Dokument je nazván "důvěra a příležitost". V tomto duchu se nesou i reformy školství v režii ODS. Důvěra znamená, že občan musí důvěřovat jen ODS, která může zajistit dobré podmínky vzdělávání a příležitost znamená, že příležitost dostanou všichni, co na to mají dost peněz. To jsou totiž "moderní vzdělávací trendy a potřeby vzdělávaných", které dnes v našem světě platí.

Hned v další kapitole se autor věnuje kritice soc. dem. vlád. Současný školský zákon je podle něj pozůstatek z daleké minulosti. Autor vypisuje neúspěšné pokusy o vypracování nového zákona o vzdělávání. Na nových návrzích kritizuje hlavně "Další posílení byrokratického rozhodování, další mzdovou nivelizaci a další omezení pravomocí rozhodovat o personálních otázkách těch, kteří jsou za výsledky práce škol odpovědní, tedy ředitelů škol". Tady si autor tak trochu nerozumí. Ředitel státní školy nemůže rozhodovat podle svého uvážení. To nemůže dělat ani ředitel soukromé školy (pokud není jejím majitelem). Nad oběma řediteli musí být někdo, kdo určuje, jak se budou spravovat peníze. Názory pana Bartoše jsou čirý populismus.

Jako příklad špatného rozhodnutí ve školství pan Bartoš poukazuje na kauzu Indoš (neboli Internet do škol). "Snad nejrozsáhlejším programem, halasně vyhlašovaným socialistickou vládou, byl tzv. program "Internet do škol". V duchu typicky socialistického názoru, že správně se umí rozhodovat jen stát, bylo vše řízeno centrálně". Je možné, že rozhodnutí bylo uděláno "V duchu typicky socialistického názoru", provedení však bylo uděláno v ryze kapitalistickém duchu. Správná je úvaha, že "zvolená metoda jak utratit více než 7 miliard ze státního rozpočtu, nemůže nevést k výraznému plýtvání prostředky daňových poplatníků a k podpoře korupčního prostředí". Za sedm miliard by mohl dostat každý žák svůj vlastní počítač. Místo toho tady máme molocha, který snad dodal pár počítačů do všech škol, ale většina peněz je určena jako paušál na tzv. údržbu a udržování systému. Tedy na nic konkrétního. Přitom, kdyby se na školy dostalo velké množství počítačů, děti by si s nimi poradily už samy. I když učitelé ani dnes s počítači neumějí, tak děti jsou mistry. Poradily by si i s údržbou a určitě by rády poradily i paní učitelce, jak se počítačem dělá. Ale to není možné - děti by neposkytly protislužby. Takové firmy jako Telecom se umí za 7 miliard poděkovat. Jediné štěstí je, že je to státní podnik, takže se část peněz vrátí do státního rozpočtu.

Snahy o omezení působení ministerstva školství charakterizuje odstavec "Učebními dokumenty má být stanoven jen takový rámec povinných podmínek, obsahu a rozsahu vzdělávání, který na jedné straně neumožní nerespektování stanovených cílů vzdělávání, na straně druhé řediteli i učitelům umožní přizpůsobit charakter nebo profilaci vzdělávání podmínkám školy a současně i očekáváním a potřebám rodičů a žáků". To vše vypadá hezky, ale skrývá se za tím i nebezpečí. U nás snad nehrozí, že "potřebám rodičů a žáků" nebude vyhovovat Darwinova teorie o vývoji druhů, ale u nás hrozí jiné nebezpečí a tím je nenávistná ideologizace škol.

Velkou pozornost autor věnuje financování škol i platům učitelů. O tom, že by školství potřebovalo více peněz, nikdo nepochybuje. Velkou naději vkládá autor do financování škol ze soukromých zdrojů. "Srovnání podílu soukromých a veřejných zdrojů na financování vysokého školství v České republice a ve vybraných státech OECD (v roce 2000) vypovídá o nízké úrovni podpory studentů a současně o nízké úrovni využívání soukromých zdrojů na financování terciárního vzdělávání". Skutečně nevím, jak chce pan Bartoš přesvědčit lidi, kteří nechtějí platit daně, aby dávali peníze na školství. Nechuť platit daně je důvodem pro snižování daní, které je prioritou ODS. Obávám se, že zatím z DPH školství neuživíme. Nakonec nechápu politiky ODS, kteří ve svých modrých šancích požadují zvýšení všelijakých státních výdajů tu na školství, tu na zdravotnictví nebo policii, kde na to chtějí vzít, když stále snižují daně. Nebo chtějí dopadnout jako jejich vzor Bush, který má schodek rozpočtu větší než 600 miliard dolarů ročně?

