V posledních šedesáti letech od 2. světové války prošla západní Evropa složitou cestou ekonomického rozvoje, během níž bylo v praxi prokázáno, že znárodněné podniky byly oproti soukromému sektoru více byrokratické, pomalé v reorganizaci i v zavádění průmyslových inovací. Stávaly se doslova symbolem neefektivnosti a korupce. Neexistuje jediný důkaz, že by státní podniky lépe zacházely se zaměstnanci, věnovaly se více ekologii a více prospívaly veřejnému zájmu než podniky soukromé.

Rozsáhlý státní sektor v některých západoevropských zemích, jako byla například Velká Británie nebo Francie, byl z převážné většiny již před lety privatizován a ani pozdější vlády se k zestátnění nevrátily. Velká Británie provedla privatizaci za vlády premiérky Thatcherové a řešila jí tak vleklou krizi 70. let. Labouristy ani nenapadlo tuto reformu zvrátit.*) Pád reálně socialistických režimů střední a východní Evropy s jejich nefunkční státně byrokratickou ekonomikou nedůvěru ke státnímu vlastnictví jenom prohloubil. Pokud se v posledních 15 letech v západní Evropě vedly diskuze ohledně státního vlastnictví, pak především v souvislosti s návrhy na privatizaci veřejných služeb, například železnic apod.

Například Švédsko je považováno za zemi s velmi silně propracovaným sociálním systémem a vysokou mírou zdanění. Přesto je švédská ekonomika vysoce konkurenceschopná a jedním z důvodů je i to, že švédští sociální demokraté nikdy neuvažovali o provádění znárodňovacích experimentů.

Obrovská expanze čínské ekonomiky, která přidělává vrásky evropským výrobcům, nastala přesně v okamžiku, kdy se čínští komunisté rozhodli ve větším měřítku privatizovat své hospodářství. Evropa může mluvit o štěstí, že v Číně dosud přežívá rozsáhlý a nanejvýš neefektivní státní sektor, který expanzi zpomaluje.

Naproti tomu chudičká Kuba je pro změnu příkladem, kam může vést stoprocentně zavedené státní vlastnictví. Všechno patří všem a nikdo se o nic nestará. V důsledku jsou všichni stejně chudí (až na politické vedení, pochopitelně). Nedávno povolené drobné podnikání, ačkoli na Kubě naráží na spoustu byrokratických omezení a vysokou míru zdanění, vedlo k výraznému oživení.

Abych se vrátil k západní Evropě, v současné době existuje státní vlastnictví obvykle u klíčových podniků v energetickém sektoru, jako je např. EDF ve Francii nebo ENEL v Itálii, případně v sektoru těžby strategických surovin, jako je např. ropa a zemní plyn.

Pokud jde o ekonomickou reformu v České republice, na nutnosti privatizovat české hospodářství se shodovali počátkem 90. let prakticky všichni ekonomové včetně opozičních. S Václavem Klausem se rozcházeli v pohledu na způsob privatizace. Vyčítali mu, že dal přednost rychlosti a prosadil kupónovou metodu, která nevedla k vytvoření jednoznačných a motivovaných vlastníků. Před privatizací mělo dojít k oddlužení a restrukturalizaci firem tak, jak to bylo běžné při privatizačních projektech v západní Evropě. Druhou věc, kterou Klausovi zazlívali, bylo, že startu privatizace nepředcházely nezbytné změny práva, které by upevnily postavení menšinových akcionářů.

Špatně zvolený způsob privatizace a nejrůznější privatizační skandály jako byl ten s Poldovkou ve skutečnosti jen dokládají, že stát obvykle není efektivním a motivovaným vlastníkem, že zkrátka neumí se svěřeným majetkem dobře nakládat. Tehdejší vláda zvolila metodu kupónové privatizace jako účinný prostředek ke zvýšení popularity rozdáváním majetku formou společenské hry za tisíc korun.

Patrně největším státnickým činem první vlády sociálních demokratů byla privatizace bankovního sektoru, která i za cenu obrovských investic do špatně hospodařících státních bank vedla ke stabilizaci českého hospodářství.

Pokud jde o Telecom, většina odborníků se shodovala, že ideální doba k privatizaci byla v polovině 90. let, kdy docházelo k privatizaci telekomunikačních gigantů v západní Evropě a celý trh byl považován za vysoce perspektivní. Tato doba byla promarněna a velcí investoři se vysílili při tamních akvizicích. Když se sociální demokraté konečně odhodlali Telecom privatizovat, zjistili, že výtěžek zdaleka neodpovídá jejich očekávání. Od té doby se navíc prosadili jako silní hráči mobilní operátoři. Třetina z mých kolegů v posledních dvou letech pevnou telefonní linku zrušila. Velká konkurence a nutnost rozsáhlých investic patrně snížila cenu, za kterou jsou ochotni investoři do Telecomu vstoupit. ČSSD a ODS se nicméně na nutnosti privatizace telekomunikací shodují. Panu Tlustému prostě jde o to, aby příslušné finanční toky plynuly správným směrem pod taktovkou ODS.

*) S výjimkou obrovských problémů se zprivatizovanou britskou železnicí, kde byl základní podnik, vlastnící a obhospodařující železniční infrastrukturu, vždy ve veřejném vlastnictví a někteří pozorovatelé označují nedávná rozhodnutí britské vlády ohledně jeho budoucnosti za postupné zestátňování, v zoufalství z neefektivnosti zprivatizovaných železnic. Citujeme v této věci z encyklopedie Vikipedia: (pozn. red.)

Podrobnosti v angličtině ZDE