Pak se mudruje nad tím, co (neosobního) to všechno způsobilo. Zda je jen mnoho krve na obrazovce; nejen v běžných filmech, ale také tragickými událostmi, jež jsou nejednou prezentovány až příliš obnaženě. Také se konstatuje, že společnost je až příliš vzdálena možným problémům sebou nejistého a nějak "labilního" jedince. Už delší dobu se rovněž tvrdí, že jsme jaksi okoralí a bez hodnověrných a stabilizujících morálních zásad. Jde-li o školáky, pak se hodně často mívá za to, že to všechno "nějak" neblaze spolupůsobí škola.

Samozřejmě že ve škole se krutost nejdřív projeví rozmanitými šikanami na účet někoho, kdo je nějak sám; kdo je takto mnohem bezbrannější než ostatní, poněkud více "zhoufovaní". Před pubertou je taková situace snáz řešitelná, než když propukne šikanování až v pubertálním věku. Propuknou-li šikany během puberty, pravděpodobně nevinnější formy šikany z dřívější doby zůstaly neodkryty, anebo nebyly citlivě, ale rázně likvidovány, dokud to mělo naději na úspěch. Během puberty mladý člověk se už tolik rodičům nesvěřuje a případná intervence rodičů ve škole může dokonce ono obludné klima šikany přímo v třídním kolektivu ještě "přitvrdit". Obrana před šikanou je v čase puberty značně ztížená, pokud se už dříve nevytvořilo důvěryhodné klima jak v rodině, tak ve škole. Ani pak není vyhráno. Pubertální mládež hledá své vzory jinde než v tradičních autoritách. Imponuje jí mj. také to tolik medializované násilí, ne-li dokonce brutalita.

Už se vedou rozmanité statistiky o šikaně ve školách. Čísla ovšem automaticky neodkrývá možné příčiny brutality; udávají jen její zjištěný výskyt. Šikana pak často pokračuje třeba na vojně, anebo na pracovišti. Zvláštní její formou je to, co nazýváme "harašením". Takže tu nejde o specifický problém školy.

Málo se zatím zvažovalo, jaké děti dnes přicházejí do škol. Že to jsou často jedináčci. Že zázemí některých škol je sociálně labilní, s problematicky žijící populací, nejednou v prostředí zvýšené nezaměstnanosti. Začátky pro pozdější projevy šikany a dalších nežádoucích projevů jsou dány už v předškolním věku. V prvních šesti letech se dítě velmi vnímavě učí výchozím způsobem znát sociální role, včetně ladění vzájemných vztahů.

Pokud hned v těch prvních šesti letech své životní kariéry lidský jedinec nemusí hledat kompromisní vyvažování svého chování vůči vrstevníkům, může později nejednou svou nejistotu nahrazovat navenek větší agresivitou vůči svému okolí. Dalším handicapem některých předškolních dětí je, že vztahy mezi rodiči nejsou vždycky přiměřeně harmonické. Navíc připočítejme, kolik jen každoročně přibývá "nepárových" rodin nebo rodin, kde každé dítě má jiného a jen dočasně zjevného "otce".

Jen litovat zbytečné ztráty mladého života nestačí. I když je kruté, má-li mladý člověk odcházet ze života nedobrovolně, dokud ještě ani neměl čas ten život dostatečně poznat a vážit si ho. A i když bude účelné napomoci žádoucí úctě k životu také stanovením nižšího věku pro trestní odpovědnost, bylo by třeba všestranně věnovat pozornost také přijatelné formě výchovy k občanství a rodičovství, ať už existujícími institucemi, tak také --- kéž by --- zvýšeným posilováním zatím jen trpěných "občanských" a zájmových institucí přímo tam, kde lidé žijí. Nemělo by se zapomínat, že už v těhotenství je příští člověk připravován na svou životní dráhu pohodou, v níž žije a bude dále žít jeho matka; a k tomu patří také sociálně bezpečná a spolehlivá --- kéž by párová --- rodina. Že by aspoň se dvěma dětmi?