"Podílí-li se na sociální pomoci stát, znamená to, že se na ní podílí prostřednictvím daní a odvodů každý občan státu. Každá strategie sociálního zabezpečení, určující rozsah sociálních programů a systém sociálních dávek, je závislá na názoru, do jaké míry stát má a smí zasahovat přerozdělovacími procesy do přirozeného chodu ekonomiky. Stát může snadno manipulovat s jednotlivcem, který je na sociálních dávkách závislý".

Toto je základní ideologie ODS v sociální oblasti. Pokusím se jí dešifrovat. Sociální systém je základní překážkou pro rozvoj společnosti (nebo přesněji řečeno vybraných a nejbezohlednějších členů této společnosti). Otázka "do jaké míry stát má a smí zasahovat přerozdělovacími procesy do přirozeného chodu ekonomiky," je jasná - stát nesmí zasahovat do přirozeného chodu ekonomiky, jejímž jediným svatým cílem je vytváření co největších zisků pro podnikatele. Vše ostatní od ďábla jest - tedy od ďábla komunismu.

Poslední a jedině správný chod státem neregulované ekonomiky byl v šedesátých až osmdesátých letech předminulého století. Ideální doba pro podnikatele. Žádná omezení zákoníkem práce, žádná minimální mzda. Dělník se svobodně dohodl s podnikatelem na výši své mzdy. Výsledek velmi dobře popsal Karel Marx ve svém Kapitálu.

Práce 16 hodin denně za mzdu, která nestačila ani na živobytí, dětská práce od 4 - 5 let. Lidé spali vedle strojů, protože se jim nevyplatilo chodit domů. Poslední zákon z té doby zakazoval práci dětí mladších osmi let delší než 12 hodin denně. Jak lidumilné od tehdejších zákonodárců. Řekl bych, že to byli zákonodárci z ODS, kteří se tak starali o děti.

Ptáte se, proč píši o té době?

Protože modrá šance ODS by takové poměry lehce připustila. Jak později uslyšíme, zákoník práce je trnem v oku poslanců z ODS a minimální mzda je překážkou ve správném chodu ekonomiky. Jedině flexibilní a levná pracovní síla je zárukou růstu ekonomiky. Byli to němečtí odboráři, kteří jako první prokoukli cíle globálních kapitalistů, když jim začali prodlužovat pracovní dobu a snižovat mzdy. Němečtí odboráři řekli, že situace je taková, že východoevropští dělníci musí zapomenout na to, že by se jejich mzdy zvedly na úroveň západoevropských, ale naopak - mzdy západoevropských dělníků budou klesat na úroveň východoevropských. A až toho bude dosaženo, budou mzdy evropské stlačeny na úroveň mezd čínských a dálně-východních. To je - podle německých odborářů - cíl globalizované ekonomiky. A já říkám také cíl ODS, na kterém pilně pracuje ve svojí modré šanci.

Celý obsah této modré šance je rozdělen do devíti kapitol a nyní si je podrobně rozebereme.

Kapitola 1 - sociální politika je utvářena solidaritou všech občanů.

"Každý osudem znevýhodněný člověk má mít právo na úctu a důstojnost a na svobodné rozhodování o vlastním osudu. Zásahy státu do vývoje ekonomiky uplatněním nepřiměřených přerozdělovacích procesů ve svých důsledcích vždy směřují k omezení svobody jednotlivce".

To je hezká věta, ale nechápu, proč by nepřiměřené přerozdělovací procesy měly vést k omezení svobody jednotlivce. Tuhle větu může chápat jenom politik ODS. Já si myslím, že opak je pravdou. Svobodný je pouze člověk, který má dostatek prostředků pro plnohodnotný život. Kdyby nedošlo k přerozdělování zisků ve prospěch pracujících, to teprve by znamenalo ztrátu svobody pro všechny lidi. Musíme si uvědomit, že lidé (a kapitalisté) se za posledních 150 nezměnili a kdyby nedocházelo k přerozdělování, kdyby je v minulosti lidé nedonutili, tak se vrátíme do oněch osmdesátých let 18. století, jak jsem popsal výše. A pokud si někdo myslí, že to není pravda, tak ať se podívá na dálný východ, v jakých podmínkách pracují lidé v továrnách patřících nadnárodním (tedy hlavně americkým a západoevropským) společnostem. Ať se podívá, kolik tam platí svým zaměstnancům. Proč tito lidumilové neplatí Číňany stejně jako americké dělníky? A může se zeptat, proč by tyto firmy měy nás platit více než ty Číňany.

