Kromě mnoha osobních katastrof, jež se stávají všude kolem nás dnes a denně, na pravou tvář světa nepominutelně ukazují katastrofy hromadné, zvláště zemětřesení, hladomory, epidemie a války. Představa, že žijeme v náručí nějaké milující "matky přírody" či sub auspiciis různých božstev, s nimž je možno rozumně obchodovat, je mylná. Dovedem se jakž takž od ledasčeho uchránit sami (to je relativně moderní pohled osvícenců, který měl a má pro naši civilizaci rozhodující přínos), ale nakonec jsme přece jen bezmocní či lépe, jak říkal Martin Heidegger, vržení.

S tím bychom se mohli spokojit... Voltaire si pod dojmem strašného zemětřesení, jež zasáhlo v roce 1755 Lisabon, zapsal (cituji dle H. J. Störig: Malé dějiny filozofie, Zvon Praha 1992): "Bědnými atomy jsme, ztopenými v blátě, / smrt pohlcuje nás a osud se nám chechtá... / V té komedii světa, marnivé a zlé, / sní chorých bláznů houf, blábolí o štěstí..." Filozofové a ještě spíše teologové se ovšem po celá tisíciletí snaží do této záhady proniknout, stává se totiž pro ně velice palčivou, připustí-li se existence Boha.

Goethe to dobře vyjádřil v autobiografii, jež nese název Z mého života (Mladá fronta Praha 1998), když mluví o svém dětství: "Chlapec, který to vše opětovně poslouchal, byl nemálo zdrcen. Bůh, stvořitel a zachovatel nebes a země, jehož mu výklad prvního článku víry představoval jako moudrého a milostivého, se vůbec neprojevil jako otec, když vydal stejné záhubě spravedlivé i nespravedlivé. Útlá mysl se marně pokoušela vzpamatovat se z těchto dojmů, což bylo tím nesnadnější, že i mudrci a učenci samotní se nemohli shodnout na tom, jak na takový jev nahlížet." Všechny pokusy vnést do této otázky optimismus smetl Voltaire svým geniálním dílem Candide a spolu s ním, nebo ještě hlouběji a drtivěji, Schopenhauer systematickým pojednáním pesimismu v slavné knize Svět jako vůle a představa.

Jak se k problému staví abrahámovská náboženství? Jejich společný základ, judaismus, se snaží řešení podat v starozákonní knize Jób. Člověk, jak se ukazuje v závěru Jóbova příběhu, nemůže porozumět Božím záměrům, tím méně může Boha soudit. Bůh není modla, která se má odvděčit za podanou obětinu, je naopak absolutním Tvůrcem všeho, který se nevleze do našich měřítek a našeho chápání. Ve Výkladech ke Starému zákonu III (Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 1998) čteme o Jóbovi: "Uvědomuje si, že je na Bohu, aby poučoval, ne na něm. Nezdůrazňuje už svou bezúhonnost. Pochopil, že snaha měřit se s Bohem a volat ho k odpovědnosti je plodem pýchy..." Podobně situaci vidí také islám, ačkoli je zvláštní, že u muslimů daná perspektiva vede spíše k fatalismu, kdežto u židů k aktivismu. Islám se spolu s judaismem jakožto striktně monoteistická náboženství drží představy, že všechno na světě se děje v režii Boží a že svět je proto dobrý.

Křesťanství, třetí z abrahámovských náboženství, se od obou zmíněných liší již důrazem na porušenost světa. Suverénní Bůh sice stvořil svět velmi dobrý (Gn 1,31), ale nadále ho přestal ovládat. Připustil svobodu, kterou zneužil biblický satan tím, že svedl Adama s Evou k hříchu. Apoštol Pavel mystérium pádu formuluje takto (Ř 5,12): "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." Jistěže by Bůh mohl kdykoli zasáhnout, mohl by přivést svět ke starému pořádku, tím by však z tvorů učinil loutky a znemožnil by lásku, jež je obsahem největších přikázání (Mt 22,34-40) a jež je on sám, Bůh (1J 4,7-8).

