9. 3. 2005
Měl Bush nakonec přece jen pravdu?Sýrie stahuje svá vojska z Libanonu a na Blízkém východě začínají politické změny. Odpůrci války v Iráku si musejí položit otázku, zda neměl nakonec Bush přece jen pravdu, píše britský deník Independent. |
Američané jsou sice nespokojeni s tím, že podle jejich názoru je odchod syrské armády z Libanonu příliš pomalý, nicméně je to známkou změn na Blízkém východě, píše reportér listu Rupert Cornwell z Washinghtonu. Další vývoj je značně nejasný, a to se týká situace v od Palestiny po Iráku, od Egypta po Saúdskou Arábii. Některé vznikající změny jsou možná jen pokrytecké a krátkodobé, avšak ze všech vyplývá, že politická svěrací kazajka, která tak dlouho sužovala arabský svět, se nyní uvolňuje. V Iráku se konaly první volby. Palestinci ve svých volbách zvolili drtivou většinou umírněného vedoucího představitele. Hosni Mubarak, který po dobu 24 let nedovoloval v Egyptě žádné změny, oznámil, že se nadcházejících prezidentských voleb budou moci účastnit i další kandidáti. Dokonce i v Saúdské Arábii se konaly první komunální volby. Při příštích volbách prý budou smět v Saúdské Arábii hlasovat i ženy. Nejpozoruhodnější však asi je to, že lidové demonstrace v Bejrútu minulý týden vedly k pádu prosyrské vlády a - pod tlakem z USA i z EU - k souhlasu Sýrie, že začne z Libanonu stahovat svá vojska. Je otázkou, do jaké míry je tento vývoj zásluhou George Bushe. Pokojné povstání v Libanonu vyvolal hněv nad usmrcením bývalého premiéra Rafika Haririho - a podezřívána je z toho Sýrie. Mužem, který trval na tom, aby se konaly volby v Iráku v době, kdy je Američané chtěli odložit anebo rozmělnit, je vedoucí představitel většinové šiitské komunity ajatolláh Ali al-Sistani. A k palestinským volbám, v jejich důsledku dojde zřejmě k vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci, nevedly machinace ve Washingtonu, ale smrt Jásira Arafata. Avšak nevyhnutelně musejí přiznat i nejostřejší oponenti George Bushe, že na nejnovějším vývoji na Blízkém východě nese určitou zásluhu i americký prezident. Invaze do Iráku v roce 2003 byla sice ospravedlněna prostřednictvím obrovského podvodu, ale tato invaze, a zejména letošní lednové volby, jimiž byl arabský svět mesmerizován, se staly katalyzátorem změn. Nálada v Bílém domě, na Kapitolu a mezi americkými komentátory se radikálně proměnila. Fiasko týkající se neexistujících zbraní hromadného ničení je zapomenuto, smrt amerických vojáků zmizela z titulních stran novin. I Demokratický senátor Edward Kennedy, ostrý kritik irácké invaze, přiznává, že si Bush zasluhuje chválu "za to, co se zdá být latentním probuzením demokracie v tomto regionu." Neokonzervativci oslavují svůj triumf. Je pravda, že staré jistoty na Blízkém východě už nejsou natolik jisté. Staré mocenské rovnice je nutno vypočítat znovu. Je to, samozřejmě, teprve začátek, a situace by se ještě mohla radikálně zhoršit. Znepokojující je také zákon nepředvídatelných následků. Děsivou věcí na demokracii, z Bushova i z Mubarakova hlediska, je to, že nelze předpovědět, co vznikne. V Iráku bude vládnout šiitská vláda, ale nikdo neví, zda bude světská nebo teokratická. Co udělá Washington, až Mubarakovu vládu v Egyptě ohrozí islámské hnutí? Mubarak je sice diktátor, ale Spojené státy se na něho mohou spolehnout. A přestože Bush argumentuje, že svoboda v USA přežije jen potud, bude-li existovat svoboda i v zahraničí, neexistují žádné záruky, že demokracie skoncuje s terorismem. Někteří američtí činitelé srovnávají situaci v arabském světě s východní Evropou v roce 1989, kdy dosáhla nespokojenost občanů bodu varu a represivní režimy ztratily vůli dál lidi utlačovat. Totéž se stalo v Sovětském svazu v roce 1991. Avšak v tom roce došlo ještě k dvěma dalším, deprimujícím paralelám. Jedním bylo marné povstání iráckých Kurdů a šiitů proti Saddámu Husajnovi. A pak v Alžírsku zůstaly Spojené státy a Západ v nečinnosti, když tamější vojenský režim, když čelil vítězství islámské strany ve volbách, volby prostě zrušil. Vedlo to k brutální občanské válce, v níž zahynulo více než 100 000 lidí. Na Blízkém východě dosud skoro vždycky podpořily Spojené státy diktátory, kteří už byli u moci, podle hesla: "Je to možná darebák, ale je to náš darebák." Podpoří nyní George Bush latentní arabské prodemokratické hnutí? Libanon bude zřejmě první zkouškou, uzavírá britský reportér. Podrobnosti v angličtině ZDE |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
9. 3. 2005 | Check point | Martin Škabraha | |
9. 3. 2005 | Co si dnes myslí Gorbačov | ||
9. 3. 2005 | Měl Bush nakonec přece jen pravdu? | ||
9. 3. 2005 | Vláda chce legalizovat klecová lůžka | ||
8. 3. 2005 | Zbrojení, ne klid zbraní | Oskar Krejčí | |
8. 3. 2005 | Rétorika konfliktu kolem Literárních novin | Vít Janeček | |
8. 3. 2005 | "Politický aktivismus je pro novináře přece normální...!" | ||
8. 3. 2005 | Čeho se britská vláda bojí? | ||
7. 3. 2005 | Melou boží mlýny? | Milan Kulhánek | |
7. 3. 2005 | O červené niti | Alex Koenigsmark | |
7. 3. 2005 | Deset evropských lží Václava Klause | Jo Leinen | |
7. 3. 2005 | O hovně | Jan Stern | |
7. 3. 2005 | Rozkoše Elfriede Jelinekové | Eliška Stehlíková | |
7. 3. 2005 | Servilní postoj | Jan Žižka | |
5. 3. 2005 | Až se to bude líbit komerčním televizím... | Štěpán Kotrba |