Z toho vyplývá, že bez tlaku na přerozdělování budeme pracovat za hrst rýže. K tomu nám dopomáhej ODS.

Opravdu nevím, proč paní Páralová mluví o solidaritě. Všechny programy uvedené v modré šanci likvidují solidaritu, kterou u nás máme od dob Bismarka a první republiky. Nechci mluvit o době po roce 1948, kdy solidarita fungovala také. Teprve politici ODS se chystají zlikvidovat tuto solidaritu, kterou nám vybojovali naši dědové. Nakonec bych ještě rád dodal, že je zajímavé, že paní Páralové nevadí masivní přerozdělování na nadnárodní úrovni. Zisk, který se vytvoří v naší republice v podnicích v cizím vlastnictví, putuje nezdaněný mimo republiku, třeba na Kajmanské ostrovy.

Kapitola 2 - sociální reformy po roce 1989.

"Po čtyřiceti letech komunistické totality nebyl sociální systém schopen reagovat na rozvíjející se ekonomiku a na rozsáhlé změny v osvobozující se společnosti. V roce 1989 Československo sociální politiku, tak jak ji dnes chápeme, v podstatě nemělo".

Z ideologického hlediska sociální problémy, jako je nezaměstnanost, chudoba a sociální vyloučení, nesměly existovat.

Tak takovou politiku opravdu Československo nemělo. Všechny tyto problémy přišly až s budováním naší nové kapitalistické společnosti. Nezaměstnanost, úřady práce a další je zapotřebí až nyní.

"Scénář sociální reformy vlády ČSFR v roce 1990 se zaměřil hlavně na aktuální rizika dalšího vývoje, tj. nezaměstnanost, inflaci a privatizaci".

Ano, nová vláda se podle rady WTO zaměřila na privatizaci. Nejprve se zhaslo a během dvou let byly plánovitě zprivatizovány (rozuměj zlikvidovány a následně rozkradeny) nejlepší a největší podniky. Škodovka, ČKD, Kablo Kladno a po nich přišly stovky dalších. Potom začalo rozprodávání státu. S tím přišla nezaměstnanost a další průvodní jevy tak, jak je známe z vyspělých západních společností. .

"Na začátku 90. let byly vytvořeny nové instituce - např. úřady práce, instituty - např. životní minimum, a mechanismy - např. valorizace. Za Klausových vlád pokračovalo vytváření nového sociálního systému v rychlém tempu. Byla zvolena koncepce založená na třech víceméně samostatných systémech: sociálního pojištění, státní sociální podpory a sociální pomoci. Systém sociálního pojištění řeší hlavně důchody a dávky v nemoci. V roce 1994 byl přijat zlomový zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem, kterým byly položeny základy dobrovolného spoření v penzijních fondech. Zákon o důchodovém pojištění, přijatý v roce 1995, přinesl rozsáhlou reformu průběžného pilíře na moderní flexibilní důchodový systém".

Ano - už v roce 1994 byl položen základ moderního penzijního pojištění, (které nás čeká po vítězství ODS ve volbách) a vznikly první soukromé penzijní fondy. Co na tom, že za pár let většina z nich byla vytunelována a zkrachovala. Těm chytřejším z nás fondy ukázaly, co nás čeká až ODS vyhraje ve volbách a zajistí nám tentokrát už ne dobrovolné, ale povinné pojištění v soukromých fondech.

Kapitola 3 - Špidlův sociální stát - skutečnost nebo chiméra?

Tato kapitola je celá věnována kritice politiky vlády sociální demokracie. Paní Páralová si stěžuje, že Špidla nedal do vlády návrh ministra Klausovy vlády Vodičky a snažil se o vytvoření jiného, podle mne spravedlivějšího systému. Sociálně demokratické vlády to mají dneska velmi těžké - na jedné straně MMF a SB se svými požadavky na privatizaci sociálního systému a na straně druhé odpovědnost za lidi, kteří si budou v takových soukromých tunelech spořit na penzi. Nechtěl bych být na místě poctivých sociálních demokratů ve vládě. Ještě, že tam mají své Jahny, kteří to za ně zařídí.

Kapitola 4. - daně, které na výplatní pásce nejsou vidět

"Většina daní na sociální a zdravotní pojištění není na výplatní pásce vůbec vidět".

