Takového dojmu by jistě mohl nabýt čtenář nedávné krátké diskuze na e-stránkách Britských listů. Někteří výhradně samozvaní ochránci čistoty českého švitoření čtenářstvu předestřeli své teze, ilustrované nejtrestuhodnějšími proviněními. Problém je ale v tom, že stejně jako většina puristů, vycházejí i oni spíše z nostalgické nevědomosti než nějakého hlubšího pochopení podstaty jazyka. Milan Nápravník se svěřil s obdivem ke svým gymnaziálním učitelům, Jan Čulík ke kvalitní literatuře a Ondřej Slačálek k obrozenectví. Nejsou v tom nikterak výjimeční v českém ani světovém kontextu. Ve své knize The language instinct Steven Pinker popsal, jak se chovají brusiči angličtiny a Petr Sgall s Jarmilou Panevovou v Jak psát a jak nepsat česky zase shrnuli novodobý purizmus český. Jedno mají ochránci jazyka na celém světě společné. Vědí jen málo o lingvistice a poměrně málo i o jazyce. Svou autoritu většinou opírají právě o středoškolské poučky, o jazykové chování literárních velikánů nebo o slova svých spolubojovníků za čistotu projevu.

Tato poměrně krátká debata velice dobře ilustrovala či snad vykreslila všechny tyto rysy neinformovaného purizmu. Jan Čulík z toho vychází nejlépe, protože pouze poukazuje na změnu a nečiní z ní dalekosáhlé závěry. Ale jeho příklady ukazují, že ho za uši tahá spíše nostalgie než skutečné problémy (jak sám i poctivě přiznává). Například: "Užití sedmého pádu naznačuje netrvalost příznaku. ... Kdo to dneska ví...?"

Jenže predikativní instrumentál netrvalost příznaku nenaznačuje a asi ani nikdy nenaznačoval. Ukázal to už v osmdesátých letech Oldřich Uličný ve své podrobné práci o českém sedmém pádu a nedávno to na rozboru korpusu češtiny potvrdil František Štícha. Používání tohoto rysu češtiny závisí na velice složitém souboru faktorů (bohužel nemám po ruce onen článek, abych je mohl podrobně reprodukovat), v nichž nestálost rysu figuruje pouze přeneseně např. z výrazu stát se něčím. (Podobná je situace i ve Španělštině, kde existují dvě sponová slovesa být.) Jenže Čulík samozřejmě takové věci nečte a časopisy jako Slovo a slovesnost na jeho poličkách nefigurují (poličky jsem viděl, omlouvám se za narušení osobního prostoru).

Stejně tak pochybná je i jeho argumentace proti zachování 'tichého` e v anglických jménech. Je sice pravda, že o Shakespeareovi se nikdy nepsalo, ale to mohlo stačit v dobách, kdy Shakespeare byl jediným anglickým jménem, které se v češtině běžně vyskytovalo. Dnešní tendence zachování 'e` tedy plyne spíše z toho, že nových jmen je mnoho a mohlo by dojít k omylu. Vedle jména Moore totiž existuje i Moor (např. James H. Moor, profesor filozofie na Dartmouth College). Vzhledem k tomu, že se dnes anglická jména v tisku objevují dnes a denně, je tato tendence ukázkou rozumného vývoje nikoli "blbosti." Jen se tím přivádí do důsledků tradice češtiny zachovávající původní pravopis. V ruštině nebo i slovinštině, které simulují výslovnost, je situace jiná.

Čulík je sice ke změnám smířlivý, ale přece se ptá "Otázkou ovšem zůstává, zda jde ve všech těchto věcech skutečně o jazykový vývoj (k další rozrůzněnosti), anebo pouze o zprimitivňování jazyka." To ovšem už dávno otázkou není.

Výzkum o smrti jazyků a kreolizaci ukazuje, že jazykový systém se sice může zjednodušit (například snížením počtu kategorií -- čeština tak ztratila duál), ale nezprimitivňuje se tím, pouze se mění způsob vyjádření a většinou navíc nabývá na složitosti jinde (angličtina například má poměrně přímočarou jmennou slovní zásobu ale nahrazuje to velice složitým systémem sloves).

Další výzkum ukazuje, že i 'primitivní` jazyky typu pidgin se během jedné generace stávají mnohem složitějšími tzv. kreoly. Stejně tak rodilí mluvčí esperanta mu ubírají mnoho na jeho vykonstruované jednoduchosti a jednoznačnosti. (Jsou to většinou děti esperantistických fanatiků.)

O nic silnější ani není Nápravníkův argument proti přejímání cizích slov, kde existují původní ekvivalenty. Zaprvé přejímání slov je naprosto normální a přirozený způsob obohacování slovní zásoby. Slovní zásoba typického evropského jazyka obsahuje přejatých položek asi 30% (nemůžu si teď vzpomenout, odkud ta hodnota pochází, ale může být rozhodně i mnohem vyšší, např. v angličtině). Děje se to přímo jako u slova kniha nebo kalkem jako u slova časopis, ale děje se to vždy a všude. Rozdíl je jen v tom, jestli je to výpůjčka nová (jako 'lídr`) nebo ustálená (jako 'škola`). Různé jazyky k tomu přistupují různě.

