Nemusí však být chudý, není pravda, že v promrzlé mansardě vznikají lepší romány, než ve vyhřátém hotelovém pokoji atd. Umělec nemusí být prodejná kurva, jen kvůli tomu, pokusí-li se nějak vyrovnat se zákonem poptávky a nabídky. Pravda, není to takzvané čisté řešení.

Čisté řešení je prokletím inteligentní opice, zvané člověk, jedním z mnoha prokletí, která si tato opice vytvořila v touze po splynutí s kosmem, doteku absolutna, nalezení nejvyššího smyslu a jiných cílech, jimiž se ostatní opice nezabývají. Po čistém řešení my opičky toužíme, jelikož sníme o dokonalosti. Čistým řešením zde nazýváme takové řešení, které je pro všechny nevýhodné a téměř neproveditelné, protože dokonalé, - je však zásadní.

Jestliže je možné, jak praví někteří autoři, že zatímco morálka a etika mají ve svém prazákladu pud sebezáchovy rasy a rodu (nežerme se navzájem, nežerme zkažené vepřové, nemáme-li ledničku, nemnožme se příbuzensky, abychom nevyhynuli, starejme se o děti a rodiče, z toho pak cosi jako desatero přikázání a tak dále na vývojovém schodišti až k právním systémům a sociálnímu pojištění), má víra a náboženství (nemusí to být totiž totéž, že!) prazáklad v tom, že člověk jediný ze zvířat pochopil a stále ví, že zemře a proto se s tím musel nějak vypořádat a stvořil si víru, respektive útěšné cukrdle. Toto cukrdle pak obalil během tisíciletí kulturního vývoje složitou, ohromující a úžasnou stavbou teologických myšlenkových katedrál, jež v chrámech myšlení patří k těm nejkrásnějším, jak bude v jednadvacátém století říkat můj přítel skladatel Ivo Vyhnálek, jelikož nepotřebují ke svému vzniku vůbec žádný reálný basement, toliko fantasii a -- pozor, to opravdu -- špičkovou logiku.

Jsou to krásné, jen a jen logické systémy, jež se stávají naprosto čistými stavbami, protože je nenarušuje žádná špinavá realita. Lze je zkoumat jedině opět pomocí čisté logiky, bez jakýchkoliv testů, experimentů či dokazování. Jediným měřítkem pak zůstává logický fundamentalismus.

Protože tyto chrámy ducha takto vznikají na podkladě čisté duchovní hravosti, kterou ti hrající si nejsou téměř nikdy ochotni přiznat, neboť sami, uchváceni tím kontaktem s čistou abstrakcí, považují ji za kontakt s nejvyšší bytostí a nikoliv za hravost, nastává problém s jejich praktickými aplikacemi. Koneckonců, nejvyšší bytost je opravdu čistá abstrakce, takže se proti tomu nedá mnoho namítat.

Když si někdo jiný vymyslí jiný logický systém, kde pro změnu vychází třebas z toho, že nejvyšší bytost není trojjediná, ale jenom dvojjediná, přesvědčit jej nelze, aspoň nikoliv argumenty. Sedm a sedm je čtrnáct, šest a šest je dvanáct. To je prostě jiný výsledek a nic nenaděláte.

A tak se zhusta stávalo a stává, že hraví přívrženci čistých řešení se uchylovali a uchylují k velmi nehravému a velmi násilnému likvidování odpůrců, k jakému nikdy nesáhli nehraví, pohybující se ve světě hmotném; neznám případy, že by cech zedníků někoho upálil, poněvadž říkal nahlas: tohle spadne, protože tyto cihly to neunesou nebo že by konstruktéři někoho umučili, když tvrdil, že toto auto nebude jezdit, jelikož nemá motor. V dějinách všech věrouk však známe tisíce příkladů, - kdy například - jedni tvrdili, že smrtelný hřích už máme, když jsme zplozeni a jiní, že až když se narodíme a navzájem se pak bolestivě grilovali. Dodnes umí zastánci čistého islámu odsoudit k smrti spisovatele za to, že nelichotivě popíše dvanáct Mohamedových manželek, jejichž historická existence a podoba není příliš prokázána.

