkami, které nabízeli jiní dobří novozélandští zaměstnavatelé.

1992: OS "pošťáků" se sloučil se svazem pracovníků v energetice, aby se stali Odborovým svazem pracovníků komunikací a energetiky (CEWU).

1994: Bylo naplánováno propustit 9000 zaměstnanců a 1000 v dalších dvanácti měsících. Proběhlo ostré smluvní jednání, které vyústilo v sedmidenní národní stávku. Dalších 2000 zaměstnanců nechtělo přistoupit na kolektivní zaměstnanecké smlouvy, které pokrývaly společnost. Na zaměstnance byl vyvíjen nátlak, aby nevstupovali do odborů, i když takový postup je na Novém Zélandu nezákonný.

Prosinec 1995: CEWU je zadlužen a začíná bankrotovat. Odborový svaz technického tisku a průmyslové výroby (EPMU) zkouší zaregistrovat co nejvíce původních členů CEWU a dělá, co je v jeho silách.

1996: NZ Telecom se odmítá dohodnout na nové společné kolektivní smlouvě s EPMU.

1998: NZ Telecom zaměstnává pouze 8000 pracovníků, z nichž méně než 2000 je ochotno pracovat za podmínek, které zahrnuje nová kolektivní zaměstnanecká smlouva. Je uplatněna taktika snížit vliv odborového svazu přemístěním některých činností a větší podíl obchodní systémové práce do dceřiné společnosti nazývané Telecom Business Systems Ltd., která odmítala kolektivní zaměstnaneckou smlouvu.

1998: Ameritech prodává všechny své zbylé akcie. Verizon přejímá hlavní podílnictví.

2000: Se subdodavateli byly uzavřeny smlouvy na technické práce včetně údržby, tvorby venkovních zařízení a stavby, spojování kabelů a opravných prací při poruchách a operátorských službách.

Říjen 2002: Verizon prodává svých finálních 20 % akcií NZ Telecomu.

Co je ale důležitější, je současná situace, která by měla být ponaučením z této tragédie pro pracovníky i zákazníky a pro plán jak telekomunikační průmysl postavit na nohy s mladými, školenými, dobře odměňovanými a motivovanými pracovními silami, což je neodmyslitelnou součástí silného telekomunikačního průmyslu.

Co se změnilo pro zaměstnance?

Vrátíme se do roku 1987, kdy příběh začínal. Tehdy bylo v telekomunikačním průmyslu zaměstnáno přibližně 22 000 kvalifikovaných pracovníků, z nich 99 % pracovalo v monopolní společnosti NZ Telecomu. Malá část pracovníků byla zaměstnána v jiných telekomunikačních organizacích se soukromou sítí, jako Railways, novozélandský The Broadcasting Corporation a Electicity Corporation. Až na malé výjimky byli všichni členy odborového svazu. 99 % zaměstnanců NZ Telecomu bylo členy Odborového svazu pracovníků v komunikacích a energetice (CEWU), všichni se stejnou kolektivní smlouvou, důchodovými právy a ostatními výhodami. Měli dobrý a úspěšný školicí program a neměli v tomto odvětví téměř žádné dodavatele.

K 31. březnu 2002 NZ Telecom zaměstnával něco okolo 4000 zaměstnanců v pevných linkách a bezdrátových činnostech. Další pevné linky a bezdrátové společnosti z toho v tomto průmyslu zaměstnávají něco okolo 2000 pracovníků. Je obtížné to určit, ale odhad je, že pravděpodobně 3000 až 4000 pracovníků je zaměstnáno přímo u telekomunikačních společností, což zahrnuje: vnitřní a vnější závody údržby a instalace, návrh a stavbu, call centra a vyřizování závad.

Jedinými pracemi, které nyní zaměstnanci NZ Telecomu dělají, jsou: financování, účtování a účetnictví, administraci jako akcionářský administrátor, korporační komunikace, prodejní administrace, zákaznický servis call centra, marketing, strategické plánování a centrum manažerských sítí. Jen asi 50 techniků v centru manažerských sítí je vedeno jako zaměstnanci, ostatní pracují na základě externích smluv.

Dalšími hlavními konkurenty NZ Telecomu jsou společnosti Telstra Clar (pobočka Australian Telco, Telstra) a Vodafone. Telstra Clar má dodavatele pro většinu svých prací na vnějších zařízeních, v podstatě stejné dodavatele jako NZ Telecom. Mají své vlastní zaměstnance pro práci na vnitřních zařízeních, jako je přenos, tvorba a údržba.Také zaměstnávají své vlastní úředníky, pracovníky pro zákaznické služby a prodejní personál a obsluhují svá call centra.

