Na prvním místě, Vít Janeček poněkud posouvá smysl výpovědí. Vytýká-li mé maličkosti, že "už jen na základě svých návštěv [v redakci] může docházet k tak závažným soudům," nepíše pravdu. Došel jsem ke svým závěrům na základě informací od několika lidí, četbou Literárních novin a také návštěvami v redakci. Jejich zmínka v článku sloužila pro ilustraci.

Ještě závažnější to je, když Janeček z mého srovnání toho, jak se Patočka zastával protestujících redaktorů ČT a jak nyní nakládá s vlastní vzbouřenou redakcí, dělá srovnání dnešního dění kolem Literárních novin a někdejší 'televizní revoluce` aby mi následně dokazoval, že taková srovnání jsou "nemístná". Ano, jsou.

Práce v redakci Literárních novin rozhodně není tak vděčné zaměstnání jako práce v redakci ČT. A nejedná se přitom jen o finanční odměnu. Ale především, redaktoři Literárních novin se zachovali mnohem konstruktivněji a slušněji než druhdy redaktoři ČT. Dlouho, více než rok (sic!) se snažili situaci řešit v poloze Janečkem požadované "interní diskuse".

Nyní neobsadili redakci a nevydávají Literární noviny na vlastní pěst, ale civilizovaně předali výpověď a své rozhodnutí zveřejnili. Zachovali se nejmírněji, jak v dané situaci mohli -- podle Víta Janečka (který v diskusi chování vzbouřených redaktorů ČT v podstatě legitimizuje) přesto měli být ještě mírnější. "Nezodpovědně vysokou hrou" prý poškozují dobré jméno Literárních novin. Jako kdyby jakémukoli relativně malonákladovému časopisu neprospívalo, když se o něm veřejně co nejvíce hovoří.

Tato i jiná pasáž obsahuje nejen autorem zmiňované "intenzivní prvky mýtopoetického myšlení", ale také mnohem prozaičtějšího morálního vydírání. Zatímco redaktoři noviny poškozují, Jakub Patočka je zachránil před finančním krachem. To, že ohromnou finanční injekci, bez níž bychom se patrně o Literárních novinách rovněž bavili "výhradně jako o historickém artefaktu", sehnal minulý rok i jeden ze vzbouřených redaktorů, nestálo Vítu Janečkovi za zmínku. Inu, proč se vzdávat "zúžené perspektivy potvrzující hledisko promlouvající strany"? Velmi by mě zajímalo, jaký by byl osud onoho redaktora, kdyby tvrdil, že tato (nesporná) zásluha mu umožňuje dlouhodobé zanedbávání pracovních povinností. Asi by si vysloužil propuštění -- jako si ho vysloužil nyní. Zajímalo by mě, proč si ho mnohem dříve nevysloužil Jakub Patočka, který přece také nebyl v redakci zaměstnán jako fundraiser, ale jako šéfredaktor. Inu, co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Autor mi nevyvrátil, že si na stránkách Literárních novin Jakub Patočka přihříval stranickou a dokonce i vnitrostranickou polívčičku. Tvrzení, že některé noviny se Zeleným věnovaly více neobstojí - je to argumentace ve stylu "vždyť tady v tomhle státě krade spousta lidí víc než já, tak proč za to stíháte mě". Navíc to byl právě Jakub Patočka, který upozornil na to, že je přinejmenším nevkusné, když noviny prosazují názor, který konvenuje se zájmy toho, kdo v nich má moc. Napsal to v souvislosti s psaním pánů Doležala a Mandlera v MF Dnes (a právem). Neplatí to ale právě tak pro jeho vlastní psaní? Lze si představit, že by i v Právu, zjevně inklinujícímu k sociální demokracii, dělal šéfredaktora významný člen této strany a ještě tam psal o této straně komentáře? Lze si něco takového představit vůbec v jakémkoli jiném médiu než v Literárních novinách?

Můžeme si spolu s Vítem Janečkem jen přát, aby krize v Literárních novinách dospěla k pozitivnímu řešení. Těžko si ale lze představit, že by takové řešení bylo možné bez toho, aby obě strany ustoupily. Je skutečně tak nepředstavitelné, že by třeba Jakub Patočka sestoupil ze svého šéfredaktorského piedestalu a jako redaktor oněch novin pracoval na nějaké konkrétní rubrice?

Mimochodem, možná s jistou škodolibostí uveřejnila redakce Britských listů text Jakuba Patočky, který skutečně stojí za přečtení, a to nejen proto, že v něm Patočka používá pro politickou charakteristiku metaforu z patologie (týdeník Reflex je prý "dodnes infikovaný virem Ivana Breziny"), což je očekávatelné v diskurzu nacistů, těžko ale u soudného člověka dnešní doby.

Krom toho je zde přímo tragikomicky 'odhalena` motivace kritiky Literárních novin: "Navíc pokud se uskuteční reformy, které vydavatel společnosti schválil, můžeme se stát pro Reflex i Blisty nepříjemnou konkurencí."

Zbývá jen přemýšlet, zda je součástí oněch "reforem" zaměstnání ještě většího exota než je Jiří X. Doležal, nebo zajištění čtenářům Literárních novin každodenního česky psaného monitoringu britského tisku.