Jak Fabiano Golgo správně poznamenává, otevřená celospolečenská diskuse o této otázce je chudá a jsou v ní slyšet jedině hlasití ultra konzervativní lidovci a různí podivní klerikálové, kteří se snaží si iracionalitu svých poučení zakrýt svou vírou. Jenže víra nemusí být opakem racionality, jak se jí snaží podsunout někteří z těch, jež se cítí být ateisty, stejně jako náboženství není synonymem pro pokrytectví, i když při pohledu na soudobou církev se to snad ani nemůže jevit jinak.

Zároveň je osobní přístup pana Golga do jisté míry rozporný, pokud poznamenává, že se jej tato věc vlastně netýká (sic!) a přesto je ochoten věnovat jí část svých duchovních sil. Pokud bychom přijali jím uváděné pozitivistické a pragmatické argumenty, museli bychom je shledat povětšinou správnými, ale přinejmenším žalostně necelými. Tak jako debata o evropské integraci není ve skutečnosti o normách na velikost banánů, použiji-li známé přirovnání, ale v pozadí stojí mnohem zásadnější a obecnější otázky dalšího směřování celého kontinentu, není ani debata o registrovaném partnerství debatou o možnosti navštívit partnera v nemocnici (což je v současné době v ČR zcela běžně možné) nebo o možnosti dědit, ale je součástí rozsáhlejší a obecnější diskuse hodnotových změn světa na počátku 21. století.

Svět se nalézá na jistém rozcestí a je celkem jedno, jak nadcházející éru lidských dějin budeme pracovně nazývat, zda koncem dějin (což se ukázalo jako blud) nebo novým devatenáctým stoletím (což je vlastně předcházející, řečeno jinými slovy) či jinak, podle toho jakými brýlemi se na budoucnost díváme. Post bipolární realita vytvořila mocenské vakuum a potřebu nového světového uspořádání, globalizující se svět vytvořil střet civilizací a zmatek v hodnotách.

Pokud je z tohoto něco zřejmé, pak stále se prohlubující svár uvnitř samé západní civilizace, který by bylo možné nazvat u nás neblaze proslulou dichotomií pokrok versus reakce, setrváme-li ovšem pouze u jejich deskriptivního obsahu.

"Pokrokáře" již nereprezentuje komunistická intelektuální avantgarda, ale všichni ti, kteří v tomto otřesu spatřují další krok vedoucí k lidské emancipaci, k dalšímu kolu prosazování ideálů svobody a rovnosti, "reakcionáři" již nejsou ti, kteří nepochopili nutnou logiku dějin, ale, ti, kteří se obávají ohrožení takzvaných tradičních hodnot, ať již se jedná o ohrožení celé západní civilizace nebo "jen" tradičních křesťanských údajně reprezentovaných například heterosexuální "dětnou" rodinou. To, že s těmito pseudohodnotami jdou v ruku v ruce předsudky a demagogie, snad není ani třeba zdůrazňovat.

Právě proto zde nejde jen o to, zda bude formalizována láska i pro stejnopohlavní páry, ale o to, zda všeobecně uznaná rovnost pohlaví bude jen laciným pozlátkem pro právní formalisty nebo skutečností realizovanou v konkrétních projevech konkrétních lidských životů.

Je jedno, zda se pan Golgo touží či netouží vdávat či ženit (ať si vybere podle svého vkusu), neměl by ale být o toto právo připraven, pokud by se mu kdykoliv tohoto zachtělo, jen proto, že ve svých preferencích neupřednostňuje ženské tvary.

Ze stejného důvodu je zcela irelevantní i otázka vrozenosti nebo volitelnosti homosexuality. Člověku nadanému právem na sebeurčení nemůže žádná autorita (ani sebe racionálnější přírodovědec) vnutit způsob života, ani kdyby měl v ruce nezvratný důkaz o tom, že ač žije a obcuje s muži, měl by vlastně mít rád ženy.

Pokud bychom přijali racionalistické argumenty tohoto typu, museli bychom nutně určit normu lidského chování, tedy zda je normální být hetero a deviantní být homo. Jediné, co si můžeme dovolit, je kvantifikovat data a prohlásit, že je tolik a tolik osob dělajících to a to. Jakákoliv jiná interpretace ohrožuje svobodu a právo na sebeurčení.

Z toho vyplývá, že celá diskuse je o tom, jak nastavit mantinely demokratické společnosti, o tom co se ještě vejde do lidské svobody definované negativně jako nezasahování do svobody druhých.

Jsem přesvědčen, že stejnopohlavní svazky, ať definované jakkoliv nezasahují do svobody a práva nikoho založit "klasickou" rodinu a mít děti a veškerá tvrzení že tomu tak je jsou prázdná a nesmyslná eo ipso.

Jediné, co by se snad změnilo, by byla čísla -- a byl by tak narušen primát heterosexuálního manželství a "čistota heterosexuální rasy". Právo leseb a gayů na manželství vychází z podstaty jejich lidství a není nijak omezeno nároky na jejich mravy (zda jsou promiskuitní, vyhledávají si nepřiměřeně starší nebo mladší partnery, oblékají a chovají se jinak než je u jejich pohlaví zvykem) ani na jejich vůli z jakéhokoliv důvodu této instituce využít.

Přesunutí projednávání zákona o registrovaném partnerství z času vánočních svátků zapadá do tohoto scénáře (bez ohledu na míru konzumizace a zesvětštění Vánoc) a je také projevem politiky české "růžové lobby" (já osobně mám růžovou barvu rád), jdoucí cestou nejmenšího odporu s vírou v pozdější modifikace již tak velice očesaného zákona. Nevím, zda v boji za lidská práva je tato cesta tou nejefektivnější ( v americké otrokářské válce zvítězili radikálové a i tak trvala emancipace černých Američanů dalších více jak sto let), nicméně je také možná.

Ve skutečnosti není třeba přijímat žádný zvláštní zákon, pouze změnit jediné slovo v zákoně o manželství, nicméně tento názor je evidentně i v nejateističtější zemi příliš kacířským.