Nabídnu vám zajímavý příběh císaře Friedricha II., Hohenstaufa. Císař Fridrich byl velmi vlažný věřící, ač vychován dvěma papeži,Inocencem a Honoriem, s oběma měl problémy, šel jim na nervy, protože si nedosti cenil jejich duchovní autority. Podle všeho, co jsem o něm četl, neměl Fridrich v sobě dostatek oné touhy po dokonalosti. Byl to praktik. Paradoxně mu jednoho dne z praktických důvodů nezbylo, než táhnout na křižáckou výpravu do Svaté Země, kde to mezitím vypadalo s křesťanskými zájmy dosti mizerně. Fridrich si nebyl jist, že jeskyně, ve které přespal některý světec, je tím pádem jaksi podstatnější a pro ekonomický a sociologický rozvoj jeho země důležitější, než jiné jeskyně, ale věděl, že je hlavou obce, která je ohrožena. A tak se pokusil vyřešit bolavý problém, totiž osud křesťanské, jemu podřízené a tudíž jemu na starost uložené enklávy.

Na rozdíl od mnohem romantičtějších postav, jako byl zřejmě homosexuální válečník Richard Lví Srdce či vynálezce vývaru Bohumír (Gottfried) z Bouillonu, Fridrich dobyl Jeruzaléma velice rychle, ale v podstatě bez boje a všelikých krveprolévání, jen vedl obratná jednání.

Dohodl s tehdejším emírem zajímavý kompromis -- nechal mu větší část Palestiny, naopak křesťané dostali celý Jeruzalém, jen s tím, že muslimové si ponechali mešitu Al-Aksá a ještě kousek. Všechno bylo vyřízeno, krev netekla a každý měl, co potřeboval, jen byli všichni jaksi otrávení a zklamaní, tedy kromě mého oblíbeného Fridricha. Papež, křesťané, muslimové, všichni nadávali. Nebylo to ono. Nejenže si nezaválčili, nejenže nepomstili své strýčky a tety, nejenže si ani nenaloupili válečné kořisti, ale ještě se po nich žádalo, aby jaksi respektovali, že ti vedle si nedělají na hrudi kříž, ale vystrkují zadek směrem k západu a naopak. Vášniví islamisté to pokládali za ohavnou zradu svatých věcí, vášniví křesťané taky. Když Fridrich odjížděl z Akkonu, metali po něm společně shnilé mandarinky a jiné odpadky.

A jakmile vytáhl paty, pak se hned raději věnovali znovu válčení a vzájemnému vyvražďování, které se nepříčilo jejich vášnivému věření. Dopadli všichni špatně, vedlo se jim hůř, ba mnohem hůř, ale nikdo jim nekazil ten sen o čistém řešení. Takoví ti hoši už tisíciletí jsou.

Vzpomněl jsem si při této příležitosti na papeže Silvestra (kolem roku 1100), který měl potíže s příliš zásadovým kazatelem, jenž stále považoval něco v církvi za nespravedlivé a zdržoval tím papeže od práce; Silvestr si ho předvolal a řekl mu: "Poslyš! Na zemi má vládnout víra, v nebi panovat láska -- a spravedlnost vládne jen v pekle."

Nu, když o tom tak přemýšlím, vzpomínám si, že ten luterán, který se teď klepe na hranici strachy, chytil před pár lety v Pomořansku dva kalvinistické kazatele, dali se do řeči, nedohodli se nějak o roli ducha svatého v nebi, neshodli se, zda sedí od Hospodina vlevo nebo vpravo a on na závěr diskuse ty dva nechal utopit v Labi.

Vše kam patří, jak praví Andersen, mají to mít, říkám si a jdu si koupit sirky. Doufám, že bude pěkně hořet.