Vodafone má malý počet technických zaměstnanců pro síťový management a údržbu zařízení, ale mnoho práce vykonávají výrobci se všemi instalačními pracemi.

Smluvní výstup -- téměř vše!

V roce 1994, když NZ Telecom stávkoval, měl dvě silné skupiny. Pracovníky vnějšího projektu a stavby, jako jsou pokladači kabelů a linioví technici v jedné skupině a pracovníky operátorských služeb v druhé skupině. NZ Telecom rozhodl, že se neúčastní žádného kolektivního vyjednávání a okamžitě přešel k uzavření smlouvy se subdodavatelem.

V operátorských službách uzavřeli smlouvu na veškerou práci se společností nazývanou SITEL, která je velkou mezinárodní "call centre" společností operující v Austrálii, v Evropě -- zejména v Holandsku a ve Velké Británii. Všude, kde operují, je rozšířeno protiodborové prostředí.

Když byla se SITELem uzavřena smlouva, pracoviště operátorů NZ Telecomu byla zrušena. Operátoři museli žádat o novu práci u SITELu . Byly jim poskytnuty pouze individuální smlouvy za podmínek, které byly horší než v původní kolektivní smlouvě NZ Telecomu, tudíž se jim snížil plat a zhoršily pracovní podmínky. V případě, že nesouhlasili s individuální smlouvou, nebyla jim nabídnuta žádná práce. Mnoho z nich vzalo odstupné a společnost opustilo. Spoustě dosavadních pracovníků, hlavně odborovým funkcionářům, nebyla nabídnuta žádná smlouva. Byli to zejména pracovníci, kteří se angažovali ve stávce v roce 1994.

Nejdříve byla nabídnuta vnější provozní práce pro výběrové řízení a stávající divize vnějšího provozu (tvořena zaměstnanci NZ Telecomu) byla nabídnuta pro práci se smluvními firmami a jednotlivými dodavateli. NZ Telecom přirozeně nebyl schopen konkurovat nízkým nákladům dodavatelů připraveným vzít práci s nízkými sazbami. Postupně veškerá práce přešla na tyto malé smluvní společnosti. Jedna nebo dvě z těchto společností měla členy OS a malé kolektivní smlouvy. Většina zaměstnanců ale v odborech organizována nebyla a měla pouze individuální pracovní smlouvy.

Stoupající měrou NZ Telecom omezoval sumu, kterou musel platit dodavatelům a tudíž neměl zájem uzavírat smlouvy se spoustou malých dodavatelů, ale preferoval jednat pouze s jednou nebo dvěmi smluvními společnostmi. Od té doby NZ Telecom přemístil hromadné financování těchto dodavatelů na bázi množství odpracované práce, což snížilo finanční náklady. To znamená, že mnoho zaměstnanců NZ Telecomu, kteří společnost opustili a zřídili si malé firmy nebo začali pracovat u malých dodavatelů, jsou opět bez práce. Tito pracovníci mají opustit odvětví nebo jsou nuceni pracovat pro větší dodavatele za nižší mzdu. Mnozí, kteří koupili dodávky, nářadí a zařízení od NZ Telecomu a byla jim slíbena práce, na konci slibovaného období neměli žádnou práci od Telecomu. Zkoušeli najít si jinou práci sami a v řadě případů odešli z podnikání.

Nyní jsou čtyři hlavní smluvní firmy, které dělají téměř všechnu inženýrskou práci NZ Telecomu (kromě centra manažerských sítí). Jsou to tyto společnosti: Downer Construction (rozsáhle operují v Austrálii), Alstom (mnohonárodnostní smluvní společnost dobře známa v Austrálii, v Evropě a vUSA), Cabletalk a GDC.

Mzdy a podmínky zaměstnanců

Změna vypovězení smluv mnoha pracovníků musela mít dramatický vliv na mzdy a podmínky pro pracovníky v telekomunikačním sektoru. Vyměřené mzdy jsou stejné a v některých případech i menší než před deseti lety. Výše mzdy za přesčasy, svátky, víkendy a noci je nyní stanovena na legální minimum a v některých případech našli společnosti způsob, jak ještě potlačit i tato minima. Odškodnění za propuštění bylo drasticky omezeno. Pracovní doba je ve většině případech zcela flexibilní a je omezeno použití dalších mzdových složek jako kompenzace za "pružnou" pracovní dobu.

