Umírání je stav mezi životem a smrtí, je to různě dlouhé období, v němž člověk už nereaguje na žádné podněty z vnějšího světa, objektivně nemůže a subjektivně už třeba ani nechce. Jsou to chvíle, v nichž umírají ztrácí a vzdává jakoukoliv vůli cokoliv změnit, cokoliv ovlivnit a ocitá se zcela sám, ve smyslu svého údělu, na své poslední cestě. Takový člověk ještě je a už vlastně není, filozoficky vzato, z lidského hlediska je umírající člověk stále ještě žijící člověk a na to se u nás zapomíná. Toto období se nazývá "in finem" a vede bezprostředně k smrti.

U celkové sepse, jehož počátkem je onen mediálně propíraný septický šok, dochází obvykle k multiorgánovému selhání, kolapsu celého organismu, z něhož ve většině případů není pro staré lidi návratu. V české praxi se rodinou odmítnutý pacient v nemocnici tzv. zaintubuje, napojí se na tzv.ventilaci, řízené dýchání a příbuzní mají pocit, že je pro něho uděláno maximum. Bohužel ani lékaři v těchto chvílích ještě neřeknou příbuzným, že jejich blízký umírá, natož aby jim ho před tím nabídli domů..

Jediným důvodem je strach zklamat ty, kteří očekávají zázrak, avšak umírání v nemocnici je také umírání psychické a umírajícímu tím činíme tu nejhorší službu. Papež Jan Pavel II, nemocnici odmítl, ale ne každý umírající má takovou možnost a odpovědnost za takové rozhodnutí, musí nést jeho blízcí příbuzní. Ovšem ne každý, kdo doma pečuje o umírajícího, má ale takové možnosti, jako měla hlava církve. Je na to třeba sám, jako jsem byl já, bez profesionálního týmu různých specialistů, které papež u sebe měl. V období "in finem" je to už ale v podstatě jedno.

Vlastní smrti obvykle předchází stavy transu různého stupně, po kterém následuje koma, stav hlubokého bezvědomí, v němž umírající nemůže odpovídat na žádné podněty zvenčí. Pokud nastane tzv.vegetativní kóma, není už umírající schopen myslet a uvědomovat si okolní svět. Při tzv. bdělém komatu, které měla moje matka, má umírající oči obvykle otevřené a je schopen podle individuálních dispozic ještě vnímat své okolí, v ideálním případě až do posledního vydechnutí. To je potom skutečně okamžik, v němž převedete umírajícího "na druhou stranu", avšak vy zůstanete, pro zatím, než vám někdo podobnou službu v budoucnu daruje.

Stav mezi opilostí a střízlivostí se nazývá kocovina a to je to, co už hodně dlouho mají česká média. Proč umírala hlava církve s takovým mediálním patosem? Protože byla mediální celebritou. Pro mne to byl ale člověk stejně bezejmenný a stejně významný, jako kdokoliv jiný. Zemřel důstojně a myslím že i statečně, jak se na Kristova representanta sluší, měl tu možnost, kterou bohužel v naší společnosti všichni nemají. Chtěl bych říci těm, kteří se ocitnou v situaci podobné volby, aby neváhali, zvládnou to, povede je cit. Smrt blízkého je poslední, nejtěžší kus osobní cesty, na které by člověk neměl zůstat sám.