Čtvrtý lateránský koncil (1215) představoval v tomto ohledu zlom, byl ostatně pořádán v době největší expanze církve a papežem, který měl ze všech papežů, co kdy byli, největší politickou moc. Jiným zásadním sněmem se stal Tridentský koncil (1545-1547, 1551-1552 a 1562-1563), jenž reagoval na reformaci utužením středověké koncepce církve, i když mnohé do očí bijící neřády zrušil (třeba podivný úřad prodejce odpustků) a provedl zdařilou morální i organizační obnovu. Římskokatolická církev byla ovšem stále církví s obrovským majetkem, mocí a s přímými vazbami na tehdejší trůny (zvláště na dominující Habsburky). Teprve s příchodem osvícenství se všechno výrazně mění, a to jak ideově, tak mocensky. Vatikán se ocitl v silné defenzivě, ztrácel, co mohl, až se nakonec stal zajatcem nově vznikajícího italského státu.

Papež Pius IX. se proto uchýlil k ultrakonzervativnímu protiútoku a v roce 1864 vyhlásil svůj Sylabus, v němž zavrhl osmdesát tezí typických pro moderní liberalismus, například i demokracii a odluku církve od státu. Svolal také První vatikánský koncil (1869-1870), na kterém byla schválena neomylnost papežů, říkají-li něco ex cathedra. Čili devatenácté století a první půlka století dvacátého jsou obdobím, kdy římská církev na dění ve světě reagovala odmítavě, kdy se stáhla do svých tradic, jež se ideově ostře rozcházely s všeobecně vítězící liberální demokracií, přírodní vědou a moderním uměním... prostě s mentalitou moderního člověka.

Veliký průlom v tomto ohledu učinil papež Jan XXIII. (1958-1963), který nastoupil na stolec Petrův dosti nečekaně a v pokročilém věku (skoro 80 let). Byl zvolen, jelikož se nepodařilo prosadit žádného z favoritů, měl být jenom přestávkou před další volbou. Ale právě on našel odvahu k otevření se světu (tzv. aggiornamento) a k svolání klíčového Druhého vatikánského koncilu (1962-1965). Církev se proměnila s dobou, její biskupové byli vesměs moderními lidmi a odhodlali se k dříve nemyslitelným krokům. Dávno přestali být mocipány, zažili pád a výsměch, pochopili důležitost tolerance, lidských práv, služby bližnímu a dialogu. Kdybych měl pojmenovat hlavní přínos koncilu, pak by to byl důraz na to, že církev je tady v moderním světě doma, že se mu musí snažit porozumět a přinášet evangelní zvěst tak, aby jí porozuměl. Jistě by to bylo i zásadní otevření dialogu s křesťany jiných vyznání, s judaisty, muslimy a všemi lidmi dobré vůle. Koncil se přiklonil k zásadě, že spasen může být kdokoli, kdo žije v souladu se svým nejlepším svědomím, neboť ve svědomí mluví Bůh (Gaudium et Spes §16), položil také základy liturgické reformě (mše se nyní sloužívají v národním jazyce a nikoli jako dřív v latině) a citelně posílil roli laiků vůči hierarchii. Římskokatolická církev se v pokoncilní době stala z instituce tíhnoucí k temným starosvětským společenským pořádkům jednoznačnou zastánkyní demokracie.

Při podrobnějším studiu Dokumentů Druhého vatikánského koncilu (Zvon Praha 1995) se ale zřejmě málokdo ubrání pocitu, byť by ho v sobě sebevíc potlačoval, že koncilní otcové stáli na půl cesty, že nedokázali překročit stín minulosti úplně. Některé pasáže si odporují, a to ve zcela zásadních věcech (např. Lumen Gentium §25 radikálně odporuje výše zmíněnému pojetí svědomí). Koncil nezrušil papežskou neomylnost, a i když se vrací především k Písmu, je velmi opatrný v explicitním odmítání středověku. V této perspektivě je třeba vidět pontifikáty dalších papežů, konkrétně Pavla VI. a Jana Pavla II.