Úkolová sazba pro smluvní pracovníky je nyní běžná. To znamená, není-li práce, nejsou ani peníze.

Musíme mít na paměti, že v roce 1994 šli zaměstnanci do stávky za účelem dosáhnout uzavření dobré kolektivní smlouvy, která by jim poskytla platové podmínky stejné nebo lepší než dosud. V roce 1997, po rozsáhlém opatření, byl omezený počet pracovníků ochoten znovu vyjednávat o této kolektivní smlouvě s mírnými ztrátami na mzdě a výhodách. V podstatě by je kolektivní smlouva chránila. Na tehdejší poměry byla i přesto solidní.

V roce 1994 NZ Telecom zjistil, že měl velmi špatně rozloženou pracovní sílu, což vedlo k rozsáhlé stávce s cílem dosáhnout nové kolektivní smlouvy. Nevyšel předpoklad managementu, že individuální pracovní smlouvy eliminují sílu zaměstnanců do protestních akcí.

V roce 1995 odborový svaz CEWU zbankrotoval, většina členů CEWU přešla do EPMU. EPMU nebylo schopno okamžitě "přemístit" odboráře z CEWU do svého svazu, protože NZ Telecom odmítl uznat existující kolektivní smlouvou. Odboráři museli ze svazu vystoupi a opět se znovu přihlásit jako noví členové EPMU.

Mnoho těchto smluvních pracovníků bylo placeno úkolovou sazbou, což znamená, že byli placeni jen za tu práci, kterou vykonali. Nebyli jsme schopni získat seznam se sazbami ("kódy", jak to nazývali) v době uveřejnění této zprávy.

Samozřejmě, že některá práce je snazší než jiná a tudíž je možno vydělat více peněz za jednoduchou práci. Znát kontrolora se tedy stává dost důležitým faktorem, jelikož ti, co s ním byli za dobře, měli více peněz. To vedlo k častým nemocem zaměstnanců.

Školení neexistuje

Dalším opravdu rušivým aspektem těchto nesmyslných smluv je absence školení. Náš přenosový technik nám při rozhovoru sdělil, že navštěvoval večerní třídu na místní technické vyšší škole na vlastní náklady a zkoušel si zvyšovat kvalifikaci, aby zůstal zaměstnaný. To bylo jediné školení nebo přeškolení, které bylo dostupné a možné, a to si ho musel zaplatit sám.

Smluvní společnosti jako Downers a Alstom hledaly mladší a výkonnější zaměstnance, než byl průměrný věkový profil nynějších a bývalých zaměstnanců (40 - 50 let).

Silné odborářské prostředí využívané zaměstnanci, jak toho docílit?

Odhaduji, že nejzmatenější věcí pro čtenáře této zprávy je otázka, jak je možné, že odborový svaz, který reprezentuje 99 % zaměstnanců s dobrými kolektivními smlouvami a kde jsou zaměstnanci jednotní v případě stávky proti špatným smluvním podmínkám, mohl v tak krátké době upadnout?

Současná situace je bohužel taková, že nadnárodní společnost s totálním protiodborovým postojem je připravena platit cenu za vypovězení smluv svých zaměstnanců a děsit pracovníky takovým způsobem, že se vzdají veškerých svých práv, jen aby si udrželi místo. Ameritech a Bell Atlantic (stávající SBC a Verizon) přinesly svůj vlastní styl manažerské filozofie, jakmile se staly vlastníky NZ Telecomu.

CEWU bezpochyby udělal také spoustu chyb, což vedlo k bankrotu svazu. Okolo této situace bylo napsáno mnoho zpráv, včetně zpráv z jednání likvidátorů s krachujícím svazem a zprávy od Neila Andersena.

Jinou závažnou chybou v úsudku CEWU, kterou na neštěstí stále propagují nastupující odborové svazy, bylo opomenutí rozpoznat potřebu organizace struktury odborů.

V době krachu CEWU podniklo EPMU naléhavou akci zkusit dostat zaměstnance NZ Telecomu do svého svazu. Tomu se postavil do cesty NZ Telecom, když odmítl uznat EPMU jako nástupce CEWU (NZ pošta ho uznala).

V případě dalšího hlavního převodu 6000 členů CEWU, zaměstnaných v NZ poště, bylo schopno převést svou členskou základnu, včetně práv vyplývajících z kolektivní smlouvy, přímo na EPMU. Management NZ pošty se ukázal ve svém postoji k zaměstnancům přátelský.