Toto je skutečně pravda a podle mne není problém to odstranit. Forma výplatní pásky není dána zákonem a každý zaměstnavatel si ji může upravit tak, aby tam bylo všechno vidět.

"Část srážek ze mzdy se sice nazývá zdravotní a sociální pojištění, ale ve skutečnosti se nejedná o pojištění, ale o daně. Pokud by se jednalo o skutečné pojištění, musela by mezi státem a zaměstnancem být uzavřena pojistná smlouva".

Tohle už je jenom formalismus. O účelu plateb nerozhoduje přece forma, ale výsledek. A je-li výsledkem plateb důchod nebo ošetření u lékaře, je to pojištění. Pojištění uzavřené ze zákona. A proto není nutné uzavírat samostatně jednotlivé smlouvy s jednotlivými občany. Jenže - to paní Páralové vadí, protože toto státní pojištění je jí trnem v oku. Ona má jiné plány, které nám říká jasně :

"Mezi pojišťovnou nebo penzijním fondem a občanem musí být uzavřena smlouva, která stanovuje oboustranné závazky".

Ano, paní Páralová chce smlouvy se soukromými fondy. Chtěl bych vědět, jak chce dát do závazků, aby vytunelovaný penzijní fond vyplácel důchody. Paní Páralová, zeptejte se pracujících Enronu, kdo jim vyplácí důchody?

Na závěr kapitoly paní Páralová tvrdě žádá, aby na výplatní pásce bylo vidět, kolik vlastně podnikatel za zaměstnance zaplatí daní. Jenže kdo jim v tom brání ???

Kapitola 5 - svoboda volby

Tato kapitola je základ politiky ODS, která se jako modrá niť táhne celou modrou šancí. Jejím důsledkem jsou vysoké zisky pro několik finančníků a bída pro většinu obyčejných lidí. ODS se totiž rozhodla totálně zlikvidovat dosavadní solidární systém, ve kterém se realizovala solidarita bohatých s chudými, zdravých s nemocnými a pracujících s důchodci. Nahradí ho systém soukromých pojišťoven a soukromých penzijních fondů. Tím dá ODS k dispozici stamiliardy korun soukromníkům, aby si s nimi dělali co chtějí. Tuto skutečnost maskují do hezkých slov o svobodné volbě neplatit nic. Tato slova se mohou mnoha lidem líbit. Zvláště těm, kteří si neumějí představit důsledky. Jenže stát je tu i od toho, aby chránil i méně inteligentní občany. I ti v případě nouze nebo nemoci budou chtít pomoci. Jenže proč, když si užívali, zatímco druzí si platili. O všech "výhodách" svobodné volby budu referovat v dalších kapitolách.

Kapitola 6 - záporná daň nahradí sociální dávky.

Současný systém sociálních dávek je podle ODS nespravedlivý. A navíc dostatečně nemotivuje lidi pro hledání práce - zvláště špatně placené práce pod životním minimem.

Řešením je podle ODS tzv. rovná daň. Rovná daň popisovaná podrobně v Modré šanci pro veřejné finance. Na rovnou daň navazuje záporná daň.

"Pro zápornou daň platí, že čím více si člověk přivydělá k dávce, tím má vyšší čistý příjem. V systému záporné daně existuje pouze jediná dávka, která nahrazuje celkem tři dávky : podporu v nezaměstnanosti, dávku sociální potřebnosti doplácenou do životního minima a přídavky na děti ze státní sociální podpory".

Princip záporné daně je jednoduchý - daň je tím menší, čím vyšší je příjem rodiny. Podle příkladů v kapitole je nulová pro rodinu se dvěma dětmi s celkovým příjmem 12 000 korun. To znamená, že taková rodina nedostane ani žádné přídavky na děti. A když bude živitel rok nezaměstnaný, tak se rodina bude chodit pást do parku. Je to v pořádku - mají už dost a ať si vzpomenou, koho volili.

Kapitola 7 - reforma důchodového systému.

"Důchodový systém se v důsledku stárnutí populace dostává do stále větší nerovnováhy. Navíc se vyznačuje vysokou mírou přerozdělování, což má nepříznivý vliv na chování poplatníků ".

