Problém "sociálně cítících" politiků je, že si většinou neuvědomují, jak křehká je tvorba hodnot, které chtějí přerozdělovat. To byl i případ Salvadora Allendeho. Ve snaze nasytit potřebné podřezával ovce, které by rozumnější hospodář pouze stříhal a dojil. Přitom nebyl připraven na možné důsledky (například znárodnil Američanům měděné doly a pak se strašně divil, že mu americké banky odmítají dát úvěr). Výsledkem byl ekonomický pokles, který se dotkl nejprve bohatých, pak drobných podnikatelů a nakonec mělo dojít i na lépe placené dělníky. Za daných okolností to bylo zcela v souladu se "sociální spravedlností". Ale kupodivu -- včerejší nadšení zastánci levicové solidarity o tom nechtěli ani slyšet. Přece nevolili levici proto, aby sami zchudli ! Proti Allendemu se nakonec demonstrovalo stejně zuřivě, jako kdysi proti americkým vykořisťovatelům. Izolovaný Allende povolal k ochraně prezidentského paláce tanky a do čela armády postavil Pinocheta, jediného nezkompromitovaného generála, který byl ochoten tuto funkci z jeho rukou přijmout. Jak to dopadlo, je známo.

Státem organizovaná solidarita je moc hezká věc, pokud na ni ovšem doplácí někdo jiný. Ten "někdo jiný" ovšem musí minimálně existovat. Jinak původní nadšení velmi rychle chladne. Mimochodem, podobnou zkušenost udělali i jiní. Například československé vedení s měnovou reformou v roce 1953. Pomineme-li některá zvýhodnění, pak ji nelze ze sociálního hlediska nic vytknout. Řešila ekonomickou krizi na úkor sociálně silnějších, toho času dělníků. A přesto : kolik jinak uvědomělých dělníků to nikdy nepochopilo? Kolik nadšených stoupenců znárodňování najednou zjistilo, že komunisté jsou zloději? Kolik ideologicky školených komunistů toho dne úplně zapomnělo, že za blížícího se komunismu stejně žádné peníze nebudou? Kolik pamětníků ještě dnes obhajujících padesátá léta mění téma, pokud se jich zeptáte na tohle? Českoslovenští komunisté se ovšem nedopustili té chyby, že by nezrušili demokracii a lidská práva, a tím umožnili jejich zneužití k sobeckým cílům.

Allendeho problémem byla i obdoba popisovaných "bolívarovských kroužků", které se prezidentem zaštiťovaly, aniž by se jím nechaly ovládat. Tím prezident ztratil podporu mnoha lidí, kteří byli ochotni podporovat nebo alespoň tolerovat socializaci, ne však anarchii. Kritizujeme-li chilskou juntu za její metody nerespektující lidská práva a často i elementární humanitu, neměli bychom zapomínat na ty, kteří v této pokojné zemi zaseli bouři a sklidili uragán.

Nevím, jestli je Hugo Chávez demokrat či protodiktátor, na to nemám dost informací. Nicméně jestli podpora zdola, úspěch v referendu a neúspěšný puč stačí k tomu, aby hlava státu nebyla diktátorem, pak jím nebyl ani Hitler.

Má-li Hugo Chávez problémy s bohatými, je to především jeho chyba. Pokud chce financovat pomoc chudým z peněz bohatých, pak jim musí umožnit, aby ty peníze vydělávali. A to i za cenu, že se sociální program zpomalí nebo že se objeví nové problémy. To je ostatně dilema všech sociálních systémů, jejichž požadavky překračují možnosti průměrných lidí. Nebo si měl, tak jako Fidel Castro, najít jiné zdroje. Pak by mu "sabotáž" bohatých mohla být ukradená a mohl by je klidně i zničit. Pouliční Jánošík může žít v iluzi, že ničit bohaté znamená pomáhat chudým. Ale prezident by si měl být vědom toho, že tyto dva cíle se navzájem vylučují.

Mimochodem, slovem "sabotáž" lze vysvětlit krach jakékoli, i té sebenesmyslnější politiky. I ta pověstná kobyla, která chcípla zrovna v okamžiku, kdy už se skoro odnaučila žrát, byla vlastně sabotér. Už samo použití tohoto slova v souvislosti s politickou stabilitou smrdí totalitou.