Amerika je kritizována, že nenabídla dost pomoci. Je to nálepka, která odpovídá všeobecnému, stereotypnímu obrazu lakotných, do sebe zahleděných Američanů. Ti přece na vnější svět kašlou, ne? Dostala se katastrofa v Asii vůbec na americké televizní obrazovky, ptají se ironicky mí pohrdaví přátelé v Británii.

Odpovědí je, že ano. Zpravodajství o katastrofě bylo v Americe rozsáhlé, většinou inteligentní a vyhnulo se zápecnickým, omezeným reportážím jen o západních turistech, které charakterizují tolik evropského zpravodajství.

Došlo jistě k určitým mediálním pokleskům - jako v případě oněch newyorských novin, které otiskly na titulní straně "děsivý příběh supermodelky, která přežila, ale jejího milence vodní vlna smetla".

Avšak většinou Američané v médiích sledovali střízlivě podaný, srdcervoucí příběh neuvěřitelné katastrofy, k níž došlo na polovině světa. Člověk si uvědomí, jak nesmírně heterogenní je etnicky americká společnost. Všechny noviny v každém americkém městě přinesly reportáže o místní srílanské, thajské, malajské komunitě v Americe, ztraumatizované zoufalým hledáním příbuzných na druhém konci světa.

Posuzujeme-li tuto katastrofu, máme tendenci propadnout fatalismu. Situace ale není tak špatná, míní autor, technicky se lidstvo neustále zlepšuje. Už je vidět, že se připravuje strategie pro to, aby se v budoucnu takovýmto katastrofám zabránilo, anebo aby se jejich dopad zmenšil.

A když uvažujeme o tom, jak strašlivě ničivou schopnost má příroda, nezapomínejme na daleko větší tragedii, a to je schopnost lidí samých se zničit. Bylo to lidstvo a nikoliv příroda, které usmrtilo ve válkách a v genocidách 20. století desítky milionů lidí. Sice připravujeme nyní systémy, jak se uchránit před přírodními katastrofami, zároveň však člověk buduje další a další agresivní zbraně, jimiž si sám dokáže způsobit vlastní katastrofu...

Kompletní článek v angličtině ZDE