Hlavně těch bohatých. Pravé i levé vlády "vyspělého" světa si vytyčují zhruba stejné cíle, používají týchž argumentů a volí takřka stejné kroky. Státy se dohodly na prodloužení odchodu do důchodu až o pět let. Do očí bijící je koordinace této ofenzivy proti penzijním - solidárním fondům. Zpráva Světové banky "Důchodová reforma v Evropě : proces a pokroky" je třeba považovat za centrální metodiku pro všechny země kontinentu. Při prosazování reformy slyšíme tisíckrát opakované důvody : "bude tolik důchodců, že nebude z čeho platit penze". Chtěl bych vědět z čeho jejich výpočty vycházejí.

Dnes je sociální důchodový fond v přebytku a to prosím, máme pětinové mzdy oproti EU. Stoupnou-li u nás do roku 2030 mzdy na úroveň EU - t. j. 5 krát, potom nemám žádný strach o penze budoucích penzistů, naopak - potom budou moci naši důchodci jezdit na zimu za teplem na Kanáry. Nebo už dnes politici ODS vědí, že je pravda to, co říkají odboráři v Německu a za dvacet let budou u nás skutečně čínské platy??

Další věc, která vadí paní Páralové, je to, že na penze se platí procenty z platu. To znamená, že bohatí platí více než chudí. Výše penzí je však omezena a bohatí dostávají méně (menší procento) než chudí. To je podle paní Páralové nespravedlnost, která se bude muset napravit. Napraví se jednoduše tak, že lidé budou platit do soukromých penzijních fondů a podle toho, kolik budou platit, tolik budou mít penze. Je to spravedlivé (podle paní Páralové). Pryč se solidaritou !! Tato nespravedlnost musí zmizet ! Bohatí přece nebudou platit za chudáky - kam by došli. Doporučuji, aby se čtenáři podívali na internet na stáří penzijních fondů. Jejich stáří je většinou 20 let. Kde jsou ty fondy, do kterých lidé platili před 30 lety?

"Není možné dále zvyšovat podíl zaměstnavatelů na sociálním zabezpečení zaměstnanců".

Ale proč to bylo možné celé minulé století? Solidární systém platí už 150 let. Celou tu dobu se bohatí podíleli na zajištění existence těch chudých. Skřípali při tom zuby, ale platili. Až ti dnešní se rozhodli - končíme a chudí můžou zhebnout.

Je dvojí možnost, jak změnit důchodovou reformu. Tam, kde je odpor odborářů a voličů minimální, dochází rovnou k brutálnímu převodu penzí do soukromých fondů. To je totiž jediný cíl důchodové reformy. Jsou to poslední stovky miliard korun, ke kterým zatím soukromý kapitál nemá přístup. To se však změní. Jako první to předvedl světu generál Pinochet po fašistickém puči v Chile. Nyní to zkouší Slováci. Důchodové peníze zmizí v tunelech soukromníků na jejich soukromých účtech. Nakonec v tunelování jsme mistři.

Jinde se ke změnám přistupuje zvolna. Zpřísňují se pravidla, výše důchodů je tlačena dolů podle zvyšujícího se průměrného věku, čas odchodu do penze je oddalován. To nutí lidi k "připojišťování" se v soukromých fondech. Solidární důchod - století těžce vybojovávaná "kolektivní garance" stáří jednotlivců klesá kamsi na dohled "rovného důchodu" této zbídačující almužny z Modré šance.

Rovný důchod nám paní Páralová představuje jako záchranu penzijního systému vůbec. Ten rovný důchod, o němž říkají lidé ze zemí, kde ho mají, že není "ani k žití ani k umření". V modré šanci paní Páralová říká, že uvažuje rovný důchod 4000 korun měsíčně.

"Systém rovného důchodu znamená snížení platby na důchodové pojištění pro mladší ročníky, aby se lidé mohli sami při vědomí budoucího rovného důchodu pro všechny rozhodnout, jak s ušetřenými penězi naloží, zda si je uloží do banky, do penzijního fondu, do nemovitosti či do podnikání. Současní mladí lidé by výměnou za nižší odvody a vyšší čisté mzdy měli poté, co dosáhnou důchodového věku, pouze státem garantovaný základní standard, tzv. rovný důchod. Systém rovného důchodu dělí odpovědnost za důchod mezi stát a jednotlivce. Stát bude vyplácet základní rovný důchod všem, kteří dovrší věk odchodu do důchodu".