V novozélandském zákonodárství se nemohou pracovníkům jejich zaměstnanecké podmínky jednostranně měnit bez jejich svolení. To znamenalo, že někteří pracovníci trvali na svých právech při zachovaných podmínkách, které byly obsaženy v předešlé kolektivní smlouvě, tudíž by rádi pracovali za podmínek jako v letech 1994 -- 1997. Přirozeně by byli velmi rádi, kdyby jim zůstali staré kolektivní smlouvy a nebyli placeni podle "kódů".

NZ Telecom vyvinul na pracovníky neuvěřitelný tlak, aby podepsali individuální smlouvy. Když odmítli podepsat, byli nazváni neloajálními ke společnosti nebo jim bylo zamítnuto vyplacení pobídkové složky mzdy a mimořádných plateb, které jsou součástí platební struktury.

Kdo z toho má užitek? Rozhodně ne zákazník!

Je jasné, že to rozhodně není zákazník NZ Telecomu kdo může něco získat z masivního snižování množství služeb a propouštění, soutěžení, které deregulace a privatizace přinesla. V roce 1998, když nově zvolená labouristická vláda zjistila, že telekomunikační služby mají vysoké ceny a postrádají konkurenci, si objednala zprávu o stavu telekomunikačního průmyslu. Zpráva ukázala, že model praktikovaný na Novém Zélandu selhal a zákazníci platí za podobné služby mnohem více než jinde.

Labouristická vláda byla stále nespokojenější s úrovní služeb a s náklady na telekomunikační služby a snažila se zavést veřejnou telekomunikační politiku vůči zákazníkům, aby získali důvěru a mohli používat vhodnou telekomunikační službu za férové ceny. Z tohoto důvodu jmenovala telekomunikačního komisaře pracujícího pod obchodní komisí a který byl součástí ministerstva obchodu. V září 2002 komisař Douglas Webb zveřejnil hodnocení, podle kterého NZ Telecom nesplňuje ani minimum množství služeb pro zákazníky.

Riskantní všeobecná služba?

Regulační režim na Novém Zélandu a chtivost NZ Telecomu je taková, že všeobecná služba je velmi riskantní. V listopadu 2002 NZ Telecom oznámil, že již dlouho nebude možné vyúčtovávat standardní náklady na zřizování řady stálých služeb. Předtím bylo běžné účtovat zřizovací náklady pro městské zákazníky mnohem dráž než pro venkovské, kteří za zřizování stanic platili směšné sumy. Když byly náklady vyšší, než NZ Telecom očekával, zaplatil zákazník o něco více, než byly ceny nákladů určených na zřizování. Později byl NZ Telecom přinucen politickými nátlaky a novozélandskou obchodní komisí pozměnit své plnění tak, že služby pro zákazníky jsou ještě dražší než dříve.

Vzali peníze a odešli!

Začaly padat otázky, kam mizejí všechny zisky z těchto nad cenou prodávaných služeb. Určitě ne do kapitálu investovaného do nového vybavení a už vůbec ne do mezd zaměstnanců. Účetní bilance NZ Telecomu prováděná za toto účetní období ukazuje, že nadměrný zisk a aktiva, která v tomto období vznikla, byla připsána hlavním akcionářům -- Verizonu a Ameritechu. Obraly společnost o peníze a aktiva a neinvestovaly nic. To je absolutní příklad nejhoršího globalizačního týrání. Majetek a peníze ale samozřejmě nepřicházejí pořád, hlavně ne tehdy, když je společnost finančně nestálá, labilní nebo se potýká v dluzích. Při účetní bilanci se ukázalo, že to všechno se stalo během posledních devíti let od privatizace. Není tedy žádným překvapením, že v říjnu 2002 se Verizon rozhodl prodat svých finálních 20,5 % akcií NZ Telecomu. Novozélandští investoři byli těmito kroky pohoršeni.

Verizon a Ameritech, strůjci tragédie pro zaměstnance NZ Telecomu a investory, mají obrovské zisky!

Jediným překvapením z celkového poklesu hodnoty NZ Telecomu bylo, že mohl Verizon vybírat z NZ Telecomu tak dlouho. Ameritech si poté také vzal své peníze a odešel. Vzhledem k obrovským dividendám, které Ameritech a Verizon získali ze společnosti a velmi omezené částce, která byla dána zpět do společnosti, bylo jasné, že to způsobilo propad zisků NZ Telecomu.