Angličtina přejímá, co se dá, a i ruština přes složitou flexi je k cizím slovům mnohem přívětivější než třeba němčina nebo čeština. Některé australské jazyky jsou zase známé procesem tabuizace, kde jméno zemřelého se nesmí používat, dokud si to někdo pamatuje, a nová slova si tak vypůjčují od sousedních kmenů.

Navíc se Nápravník mýlí, když tvrdí, že vedoucí a lídr nebo obchod a deal znamenají to samé. Kdyby častěji překládal z angličtiny, věděl by, že obě tato slova se překládají do češtiny velice obtížně. 'Vedoucí` hnutí nebo politické strany se česky neříká a 'vůdce` se jednoznačně asociuje s Hitlerem. 'Dealer` a obchodník také nejsou to samé.

Lidé, kteří se pohybují v rychle měnících oborech, jakými politika a ekonomika dnes rozhodně jsou, tuto nedostatečnost nebo provázanost s minulem u češtiny správně cítí, proto automaticky sahají do jazyka, jímž jsou napsány všechny zásadní příručky jejich oboru, a v němž složitá sémantická propojení určují použití těchto slov v novém kontextu.

Toto vědí lingvisté už přes sto let, když sledují jazykové změny podél toků řek a dalších obchodních cest. Často pak tato slova koexistují jako například 'lídr` a 'vedoucí` 'předseda` 'čelný představitel`, dokud se situace neustálí.

Slovo 'nedostatečnost`, které jsem použil, ovšem neznamená nedostatečnost vnitřní nebo primitivnost, pouze absenci slova pro novou skutečnost a schopností přijmout nové slovo si jazyk zachová svou svěžest i použitelnost. Nedostatečný pro lidské použití by byl jazyk, který by slova přejímat neuměl.

Ondřej Slačálek říká: "Nevím ovšem, zda jsou anglismy důsledkem podlézavosti nebo intelektuální lenosti. Problém totiž spočívá v tom, že se jazyk v podstatě neobnovuje, jen se mechanicky přejímá slovní zásoba odjinud, převážně z angličtiny. Už tu nemáme obrozence, kteří by z piana dělali 'klapkobřinkostroj`..."

Tento výrok je ale nesmyslný. Při přejímání slov samozřejmě hraje roli i síla socializační (tj. vřazení se do určitého společenství) i síla jednoduchosti, tj. snaha jít cestou nejmenšího odporu, ale to platí i pro autora citovaných vět. Slovy jako 'podlézavost` či 'intelektuální lenost` se aktivně přiřazuje do určitého společenství lidí a tím, že tvrdí, že se "jazyk v podstatě neobnovuje" jde cestou nejmenšího odporu, protože by takovémuto tvrzení mělo předcházet velice usilovné čtení odborné literatury.

Navíc o mechanickém přejímání nelze mluvit. Vezměme si například nový termín pro hráče počítačových her, po krátkém experimentu se slovem 'gamesník` se ustálil 'pařan`, který měl pro předchozí generaci význam zcela jiný. Obrozence tu taky máme, sice nevytvářejí 'nosočistopleny`, ale brojí proti 'lídrům`. Měli by ale pamatovat, že jejich předchůdci přejali do češtiny stovky ruských slov a bylo to pro ně stejně přirozené jako dýchat vzduch.

"Bude zánikem nebo úpadkem českého jazyka poškozena i intelektuální úroveň lidí, kteří tento jazyk používají?" ptá se Slačálek? Odpovědí je naprosto jednoznačné ne! Neexistuje žádná míra intelektuálních schopností (včetně IQ), která by se nějak vztahovala ke struktuře jazyka. Jediná možnost je vztáhnout se k nějaké libovolně zvolené předchozí normě (např. tomu, co nám vyprávěli učitelé na gymnáziu), ale pak měříme jen a pouze znalost a dovednost použití této normy a ničeho jiného. (Stejně jako IQ je jen a pouze míra schopnosti uspět v inteligenčních testech.)

Naopak, jazyk se odvíjí od intelektuálních a společenských potřeb lidí, a ty budou ve složitém světě vždy vyžadovat jazyk složitý a dynamický a ne nějaký staromilský paskvil.

Můžeme se ptát, co se stane při smrti jazyka, která je poměrně velice častým jevem. Jazyk, kterému zbývá jen několik stovek či dokonce desítek mluvčích je často velice rozkolísaný, obzvláště proto, že skoro všichni jeho zbývající mluvčí jsou v tomto období bilingvní a zmírající jazyk používají jen pro komunikaci se svými dědečky a babičkami. Tito poslední mluvčí pak opravdu mluví zjednodušenou verzí svého jazyka s omezenou slovní zásobou.

Ale jazyk jako takový nakonec prostě zmizí, ale neprojde nějakou primitivní fází nebo se změní v pidgin, který je ale díky kreolizaci v průběhu asi jedné generace zase při síle. Vzhledem k tomu, že je ale čeština jazyk poměrně velký (jeden z asi 1% jazyků, které dnes mají přes 10 milionů rodilých mluvčích), takový osud nám opravdu ještě dlouhou dlouho nehrozí.