8. 4. 2005
Kdo je skutečný demokratPřestože jsou oba dokumenty, petice českých studentů i prohlášení autorů Not in our name, motivovány obdobnou snahou, rozdíl je jednoznačný. Zatímco české "prohlášení" má v sobě obsažen neadekvátní požadavek, Ne naším jménem nic takového neobsahuje a zůstává tak jen prohlášením -- prohlášením svědomí. To ho však nijak neoslabuje, naopak, jeho obsahem je závazek k tomu, co se v následujícím období, bez ohledu na postoj politiků s jejichž chováním nesouhlasí, zavazuje pro změnu udělat. Jan Čulík si možná za svůj postoj k studentské výzvě ZDE a ZDE nezasloužil takovou kritiku, povícero emocionálního než věcného charakteru, jaké se mu dostalo, nicméně stejně emocionálně reagoval v článku na jeho obranu i Josef Vít. Podle něj jsou pro dnešní mladé lidi "slova jako solidarita nebo humanita přítěží" a "peníze alfou i omegou". Možná to byl pan Vít, který nevzal do úvahy celkové vyznění Čulíkova článku, z čehož sám studenty obviňuje. Denunciací mladých lidí a jejich degradací na hédonisty, prospěcháře a antisocialisty se s nimi vyrovnal poměrně rychle, aniž by se jakkoli snažil zakrýt svou politicky orientovanou motivaci. |
Z Čulíkova psaní je jedna věc zřejmá, totiž že má respekt i k názoru, s kterým sám nesouhlasí. Co mu v tomto případě vadí více, je forma, kterou studenti svůj názor vyjadřují - ultimativní požadavek obsahující petice. Odmítám být panem Vítem označován za nenormálního, jsem-li mladý a zajímám-li se o politiku či obecně o veřejný život, i když asi každý cítí z jeho slov nadsázku. Právě pro tyhle důvody chápu znechucení nejen mladých lidí z politické reality v České republice. (I když tam teď také trvale nežiju, a proto tomu podle jiného čtenáře nemůžu rozumět) Vlastně jsem byl původně Čulíkovým odporem k akci studentů sám popuzen. (Nemůžu se snažit ovlivňovat dění ve společnosti jinak než jednou za čtyři roky nebo vlastní angažovaností v politice?) Studentům poradil založení politické strany, ale ti po zkušenostech "sametových studentů" v takové variantě východisko nevidí. Když napsal, že podobná snaha by v Británii byla směšná, a později, že "petice a rezoluce jsou svou podstatou rysem stalinismu," vzpomněl jsem si na to, jak se po Bushově druhé inauguraci letos v lednu objevila nová podoba petice Ne naším jménem (Not in our name), která byla poprvé jako celostránkový inzerát na náklady signatářů vytištěna v amerických denících v roce 2002 a do konce toho roku jí podepsalo přes 300.000 signatářů. První prohlášení mělo poměrně širokou odezvu v zahraničí, o její české obdobě psaly i Britské listy. Našel jsem si její znění a znovu si ho přečetl. Přestože jsou oba dokumenty, petice českých studentů i prohlášení autorů Not in our name, motivovány obdobnou snahou, rozdíl je jednoznačný. Zatímco české "prohlášení" má v sobě obsažen neadekvátní požadavek, Ne naším jménem nic takového neobsahuje a zůstává tak jen prohlášením -- prohlášením svědomí. To ho však nijak neoslabuje, naopak, jeho obsahem je závazek k tomu, co se v následujícím období, bez ohledu na postoj politiků s jejichž chováním nesouhlasí, zavazuje pro změnu udělat. Pro změnu v myšlení lidí, pro podporu jejich činů. Stejně jako studenti, kterým není lhostejný osud jejich země, ani autoři petice Ne naším jménem nemíní čekat do dalších řádných voleb, ale přestože i oni možná pochybují o stavu demokracie ve vlastní zemi, její pravidla respektují. Dělají to ze stejného důvodu - jde jim o demokracii. Ne naším jménem II.Nechť je řečeno, že v okamžiku, kdy je George W. Bush inaugurován do úřadu pro své druhé volební období, lidé ve Spojených státech nestojí v tichém souhlasu tváří v tvář této korunovaci války, nenasytnosti a nesnášenlivosti. Bush nemluví za nás, nereprezentuje nás, nejedná naším jménem. Žádné volby, ať regulérní či zfalšované, nemohou uzákonit zločinné války proti jiným zemím, mučení, hromadné porušování lidských práv a konec vědy a rozumu. Naším jménem Bushova vláda omlouvá invazi do Iráku a jeho okupaci na základě falešných záminek. Naším jménem ospravedlňuje déšť zkázy, hrůz a utrpení. Naším jménem přinesla smrt již více než 100 000 