Další dva základní pilíře křesťanské nauky, eschatologické očekávání a Boží milost, je možné pochopit teprve za předpokladu všeobecného hříchu a porušenosti světa. Láska je kromě Boží suverénní moci jedinou nadějí v zastavení kolotoče zmaru, láska vycházející ze svobodného rozhodnutí tvorů. Avšak představu, že my sami svou vůlí můžeme něco opravdu změnit, křesťanská ortodoxie odmítá. Uvědomuje si, že na pozemské rovině se láska jako mihotavé světýlko ztrácí dřív či později ve věčných tmách. Snadno se věří v její moc, když člověk sedí doma v teple a sní si sladké sny, leč realita je mnohem tvrdší. Tvorstvo je lapeno v mystériu své vlastní viny. Jediný, kdo může přivést svobodnou lásku tvorstva k vítězství, je Bůh. Tomu se říká Boží milost a naděje v její konečné naplnění, v Boží soud, je eschatologické očekávání. Apoštol Pavel to vyjadřuje těmito slovy (Ř 8,20-22): "Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu." Konkrétněji vykresluje vizi konečné spásy apoštol Jan (Zj 21,1-4): "A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebyo... A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude -- neboť co bylo, pominulo."

Stará moudrost knihy Jób zůstává v křesťanství zachována, ale suverenita a velikost Boha je podle mého názoru nyní ještě větší a velebnější: rozhodl se totiž pro svobodu, a tím právě i pro lásku, jež ve světě-hodinovém strojku nemůže být. Mohlo by se však říci, že je to pro něj velice lehké, že nás nechá trpět, ale sám si žije v nedotknutelné absolutní pohodě. Kdyby jen tak beze všeho na konci věků smetl všechno utrpení a všechnu vinu, byl by to lhář, zapřel by pravdu o zlu, jež ovládlo svět. Proto se odhodlal k neuvěřitelné věci: vtělil se a vydal se sám ukřižování za svědectví, jež přinesl svým pozemským životem lásce. Boží milost není tedy dar hozený z výše trůnu rabům, je naopak podána z golgotského kříže synům a bratrům. Jistěže to neudělal proto, aby se stal pochopitelným, zůstává absolutní a absolutně neproniknutelný, ale dal se nám poznat ve své lásce. Ježíš to vyjadřuje v Janově evangeliu takto (J 14,8-10): "Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?" Křesťanský Bůh jakožto Bůh lásky přemáhá sám sebe, neboť to je právě láska. K tomu patří i soud, neboť odpuštění z lásky nemůže být odpuštění automatické, pak by totiž bylo opět lží. Křesťan má sice odpouštět každému, ne však smazat jeho vinu (to může jenom Bůh), ale má se zdržet soudu, má vidět druhého ve světle svých vlastních vin a obnovovat tak svou lásku k němu.

Když tedy dnes slýcháme ty strašné zprávy o následcích zemětřesení v jihovýchodní Asii a když se snažíme pomáhat obětem, jak nejlépe dokážeme, můžeme se ptát, proč to děláme. Je na to mnoho různých odpovědí. Která však obstojí, když zvedneme hlavu k miliardám docela netečných hvězd, v nichž je naše Země ztracena jako bědný atom ztopený v blátě? Jisté je, že vyčítat utrpení a lhostejnost Bohu je zásadní nepochopení evangelia, čili radostné zvěsti, již přináší křesťanství celému světu po dva tisíce let. Ostatně kýčovitá krása Vánoc se bortí jako vetchá pavučina pod událostí, již si máme o Vánocích připomínat: narození Boha v lidském těle je totiž výrazem svrchované vážnosti, je odpovědí na všechny hrůzy všech dob, odpovědí hodnou Boha. Je to zároveň výzva k aktivní pomoci, neboť i vtělený Bůh na své pozemské pouti především pomáhal, pomáhal kde mohl.