Pokusil jsem se k diskusi postavit nestranně, ale Buzková mi to hned znemožnila. Začala tvrdit, že vybrat si jednu školu je svobodnější, než si jich vybrat více. Ale mluvila, jako by byl zrušen výběr jen dvou škol.

"Jak dvě školy? Klárka se přece před dvěma lety hlásila na čtyři..." otočil jsem se na Kateřinu, která se příšerně soustředěně dívala na obrazovku. Obrátila se ke mně:

"Ona myslela dvě státní školy. Na soukromé školy sis mohl dát tehdy přihlášek, kolik jsi chtěl."

"No, ale soukromá škola je snad taky škola," opáčil jsem k ministryni. Neslyšela. Mlela zrovna z obrazovky, jak se někteří rodiče nechali poplést a nechápou, jak je tenhle zákon pro jejich děti prospěšný, lepší, než byl ten předtím, a dokonce se na něm všichni už před jeho schválením shodli. Na protiargumenty neslyšela, tvářila se vznešeně, jako že už není co vysvětlovat, že normálním lidem je to jasné jak nebe nad Gibraltarem a političtí odpůrci do toho budou vrtat stejně jen kvůli tomu, že se chtějí dostat k moci. Večer ve zprávách to ještě upřesnila, že vlastně dezorientovaní rodiče skočili na špek falešnému poplachu ODS. Nejspíš myslela i mě, protože já jsem tu petici také podepsal. Úplně jsem se zalykal blahem nad tím, jak odhadla moji schopnost samostatného úsudku.

Před dvěma lety byla Klárka v páté třídě na Londýnské. Chodila tam spokojeně a nadšeně od první třídy a škola i Kateřina se postaraly, že toho měla od rána do večera hromadu zajímavého na práci. Na konci prázdnin se vždycky strašně těšila do další třídy. Ve třetí třídě začala posedle číst knížky. V páté třídě nám ale najednou oznámila, že se začíná ve škole nudit. Síla řetězu se určuje nejslabším článkem, poutavost učiva nejslabším žákem.

Vzali jsme to vážně a Kateřina se pustila do zkoumání, jak je to s gymnázii pro tyhle prcky. Vybrala, co se jí zdálo nejlepší. Jedno státní a tři soukromá gymnázia. Ale ani jsme moc nepočítali s tím, že by se Klárka na ně dostala. Nikdy jsme ji k žádným výkonům nehonili, chtěli jsme jen, aby byla spokojená a aby se dostala k věcem, které ji baví a které se nám zdají dobré, a aby se naučila samostatně myslet. Prostě nastane hodina pravdy, říkali jsme si, a psychicky ji podržíme, když se nikam nedostane.

Jenže když udělala přijímačky na první tři školy, a ještě ke všemu ji přes test inteligence přijali do Mensy, prošli jsme všichni příjemným šokem. Hlavně Klárka. Na čtvrté přijímačky už nešla a vybrala si malé soukromé gymnázium PORG. V každém ročníku jen jedna třída, rozměr téměř rodinný, pověst málem hvězdná. Kdyby měla na výběr jen jednu školu, tak si na tuhle netroufne.

"Tak jak se ti líbí v nové škole?" zeptal jsem se po prvním týdnu.

"Víš, Jardo, to je úžasný. Když se něco řekne, tak to VŠICHNI hned pochopí. To je prostě nádhera," odpověděla. Na mě ale v té chvíli padl z její odpovědi stesk. Jak příšerně jsem jí v té chvíli rozuměl! Ta nuda a beznaděj, kterou jsem já už definitivně zažíval od páté třídy!

Jediný hezký rok ve škole jsem měl v první třídě. To nás komunisti vojenským náklaďákem vystěhovali z Olomouce na policejní stanici na Bouzov, protože otec byl nebezpečný kapitalista. Čtyři roky předtím mu totiž znárodnili obchod s nábytkem. Ale já jsem byl s vystěhováním spokojený, protože jsme bydleli pod nádherným hradem na kraji hlubokých lesů a ve třídě nás bylo jen dvacet. A to první až do pátá třída dohromady. V druhé monotřídě už zpátky v Olomouci mě pak považovali za génia, protože jsem znal látku až do páté třídy. A pro mě začala nuda. V páté třídě jsem začal být na učitele podlým způsobem agresivní. V sedmé třídě jsem dokonce dva měsíce nešel do školy. Zůstal jsem doma, když všichni ráno odešli, četl jsem si, maloval, prostě dělal smysluplné věci. A když se to provalilo, ani z toho nebyl průšvih. Vzalo se to jako cosi z puberty a známky jsem měl pořád dobré. Učit jsem se nepotřeboval a úniku nebylo. První trojku jsem málem dostal až v deváté třídě. Z kreslení. Těšil jsem se na ni, ale učitel kreslení se před vysvědčením zeptal, kam jdu dál. Na výtvarnou školu, odpověděl jsem po pravdě. Tak mi dal zbaběle jedničku.

Ale kdyby byl bolševik v roce 1962 chytrej jako ministryně Buzková a udělal všechny přijímací zkoušky na střední školy v jeden den, tak bych se na žádnou výtvarnou školu nedostal. To by šly přede mnou moje kádrové papíry a ani by mě ke zkouškám nepozvali. Naštěstí byly ty zkoušky o hodně dřív než na jiných školách a já to zjistil až na poslední chvíli. Tak tam otec zavolal a já druhý den odjel do Prahy na talentovky. Papíry došly později a komunistický ředitel školy řekl, že mě nemohou z kádrových důvodů přijmout. Jenže jsem měl nejlepší talentové zkoušky, tak se za mě všichni odborní kantoři postavili a prosadili si mě tam.

A to je celý smysl té petice. Aby se na ty, co jsou ještě děti, ale už se musí pustit nevyhnutelně po proudu nějakého osudu, taky mohlo usmát štěstí. Aby si mohli vybrat, aby si mohli troufnout, aby si mohli vyzkoušet, kým vlastně jsou, a podle toho se taky nějak zařídit.