V druhém případě je ovšem totalitní každá společnost, která se zrovna "netřese v základech". Přičemž i "roztřesená" realita omezuje; člověka mimo momentální okruh vítězů dokonce ještě víc. Výše zmíněná definice totality je tedy argumentem frustrovaného děcka, které dokáže pouze bourat, nikoli tvořit. Kdyby to umělo, bylo by totalitou, nehledě na to, že bez jakžtakž stabilních základů stavět nelze. Podle Martina Škabrahy se nacismus dopracoval k válečnému sebezničení, zatímco komunismus k sebereflexi. To je důkaz, že Sovětský svaz byl ve válce (k jejímuž rozpoutání v nemalé míře přispěl) silnější a že Stalin byl lepší stratég, než Hitler. O rozdílu mezi komunismem a nacismem tím ale není řečeno nic, maximálně o důvodech, proč je na ně dnes pohlíženo různě. Kdyby byl nacismus silnější, zajisté by se i on změnil v "normální" diktaturu a dopracoval k reflexi svých zločinů, aspoň některých -- vyvrať to chlapče, jestli můžeš !

Ostatně ono to s tou sebereflexí komunismu nebylo tak horké. Patrně nejhorší Stalinův zločin, kolektivizace na Ukrajině, byl reflektován až za Gorbačovovy pěrestrojky, tedy po více než padesáti letech. V porovnání s kapitalismem, jehož zločiny jsou většinou reflektovány krátce po svém spáchání (a někdy ještě dříve) to není žádné závratné tempo. K nejhorším zločinům sovětské éry ovšem nedošlo za vlády Stalina, ale Lenina a Trockého. Ty nebyly za sovětské éry reflektovány nikdy. To by totiž na sovětském komunismu opravdu nezbylo nic dobrého.

Ne že by Stalin byl větší humanista (koneckonců se na zmíněných zločinech aktivně podílel), ale ti, kteří kladli odpor, byli za jeho vlády již zničeni. Zbývalo zničit ty, kteří mohli klást odpor. Když se tak stalo, mohli být Stalinovi nástupci ještě humánnější, neboť jejich protivníky byli pouze disidenti bez masovější podpory. Například ze "sedmi statečných", kteří demonstrovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa, nebyl popraven ani jeden!

Možná, že komunismus má oproti nacismu "diametrálně protikladný vztah k humanismu". Osobně si myslím, že důležitější je spíš jeho praktické naplnění. Marx byl jednoznačným stoupencem násilné revoluce (která, pokud nemá jasně definovaná omezení, jinam než ke "zradě" humanistických ideálů vést nemůže) a propagátory "samovolného vývoje" pokládal za utopisty. Navíc byl nadšeným obdivovatelem francouzských jakobínů, svými metodami i faktickými cíli společných to předchůdců nacismu i komunismu. Takže "zradu" musíme hledat už tady. Byl-li Marx humanistou, byla humanistická -- když už ne humánní -- i Svatá inkvizice.

Kapitalismus ... "uzamyká člověka do vleku víceméně zvířecího, zvěcnělého chování, a neotevírá mu výhled na skutečně lidskou seberealizaci; vidí vlastní výrobek jako pouhý daný objekt, ne jako výtvor (lidského) ducha." Kapitalismus popsaný Marxem nepochybně ano, otázka je, nakolik tento popis postihuje celou realitu. Ale i kdyby. Co vlastně můžeme chtít po společenském systému definovaném jako výrobní vztahy plus příslušná nadstavba ? Připomíná mi to hodináře, který chce zlepšit funkčnost svých výrobků výměnou bagru.

Marxova filozofie je racionální a chladná, jak psí čumák. Mnoho "skutečně lidského" na ni nenacházím. Je pravda, že definovaný komunismus můžeme (ale nemusíme) klidně chápat jako naplnění rosseauovských cílů. Oba zakladatelé marxismu se v tomto směru vědomě nevyjadřovali, nehráli si na futurology, což byl jeden z důvodů popularity jejich učení. Ale nešť. Člověk se klidně může dopouštět "základních omylů", důležitější je spíš cena, kterou je ochoten za dosažení svých cílů zaplatit. To jsou ovšem věci, které nám při diskusi o "klíčových otázkách" mohou snadno uniknout.

