V pátek bude náš stát smutný. Opentlí se černými vlajkami a bude čtyřiadvacet hodin truchlit. Za nás za všechny.

Zemřel totiž papež. On byl něco jako šéf velké náboženské organizace zvané katolická církev. Tato organizace má k tomuto státu, lépe řečeno k jeho historii i současnosti, dlouhý a komplikovaný vztah, v poslední době zejména majetkový.

Možná i proto má v ČR nejméně oveček široko daleko a jejich počet bude každým rokem a generační výměnou dále klesat. Alespoň prozatím, dalekou budoucnost nelze předpovídat, protože kdo věří...

Politicky vyjádřeno (bráno podle podpory KDU -- ČSL ve volbách) se na naší krásné polis podílejí katoličtí věřící asi deseti procenty. Kolik jich nechodí k volbám si netroufnu tvrdit, ale z logiky přesvědčení bude jejich počet patrně menší než u těch, jejichž motivace je založena na čistě materiálních hodnotách.

Zemřel papež, globálně mediálně vážená osoba. Individuálně samozřejmě také, to dá rozum, ale přece jen, ta média jakoby vyjadřovala jakýsi obecný názor, že papež opravdu byl vážená osoba, takže je to vlastně takový obecný úsudek. Nic jiného ani nebylo v posledních dnech slyšet a vidět.

No jo, jenže zemřel papež, ne ikona. Zemřel nejvyšší představitel společenské organizace globálního dosahu, která není ani tak mocná, jako autoritní (a autoritativní). Její sféra není ani tak v platném právu jako v etických otázkách, které ovšem hrají při novelizaci a vytváření platného práva významnou roli. Tam, kde platí autorita katolické církve nebo tam, kde je její etického dogmatu autoritativně využíváno k politickým účelům, mají církevní doporučení velkou váhu a často se k nim přihlíží. Důkazem budiž nedávný - nevyhnutelně cynický -medializovaný případ Američanky udržované patnáct let při životě z vůle blízkých příbuzných. Ale existují i jiné závažné souvislosti. Zemřel totiž papež, představitel organizace s etickou autoritou, která byla ochotná skrze své dogma absurdně manipulovat s fakty, aby dokázala, že užívání prezervativů slouží viru HIV k přenášení z hostitele na hostitele. Ďábel a jeho Jidáš. OK, ale na AIDS umírají po celém světě, zvláště v zemích s nulovou sociální sítí, miliony lidí. I v zemích, kde má katolická církev velkou autoritu. Na jedné straně stojí snaha zabránit ve fyzické smrti člověku, který je patnáct let pouze biotechnologickou existencí, na straně druhé je k záchraně lidského života doporučován jedině celibát a monogamní sexuální vztah podle staré dobré křesťanské tradice. Tak generální této organizace zemřel, bude se oficiálně truchlit.

Taky zemřel Karol Wojtyla, starý a těžce nemocný člověk, který byl i přes svou chorobu značně exponován. Byl ve své nemohoucnosti vystavován jako náboženská relikvie. Mluvili a jednali jiní. Ačkoli byl do funkce zvolen, určitě bral pontifikát jako poslání, kterému se nemůže zpronevěřit. U něj se to ale dá, na rozdíl od politiků necírkevního formátu, pochopit.

Ale dál snad už jen dobře. O mrtvých se buď nemluví vůbec nebo jen dobře, záleží na tradici toho kterého mýtu. A tak byl tenhle mrtvý už tři dny před svou smrtí adorován na největšího ikonoklasta komunismu, bez nějž by z Berlínské zdi neopadla ani omítka, dále jako největší Polák celé historie a jako jeden z největších papežů všech dob, jen tak namátkou. Prostě zemřel někdo, protože když nedávno zemřelo několik set tisíc nikoho, politický rmut se nekonal.

Zemřel sice papež, ale ne ikona. Ikona právě žije svým nejintenzivnějším životem, dokud neshoří poslední pohřební svíčka a dokud nebude jako vyhaslé palivo odložena do televizních a deníkových archivů. Z "vegetativního" stádia procitne jednou za čas.

Zatím je ale ikona třeskutě živá a tak se v pátek bude vysílat celodenní pohřeb její fyzické schránky. Podle stále přítomného reportéra ČT to bude "největší událost v dějinách Itálie", takže kamery na místě jsou opravdu na místě. Stát bude smutný veřejně i veřejnoprávně. Snad bude mít papež na pohřbu hezké počasí.