Čirou "náhodou" je ekonomická soběstačnost nepřímo úměrná tomu, jak která oblast vědeckého universa konvenuje společenskému systému nebo se s ním dokonce vůbec nestřetává a existuje na jiné bázi. Fakulta informatiky nebude mít problém se "uživit", fakulta filosofická se ocitne v existenční nouzi.

Pokud ale zaměříme mikroskop na jinou srovnávací kategorii, na fakultě informatiky není předmětem studia způsob organizace lidské společnosti, ale vysoce technologická pojmová struktura, která jako aplikace slouží jakékoli lidské společnosti, která disponuje její znalostí. Tato fakulta - samozřejmě, že ne doslovně a ve všech individuálních případech -- je impotentní v otázce zrodu, zosobnění a interpretace odlišných sociálně -- ekonomických možností. Fakulta filosofická taková nebývá.

Tržní zacházení s univerzitním prostředím tedy může přinést různé důsledky. Na jedné straně se tím (okamžitým, nikoli dlouhodobým efektem) zredukují materiální náklady na provoz univerzitního života, ale redukce zároveň zasáhne i obsahovou celistvost. Při indikaci tržní sondou se budou určité univerzitní oblasti (a vlastně oblasti myšlení vůbec) jevit jako postižené zhoubným bujením, pročež budou energeticky podvázány a počká se na jejich odumření.

Pokud bychom si tedy universitu představili jako orgán a vzhledem k tomu, že univerzita má představovat univerzum myšlení, bude to nejlépe mozek, pak se zbavíme části mozku jen proto, že jsme k indikaci patologické změny použili metodu, kterou se většinou vyšetřuje úplně jiná část organismu. Tržní sonda se vesměs používá na tu část organismu, která zajišťuje jeho funkčnost z hlediska materiálního, to znamená na část z hlediska centra myšlení podřízenou. Typickým představitelem takového orgánu je žaludek.

To není žádný sklon k intelektuálnímu elitářství, to je fakt, který je doložitelný i u naprostého mentálního primitiva, který je schopen samostatného života. Impuls sice vzniká v oblasti materiální produkce, ale je přenášen do centra myšlení a zde je rozhodnuto, jakým způsobem bude potřeba naplněna.

Zároveň je tato činnost myšlenkového centra organismu pouze jednou z jeho funkcí. Ty další dělají člověka člověkem, jeho společnost lidskou společností a vůbec -- kulturu kulturou. Bez nich je člověk a jeho společnost běžnou biologickou formou živočišného typu mimo jakoukoli civilizační úroveň.

Jeví se to jako konflikt mezi materialismem, jehož pozici zastává tržní systém a idealismem, zastoupeným těmi zbytečnými a prodělečnými zbytečnostmi univerzitního světa. Někdo, pochopitelně bezejmenný, sice pravomocný, ale vůči odpovědnosti imunní soudí, že k životu stačí jen ta část mozku, která člověku umožňuje uspokojovat základní vitální funkce.

Musí snad i existovat nějaká oprávněná idea, která chce z člověka udělat mrzáka a okleštit jeho univerzum jeho myšlení na pouhou utilizaci hmotné přírody. Napadá mě, že člověk -- homo sapiens -- byl ve své duševní divergenci shledán natolik nebezpečný sám sobě, že bylo rozhodnuto o jeho mentální kastraci na kulturou domestikovaného primáta, organizovatelného za pomocí poměrně jednoduché analýzy jeho základních potřeb a snahy o více méně rovnoměrnou distribuci statků sloužících k jejich uspokojení.

Bude-li člověk brán jako subjekt trhu, budou jeho potřeby orientovány jen tržně. Trh samozřejmě uspokojuje ty potřeby, po kterých je poptávka. Chytrý trh jednadvacátého století je navíc díky psychologickým a sociologickým poznatkům o člověku schopen předpokládat potenciál různých potřeb a dokáže maximalizovat jejich uspokojování tak, že je nejprve vhodně stimuluje, čímž se objem potřeby zvětší.

V tom ale tkví také kámen úrazu divergence lidského myšlení. Na rozdíl od základních existenčních potřeb, které je možné definovat naprosto konkrétně jako potřeba takového a takového poměru látkové výměny s okolím, myšlení je možné vidět jen jako prostor, jehož obsah může mít vždy určitou, specifickou kvalitu. Tato ale není konstantní a může z hlediska skutečného naplnění představovat jen zlomek svého potenciálu. Myšlení jako prostor představuje svět, ale myšlení jako individuální funkce je tímto světem naplněna v různých úrovních a kvalitách.

Lidská společnost je ale schopna - a dělá to vlastně od počátku historie -- takové koordinace, aby jednotlivé oblasti myšlení, které jsou sice v podstatě individualizované, ale v rámci komunikace se překrývají, aby byly tyto oblasti pro snadnou společenskou uchopitelnost a použitelnost koncentrovány do struktur, které jsou jako součásti myšlení člověka univerzalizovány.