Po více než sedmi stech letech platnosti všelijakých pouček o správném katolickém životě se stalo velice obtížné hledat vhodnou míru přizpůsobení se současnosti. Do jisté míry právem se Pavel VI. obával naprostého uvolnění především v pohlavní morálce, a to při pohledu na tzv. sexuální revoluci. Křesťanství přece nikdy nemůže souhlasit s hédonismem, tradiční hodnoty byly z tohoto pohledu přijatelnější než spoušť nevázanosti, již by lživě, proti učení Kristovu, tolerovala církev. Navíc přívrženci "uvolněných mravů" byli často levicově orientovaní aktéři protikřesťanských kampaní. Proto vznikla encyklika Humanae Vitae (1968), která v novém, pokoncilním vývoji potvrdila konzervativní linii v otázkách sexuální morálky. Podobně těžce hledá římská církev svou tvář ve vztahu k nekatolickým křesťanům, vůči nimž za posledních let pontifikátu Jana Pavla II. volila spíše vymezující se postoj. Existuje samozřejmě celá řada dalších sporných otázek, jako je např. povinný celibát, rozvody, kněžské svěcení žen atp. Jan Pavel II. ve všech těchto kauzách odmítl měnit tradiční nauku. Nechtěl jít dál než přelomový koncil, jemuž byl odhodlaně věrný. V tomto smyslu byl konzervativním papežem.

Chceme-li však zhodnotit jeho osobnost a pontifikát spravedlivě, musíme sestoupit mnohem hlouběji. Při důkladném čtení knihy Překročit práh naděje (Tok Praha 1995), v níž se papež věnuje různým zásadním otázkám víry i světa, lze dojít k názoru, že tento člověk dialogu, naděje a důrazu na existenciální rozměr lidství, nemohl být konzervativní. Jan Pavel II. byl vždycky otevřen, dokazuje to i ohromné množství cest, které podnikl. Nebál se budoucnosti, ale věřil v ní, věnoval se velice intenzivně mládeži a dařilo se mu ji oslovovat. Stal se tak de facto papežem nové podoby církve. Římskokatolická církev totiž dávno není hierarchickou strukturou, v níž učení magisteria představuje něco posvátného. Většina západních katolíků si o katechismech myslí své a žije si, jak uzná za vhodné. Není problém najít kněze, který víc než toleruje antikoncepci, ba dokonce i aktivní homosexualitu. Začíná být pozvolna jedno (až na chudé země ohrožené epidemií AIDS, kde se katolická sexuální morálka jeví ve zvláště hanebném světle), co kurie učí, a to je správné a přirozené.

Svobodná, od politické moci plně odloučená církev nepotřebuje nějaký centrální mozek, tím méně nějakého biřice. Potřebuje mnohem víc osobnosti, které kladou důraz na existenciální rozměr víry, podněcují, motivují a věří v budoucnost. První slova Jana Pavla II. po nástupu do Petrova úřadu byla Nebojte se!, ta jsou myslím jeho největším odkazem. Nebojme se ani tradic, ani kuriálního konzervatismu, nebojme se být pravdiví a věrní osobnímu vztahu s Bohem. Ostatně Wojtyła neukazoval křesťanství jako procházku růžovou zahradou, jeho život se stal svědectvím o tom, že člověk musí umět vzdorovat, obětovat se a být trpělivý, neboť to vše si žádá skutečná láska.

Takto je, domnívám se, také dobré přemýšlet nad tím, koho bychom chtěli vidět na Petrově stolci dnes. Očekávat nějaké převratné změny v nauce církve je nemožné, byla by to de facto její sebevražda. Je celkem jedno, zda nový papež bude liberální nebo konzervativní. Ideální by možná bylo, kdyby byl konzervativní a postupně během svého pontifikátu "liberálněl". Jen takový člověk může v kléru budit aspoň nějakou důvěru při svém reformátorském úsilí. Horší by bylo, kdyby se liberální papež změnil v ultrakonzervativního aktivistu, jak se to stalo kdysi Piovi IX. Církev si ve svobodné společnosti ale nakonec půjde svou cestou, ať jí bude šéfovat kdokoli. Tím spíše, proběhne-li i v Evropě odluka od státu, čímž se z kléru stane ekonomický vazal obyčených věřících. Je jedno, jestli se rozpadne, nebo nerozpadne, jestli se sejde nový koncil (já osobně bych si to ovšem velice přál!), nebo nesejde... římská církev prostě již není tím, čím byla mezi lety 1215-1965, všechno je jinak. Z velké části na tom má zásluhu také Jan Pavel II. svou věrností přelomovému koncilu.