Společnost, která by nechávala volnost "bestii v nás", by brzy skončila. A liberalismus, který to doporučuje, je liberalismem velmi vulgárním. Ve skutečnosti si většina klasiků liberalismu, počínaje Adamem Smithem, byla velmi dobře vědoma významu morálních omezení i institutů (nikoli nutně institucí), které jsou jejich nositeli. Pouze byli skeptičtí vůči jejich prosazování shora, cestou politiky.

V tom se liší od většiny hlasatelů "systémových změn", jejichž praktické požadavky směřují většinou pouze do oblasti politiky. Ti, kteří své aktivity zaměřují jinam, většinou velké problémy s kapitalismem nemají (s politikou někdy ano). Chce-li někdo lepší svět, nechť ho prostě vybuduje. Bude-li mít úspěch, ostatní se přidají. Tak jako se feudálové přidali ke kapitalismu, který přece nevznikl z nějakých teoretických diskusí. Ty jej popsaly až dodatečně. Problém je, že většina odpůrců kapitalismu se zároveň nechce vzdát výhod, které jim tenhle systém přináší (například podpory v nezaměstnanosti, ale i relativní nezávislosti na druhých, byť by šlo o souvěrce). V každém případě se zdá, že někdejší pionýři z izraelských kibuců (například) dnes moc následovníků nemají. Pak lze ovšem těžko hovořit o skutečné "alternativě".

Tvrdit, že "jiné cesty nejsou" nemůžeme ani s jistotou, ani bez jistoty. Dočasně úspěšné pokusy o jejich nastolení (včetně sovětského) už tady byly. Otázka je, kam vedly. Není mi úplně jasné, jak si Martin Škabraha představuje "otevřenost", kterou kapitalismus údajně neumožňuje. (Jak ji neumožňuje? Jak si MŠ prakticky představuje ono "umožnění" ?) Ale jestli mu dobře rozumím, pak věta "Člověk je vždycky víc než jakýkoliv režim, který si pro sebe stvořil" by měla správně znít "Člověk je vždycky víc než společnost, jejíž je součástí". Ani kapitalistická, ani žádná jiná společnost (nikoli systém) takovouto "otevřenost" nikdy neumožňovaly, kromě těch, které již fakticky přestávaly existovat. A s "otřesením základů" mělo lidstvo velmi špatné zkušenosti už v dobách, kdy o komunismu ještě nikdo ani neuvažoval. Takový otřes totiž kromě jiného uvolní pouta výše zmíněné bestie, a to bez ohledu na úmysly buřičů.

Diskuse o základních hodnotách nemá velký smysl, pokud není zároveň diskusí o přípustných a nepřípustných způsobech jejich praktického naplnění a také o ceně, kterou je za ně nutno zaplatit (i základní hodnoty se mohou dostat, a dostávají, do vzájemného konfliktu). Nevím, jestli by s tím Martin Škabraha souhlasil, či nikoli. Jeho způsob obhajoby komunismu ale naznačuje, že on sám si s tím moc těžkou hlavu nedělá.

Osobně si myslím, že Marx už západní společnost ve zmatek neuvede. Ne, že by dnešní společnost neměla svá strašidla, ale mění se situace. V poslední čtvrtině druhého tisíciletí bylo symbolem pokroku racionální myšlení doplněné podle potřeby příslušnou dávkou mystiky. Dnes je naopak na progresivním křídle společnosti stále častěji cítit poptávka po mystickém jádru s racionálním obalem. Tomu daleko lépe vyhovuje náboženský fundmentalismus (nejlépe islámský). Navíc marxismus skutečně zkrachoval. Většina marxistických prognóz ohledně "historicky nevyhnutelných jevů" totiž stojí na předpokladu, že lidské dějiny jsou jednosměrnou cestou, po niž se nelze pohybovat zpět a už vůbec ne do strany. A právě tento předpoklad výsledek "pádu komunismu" (který by sám o sobě takový problém nebyl) definitivně vyvrátil. Zda lze ze zbývajících trosek ještě něco postavit, nevím, ale původní marxismus to asi nebude. Spíš něco, nad čím se budou Marx i Engels obracet v hrobech, pokud tak již nečiní.