Iráčanů. Posílá naše mládí ničit celá města kvůli tzv. demokratickým volbám, zatímco doma zastrašuje tisíce Afroameričanů a odebírá jim volební právo. Naším jménem opovrhuje Bushova vláda mezinárodním právem a světovým názorem. Mučí a uvězňuje bez soudního procesu po celém světě a připravuje nové útoky na naše práva doma -- právo na soukromí, svobodu slova a shromažďování. Zbavuje práv Araby, Muslimy a Jihoasijce v USA, odpírá jim právní pomoc, bez důvodu je stigmatizuje a zadržuje. Tisíce jich byly deportovány. V době, kdy jsou vypouštěny nové testovací balónky ohledně invaze do Sýrie, Iránu nebo Severní Koreje, ohledně vystoupení z OSN či myšlenky "doživotního zadržování", říkáme, že nenecháme naším jménem nadále zaštiťovat zločiny páchané na jiných národech či jednotlivcích považovaných za překážku na cestě k cíli, jímž je neotřesitelná světová nadvláda. Dokázali bychom si ještě před několika lety představit, že takové zásadní principy, jako jsou oddělení církve od státu, spravedlivý soudní proces, presumpce neviny, svoboda slova a habeas corpus budou odstraněny tak snadno? Nyní může být kdokoli prohlášen bez nezávislého posouzení či odškodnění za "bojovníka nepřítele", a to prezidentem, který koncentruje moc ve výkonné složce. Jím zvolený ministr spravedlnosti je právním architektem mučení prováděného na Guantánamu, v Afgánistánu a Abu Ghraibu. Bushova vláda zamýšlí zavést úzkou, netolerantní a politickou formu křesťanského fundamentalismu jako vládní politiku. Už nikoli jen okrajově se tento extrémistický režim snaží zbavit ženy jejich reprodukčních práv, podněcuje nenávist ke gayům a lesbičkám a vráží klín mezi duchovní zkušenost a vědeckou pravdu. Nenecháme se těmito extrémisty zbavit našeho práva myslet. AIDS není trest od boha. Globální oteplování je skutečná hrozba. Evoluce proběhla. Všichni lidé musí mít svobodu nalézat smysl a potravu v jakékoli formě náboženství či duchovní víry, kterou si zvolí. Ale náboženství nikdy nesmí být povinné. Tito extrémisté mohou požadovat tvorbu své vlastní reality, ale nenecháme je tvořit naší. Miliony z nás pracovaly, mluvily, protestovaly, dohlížely na volby, přispívaly, volily a dělaly všechno proto, aby Bushův režim byl v posledních volbách poražen. Tato bezprecedentní snaha přinesla novou energii, organizaci a závazek k bitvě za spravedlnost. Bylo by strašnou chybou, kdybychom náš neúspěch zastavit Bushe v jeho snahách nechali vyústit v zoufalství a nečinnost. Naopak, tato široká mobilizace lidí odhodlaných prosazovat spravedlivější, svobodnější, nenásilnější svět musí pokračovat. Nemůžeme a nebudeme čekat do roku 2008. Boj proti druhému Bushovu režimu musí začít nyní. Hnutí proti válce ve Vietnamu nikdy nevyhrálo prezidentské volby. Ale zastavilo vlaky s vojáky, zavřelo náborová centra, protestovalo, mluvilo s lidmi od dveří k dveřím -- a to pomohlo zastavit válku. Hnutí za občanská práva nikdy nepřipojilo svou hvězdu k prezidentskému kandidátu; konalo protestní akce, jízdy svobody, bojovalo v soudních bitvách, plnilo věznice -- a změnilo tvář národa. Musíme změnit politickou realitu této země mobilizací desítek milionů, kteří vědí, že "realita" Bushova režimu není nic jiného než noční můra humanity. Toto bude vyžadovat kreativitu, masové akce a individuální momenty odvahy. Musíme se spojit, kdykoliv budeme moci, a musíme jednat sami za sebe, kdykoli budeme muset. Čerpáme inspiraci od vojáků, kteří odmítli bojovat v této nemorální válce. Tleskáme knihovníkům, kteří odmítli předat seznamy naší četby, středoškolákům, kteří se dožadovali výuky evoluce, těm, kteří vynesli na světlo mučení americkou armádou, a masivním protestům, které vyslovily mezinárodní odpor k válce v Iráku. Podporujeme obyčejné lidi, kteří konají mimořádné činy. Zavazujeme se vytvořit společenství na podporu odvážných aktů odporu. Stojíme při lidech po celém světě, kteří bojují každý den za právo tvořit svou vlastní budoucnost. Je naší zodpovědností zastavit Bushův režim v tomto katastrofálním směřování. Věříme, že historie nás bude soudit přísně, nebudeme-li konat rozhodně. Originál prvního i druhého prohlášení Not in our name ZDE |