Za těmito líbivými slovy o snížení platby na důchodové pojištění se skrývá opět to samé. Lidé skutečně budou méně platit a brát více, ale ty peníze nesmí utratit. Pokud budou chtít mít slušný důchod, budou muset platit do soukromých fondů se všemi riziky vytunelování. Nakonec zjistí, že musí platit mnohem více než platí dnes, protože zmizela solidarita. Ale jednu výhodu to mít bude. Na stejný důchod budou platit stejně (stejnou částku) bohatí i chudí (je to spravedlivé?!). Hlavní je, že solidarita je v prachu. Moje štěstí je, že mne se už rovný důchod na štěstí netýká. Přechod na rovný důchod bude mít své problémy - bude se platit méně, budou chybět peníze pro současné důchodce, kteří dnes dostávají ty luxusní penze?? Asi jim dáme výše žlab.

V každém případě je konečným cílem důchodové reformy t. zv. kapitalizace penzí. A z toho vyplývající také zvýšení sociálních rozdílů, ba propasti mezi starými lidmi. Ovšem kapitalizace penzí je vlastně spoření. A dnes, kdy úroky jsou hluboko pod inflací, tyto peníze jen ztrácejí na hodnotě. Ale ani vlastní spoření není bez problémů - i kdyby se nějakým zázrakem stalo, že se úspory nepřesunou na Bahamy.

Podíváme-li se do kolébky kapitalismu a demokracie - do Britanie a USA - zjistíme, že v USA byl v roce 1970 průměrný plat 4 tisíce dolarů ročně a dnes 40 000 dolarů - tedy desetinásobek. V Britanii a v Německu je situace stejná - desetinásobný růst nominálních mezd za posledních 30 let. A přitom po celou tu dobu byla inflace velmi nízká - okolo 2%. Všichni viděli jen zvyšování platů. Jenže za nimi se plížilo zvyšování cen. Inflace. Co myslíte - kolik si lidé našetřili a jaký důchod budou dostávat ? Bude důchod odpovídat těm 4 tisícům nebo 40 tisícům? A bude takový důchod stačit k obživě? A bude ho fond schopen vyplácet třeba i do 90 let věku? Rozumně uvažující člověk vidí, že je to problematické a nereálné.

Kapitola 8. - rodinná politika

"Rodina patří k největším životním jistotám každého člověka".

Bohužel, lidé to nechápou a proto klesá porodnost. "V rámci diskuze o podpoře rodiny se vyskytují názory, že je třeba státními zásahy podporovat zvýšení porodnosti". ODS je zásadně proti takový zásahům. Rozhodnout se pro dítě musí žena bez nějakých peněz navíc.

"Lidé potřebují práci a dostupné bydlení. Vlastnické bydlení je pro středně a nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, k nimž patří mnoho mladých lidí a rodin, málo dostupné. Nájemní sektor bydlení je stále ochromen regulací nájemného."

Proto ODS podporuje deregulaci nájemného, které zajistí byty mladým rodinám. (no coment). Kromě regulace nájemného ještě "Jistotu mladých lidí při zakládání rodin snižuje rostoucí zadlužení země a vysoká nezaměstnanost. Zastavíme zadlužování země, vytvoříme podmínky pro snížení nezaměstnanosti a zrušíme regulaci nájemného". Skutečně rostoucí zadlužení je největší problém mladých manželství. Jak ale chce paní Páralová snížit nezaměstnanost, nenapsala.

Kapitola 9 - sociální pomoc

"Lidé přivykli pasivitě při rozhodování o vlastním životě. Počáteční impuls, vyvolaný otevřením prostoru pro svobodné aktivity občanů, vedl ke vzniku občanských sdružení a charitativních organizací".

Ano, dostali jsme se do situace, kdy potřebujeme charitu. Kde selhává stát, nastupují soucitní lidé. Jenže, už před tisíci lety řekl sv. Augustin : dobročinnost nikdy nenahradí upřenou spravedlivost. Jak jsme v předešlých kapitolách viděli, bude u nás charity stále víc a víc zapotřebí. Už z minulosti první republiky víme, že je vždycky víc těch, kteří dobročinnost potřebují, než těch, co jí poskytují. Sociální služby státu jsou široce rozvětvené od péče o děti, postižené až po seniory. Celé povídání paní Páralové o sociální pomoci je velmi emotivní a je možno s ním plně souhlasit.

Má jedinou chybičku - záporná daň, rovná penze, nepovinné zdravotní pojištění a další vyprodukuje takové množství žebráků a bezdomovců, že nebude dost soucitných lidí schopných a ochotných pomoci.