Podle modelu soběstačnosti ale dojde k jakési decentralizaci univerza lidského myšlení a jeho segmentaci na "užitečné" a "neužitečné". Univerzum lidského myšlení se tak dostává do prekérní situace: má být spoutáno vlastním programem, který byl ale původně vyhodnocen na správu činností, které zajišťují podmínky pro svou vlastní existenci. Program trhu si chce podmanit oblast, vůči které není koncipován a kterou teoreticky nemůže obsáhnout, protože vznikl jako produkt jedné ze specifických částí myšlenkového univerza. Je to dost nenasytný otesánek a sápe se na svého stvořitele.

Je to stejné, jako když trh pohltil sféru umění. Na základě schopností mediálního působení určitého typu uměleckého projevu se vyprofiloval ten, který je schopen i zprostředkovaně poskytnout člověku intenzivní změnu nálady, tedy hudba. Je to vlastně jen kontinuální protažení přímky od společenských událostí dávnověku, kdy hudba doprovázela každou významnější společenskou událost. Hudba má schopnost, na rozdíl od jiných múzických umění, působit na sluch a nepředpokládá skloubení řady myšlenkových operací s předem definovanými symboly (slovy), jako třeba poezie. Působí ryze emočně a velice přesně dokáže vyjádřit nálady.

Jenže tohle ohromné médium je teď využíváno jako ideální k přenosu materiálních hodnot. Z hudby se do velké míry stala banka a skladba je více méně finanční operací. Hudební projekty určené masové (většinové?) společnosti jsou doslova projektovány. Nejedná se vůbec o spontánní potřebu vyjádřit se prostřednictvím hudby, ale vyrábět typizované série na zakázku a prodávat je s velkým ziskem.

Z vysloveně duchovní komunikace se stala materiální, jednak tou ekonomizací, ale také tím, že je vlastně i celá uspokojovaná potřeba do značné míry fyzická. Je fyzická do té míry, do jaké je určitá "hudba" preferována na základě příslušnosti ke skupině. Má to ještě jeden důsledek, a to, že pokud se jedná více o kvantitu a dostatek, kvalita věci se moc nezohledňuje, takže to dělá, kdo může. To je ale dostatečně známo.

Jenže co když snaha o "ekonomickou intencionalizaci" vědního univerza bude mít stejné následky? Budou tedy vědní obory, které jsou ve smyslu okamžitého hmatatelného produktu nevýdělečné, které už teď mnohdy živoří na fakultách a dále i ve společnosti, ještě více redukovány?

Bude vzdělání erodovat v masové kultuře do té míry, že se bude přizpůsobovat jakési poptávce? A kdo se poptává, poptává-li se "společnost"? V tomto případě se spíš poptává hospodářství, než společnost a hospodářství představují jednotlivé hospodářské subjekty, z nichž některé mají možnost ovlivňovat celkový směr a určovat tempo i obsah. Taková poptávka je nutně selektivní a vytipuje si jen ty oblasti, které se hodí do krámu. Zbytek je bezcenný.

Ale opět -- pro koho je bezcenný? Je bezcenný pro významné hospodářské subjekty, které jsou schopny ovlivňovat celospolečenské pochody. To ale při vší úctě není společnost a určitě (dokonce) ani masová ne. I ta nejubožejší společnost má potřeby, které se vzpírají obhospodařování, ale právě na míře jejich uspokojování závisí civilizační úroveň společnosti.

A netýká se to samozřejmě jen takových budižkničemů, jako jsou filosofové. Bude-li chtít někdo redukovat třeba chemickou akademickou líheň, tak na základě jakých pohnutek jedná? Třeba, že v chemickém průmyslu není "poptávka"? Ale co třeba z padesát let, nebude to naopak?

Třeba se bude zrušené zase zakládat, ale to znamená porazit strom a vysadit nový -- není to plnohodnotná náhrada. Instituce akademického charakteru není (neměla by být) statická, ale neustále se vyvíjí. Tady se nedá jen tak slučovat a rozpouštět.

Budoucnost lidské společnosti, pokud je na ni pohlíženo optimisticky, byla vždycky ve sci-fi zobrazována jako budoucnost vědecká ve smyslu vědním i společenském -- vědní (exaktní i humanitní) principy se naplnily v praktickém životě společnosti jako Platónova Ústava, aniž by se to odráželo na svobodě člověka, protože všichni "věděli".

K daleké budoucnosti ještě ani nedošlo a všechno to vypadá na prd. Místo vědecké budoucnosti společnosti se rýsují úzce profilovaná a specializovaná vysoká učiliště, která budou vybavovat své vysoce inteligentní učně techné k uspokojení materiálních nebo materializovaných potřeb prokouknutých a analyzovaných mas.

Pokud se tím chtějí opravdu jen šetřit prachy, tak jenom blbneme. Pokud se tím chce ale docílit vlastní omezenosti, pak určitě degenerujeme. Když, tak dobře nám tak.