Následky popsané akce na novozélandskou ekonomiku nesmí být podceňovány. Když vezměte v úvahu, že během tohoto období 80 % akcií NZ Telecomu bylo vlastněno v zámoří, tato úroveň dividendových plateb znamená, že podstatná část kapitálu odchází pryč z novozélandské ekonomiky.

Dopad na společnost byl ten, že vznikla naléhavá potřeba zdokonalit a rozšířit kapacitu zařízení v NZ Telecomu a investovat do nových technologií. Program nákupu nových technologií byl několikrát odložen. Během naší návštěvy jsme neustále hovořili se zaměstnanci a ti nám řekli, že pevná síť byla zastaralá, nestabilní, stále potřebovala opravovat a držela pohromadě za pomoci lepidla, lepicí pásky, provázků a dovednosti zaměstnanců.

Je jasné, že jednání Ameritechu bylo, jak se zdá, mazanější než chování Verizonu, jelikož prodal své akcie dříve, když ještě akcie NZ Telecomu byly vysoko ceněny.

Nicméně v roce 1998 ředitelé Ameritechu a Bell Atlanticu nebyli spokojeni se svými vysokými příjmy, i když právě oni vyždímali společnost a získali velký kapitálový přírůstek prodejem své akcie.

Nakonec v roce 2002 Verizon prodal poslední své akcie a získal kapitál, i když menší než Ameritech.

Vedení společnosti muselo mít rostoucí tučné mzdy

Vedení společnosti by vzhledem k výši svých mezd nemělo mít žádné volno, žádný odpočinek. Když byly zaměstnancům snižovány mzdy, ředitelům a vedení okázale mzdy rostly. Kontrola výroční zprávy NZ Telecomu, kde platy vedení (top managementu) společnosti a hodnota akcií musí být uveřejněny, ukázala, že platová struktura vedení společnosti každým rokem rostla, někdy i o více než 100 %.

V roce 2002 se o to akcionáři začali zajímat a tak vedení společnosti a ředitelům snížili jejich finanční "balíčky". Přičemž zaměstnanci společnosti nejsou spokojeni se skutečností, že ve společnosti chybí důchodové plány. Pouze pár set pracovníků, na které se vztahoval státní penzijní plán, který byl uznán ještě před privatizací, mělo se společností nějakou dohodu týkající se důchodu.

Jaká je teď naděje pro telekomunikační průmysl?

Labouristická vláda měla rozpoznat zoufalé podmínky, ve kterých se telekomunikační průmysl nacházel a jak bylo v této zprávě uveřejněno, měla také informovat komisaře pro telekomunikace. To je aspoň částečný pozitivní posun. Novozélandské odborové svazy a UNI musí využít každou příležitost, aby s názorem zaměstnanců byl komisař seznámen.

Během naší návštěvy se Neil Anderson setkal s ministrem komunikací Paulem Swainem. Pan Swain je bývalý člen odborů a rozumí potřebám pracujících. Byl i vnímavý a během návštěvy akceptoval názory zaměstnanců na problémy, které v současnosti telekomunikační průmysl na Novém Zélandu má. Týkalo se to také pronájmu místních sítí.

Naše zkušenosti v jiných částech světa ukazují, že je velice důležité, aby se zaměstnanci podíleli na rozhodování o deregulaci a konkurenci. Debata na toto téma je nesmírně důležitá.

Příběh z Nového Zélandu v číslech

Rok	Zaměstnanci	% čistého výdělku vyplaceného jako dividenda	Čistý výdělek $NZ ( miliony)	Investiční náklady $NZ (miliony)	Návratnost jmění
1989*	18,144		235	603
1990*	16,263		257	770
1991	14,925	60 %	332	749	14,4 %
1992	13,562	85 %	402	666	15,9 %
1993	12,338	104 %	458	521	17,5 %
1994	9,257	110 %	528	416	19,3 %
1995	8,308	91 %	625	435	23,1 %
1996	8,526	89 %	746	569	27,4 %
1997	8,710	96 %	770	696	27,3 %
1998	8,136	94 %	815	587	29,6 %
1999	7,799	102 %	822	564	29,8 %
2000	5,717	103 %	783	869	22,8 %
2001	5,242	56 %	643	1,525	19,9 %
2002	4,822	300 %	(188)	778	17,4 %

* Tyto dva roky byly před privatizací, ale byly přidány, aby ukázaly dramatické změny v počtu zaměstnanců a velkou hodnotu kapitálových nákladů, ke kterým došlo krátce před privatizací.

Zdroj: UNI " An investigation by UNI Telecom"