S nedostatkem peněz souvisí i nedostatek studentských míst na vysokých školách. Obrovské množství lidí se na vysokou školu nedostane. Samozřejmě, že ne, když "Především volba žáků nebo jejich rodičů má být tím, kolik žáků do jakého oboru a v jaké formě vzdělávání má být přijato. Tzv. kapacity škol a oborů vzdělávání, které nejsou než jinak nazvané kvóty schvalované ministerstvem, mají být zrušeny". Bohužel kapacity vysokých škol nemohou být závislé na "volbě žáků nebo jejich rodičů". V takovém případě bychom byli zahlceni všelijakými právníky, humanitními pracovníky a podobnými neproduktivními pracovníky, pro které by nakonec stejně nebyla žádná práce. Kapacitu škol musí direktivně určovat vláda, protože za prvé to platí, a za druhé se bude řídit potřebami národního hospodářství a nikoli touhou některých lidí po penězích. Není tajemstvím, že studenti se hlásí hlavně na obory, kde jsou velké peníze. Za socialismu to bylo na medicínu, dnes je to na práva a společenské vědy. Technické obory byly popelkou za socialismu a jsou popelkou i dnes. Tam se totiž musí dělat a peníze nejsou tak velké jako u právníků.

Všechny problémy s financováním škol vyřešil pan Bartoš v kapitole 4 - změny v oblasti terciálního vzdělávání. Protože stát bude mít stále méně peněz (budou se snižovat daně) musí se studenti "podílet na financování škol". Nazvat tuto kapitolu o placení na školách "nové příležitosti pro studenty" je cynismus. Je dojemné vidět, jak se pan Bartoš vyhnul slovu "školné"a "platit za výuku"! Taková slova v jeho traktátu nejsou. Podílení to je něco jiného. Jako kompenzaci navrhuje vyplácet studentům tzv. JSD, neboli jednotnou studentskou dávku. Tu ovšem - teď zase státu - vykompenzuje tím, že stát přestane financovat menzy a koleje. Jak to dopadne si každý spočítá, až bude platit tržní ceny v menze a na koleji. Jeho dalšímu návrhu trochu nerozumím. Navrhuje totiž "podpořit zavedení speciálního bankovního produktu se státní spoluúčastí, který by umožnil přístup ke vzdělání bez nutnosti příslušnou částkou v daném okamžiku disponovat". Něco na způsob stavebního spoření. Nevím, jak si to představuje. Snad, že po maturitě budoucí student nastoupí do práce (pokud nějakou sežene), bude 5 nebo 10 let spořit a po třicítce nastoupí na vysokou školu, kterou ukončí ve čtyřiceti. Tak to snad nemyslí pan Bartoš ani ve srandě. Doufám také, že nepředpokládá, že toto spoření budou v předstihu platit rodiče ze svých platů, které se u 50% občanů pohybují hluboko pod průměrnými příjmy. Připomenu ještě, že je to spíše podpora bankovního sektoru než studentů. Známe praktiky bank ze stavebního spoření, kde si banky vyplácené úroky kompenzují vysokými poplatky za všechno možné.

Základní východiska, cíle a principy školské reformy podle ODS jsou popsány na závěr. "Veškerá přijímaná opatření musí být založena na důvěře v rodiče, že pro své děti dokážou zvolit nejvhodnější vzdělání a nejlepší způsob vzdělávání a na důvěře v ředitele a učitele škol, že svým žákům dokážou poskytnou kvalitní vzdělání. Současná tendence k posilování byrokratizace vzdělávacího prostředí je škodlivá". O důvěře ve správné rozhodování rodičů jsem psal výše. O důvěře v ředitele se musí také říci "důvěřuj, ale prověřuj". Každý ví, že bez prověřování to nejde. Proto nějaká ta byrokracie být musí. Ale i ta byrokracie se musí kontrolovat a prověřovat. Aby to nakonec nemusela prověřovat policie.

Do cílů školské reformy znovu pan Bartoš zahrnuje svobodnou volbu studentů studovat co chtějí a žádá zákaz "socialistických kvót" v počtu studentů v jednotlivých oborech. O tom jsme si už řekli a je zbytečné cokoli dodávat. Komu není rady, tomu není pomoci - říkala moje babička a to byl nějaký pedagog.

Na závěr jedna zajímavost. V celé této modré šanci není ani jedno slovo o soukromých školách. Je to s podivem, když soukromý sektor je prioritou ODS - dokonce takovou, že jiný autor v modré šanci napsal, že jiný než soukromý sektor u nás být nesmí. Možná je to tím, že ví, že u nás žádné soukromé školy nejsou. U nás jsou jen státní školy v majetku soukromníků. V případě, kdy tak zvaně "soukromá" škola dostává ty samé peníze na žáka od státu jako státní škola a kdy vybrané školné slouží především pro potřeby a zvýšení životní úrovně "majitelů" - to není soukromá škola. To je jen česká specialita. Z dílny ODS - neboť tyto "soukromé školy" byly zřízeny za vlád Václava Klause.