Počet zničených rybářských člunů na Sumatře, na Srí Lance a v Tamil Nadu nebude nikdy znám. Neexistují ani přesné údaje o počtu obyvatel tamějších přelidněných pobřežních oblastí. Lidé beze jména jsou pohřbíváni v hromadných hrobech. Jako při všech katastrofách, obětmi jsou většinou ti nejchudší lidé.

Hned zpočátku bylo zjevné, že pro západní média mají daleko větší význam turisté, nikoliv místní lidé, kteří zemřeli po tisících, nemají známý životopis a zjevně se ani neumějí vyjádřit srozumitelným jazykem. Místní lidé jsou prostě jen "domorodci". Turistika posiluje západní imperiální postoje.

Západní turisty nesmírně dojala skutečnost, že jim po katastrofě nezištně pomáhali místní lidé, kteří v katastrofě sami přišli o všechno, ale stále je dál považovali za hosty. Když se titíž lidé objeví na Západě, jsou považováni za vetřelce, za odmítané "imigranty", nechtěné "žadatele o azyl", "ať se vrátí, odkud přišli".

Globalizace, která umožňuje bohatým bezproblémově cestovat přes všechny hranice, kam se jim zachce, omezuje chudé na minimální existenci v chudobě. Málokdy se hovoří o tom, že jsou chudé země zahlceny turisty, i když tam dostávají nejlepší potraviny, čistou vodu a nejlepší infrastrukturu, která je odepřena místnímu obyvatelstvu.

Ve smrti by neměla existovat hierarchie. Ale jak občané Srí Lanky v šoku klopýtali mezi hromadami mrtvol, britská televize varovala diváky, že se budou vysílat záběry, které je mohou šokovat. Chudí lidé nemají, kam se skrýt.

Západní vlády, které vydávají tak obrovské částky na války, nabídly teď velkomyslně jen pár milionů. Naštěstí o nich nemají obyčejní občané na Západě žádné iluze - množství spontánních darů od obyčejných lidí rychle předstihlo množství peněz, nabídnutých oficiálně vládou.

Avšak veškerou pomoc ochromují struktury nerovnosti. Vlády v krizi slibují, pak sliby nesplní - peníze, v minulosti vládami údajně přislíbené obětem cyklónu Orissa a hurikánu Mitch ve střední Americe, obětem povodní v Bangladéši, obětem zemětřesení v íránském městě Bam - stejně jako peníze přislíbené pro znovuvýstavbu Afghánistánu a Iráku - nakonec nepřicházejí, nebo jich přichází jen zlomek.

Takovéto katastrofy nám připomínají, jak křehká a nepevná je lidská existence. Jenže žijeme v systémech sociální a hospodářské nespravedlnosti, které výrazně zesilují životní nejistotu chudých, zatímco Západ je ochoten válečnými akcemi zcela zlikvidovat vzdálená města a vesnice jménem údajné bezpečnosti, která nám nakonec všem uniká.

Kompletní článek v angličtině ZDE