Nejjednodušší patrně bude podívat se na celý problém z hlediska tzv. jazykových her, jak je formuloval Ludwig Wittgenstein. Velice to zjednoduším, takže nebombardujte ani redakci ani mě stížnostmi na nedostatek mé intelektuální kapacity:

Wittgenstein tvrdí, že význam jazyka je vždycky vázán na pravidla jazykové hry. Pravidla se různí. K nedorozumění obyčejně dochází, když je výrok z jedné jazykové hry interpretován podle pravidel jiné jazykové hry. Horowitz, jako zručný demagog, předstírá, že respektuje pravidla logické debaty, ale ve skutečnosti se řídí zákony hospodské hádky. Pan Škabraha akceptoval to, co Horowitz říká, ne to, co ve skutečnosti dělá, a pokusil se interpretovat hospodskou hádku podle rituálních pravidel verbálních soubojů filosofické a později psychologické analýzy, v čemž samozřejmě nemohl být zcela úspěšný, protože hospodská hádka má pouze jedno pravidlo -- vítězství za každou cenu.

Pan Čapek oproti tomu předstírá, že hraje vědeckou hru na fakta a kvalifikaci (oblíbená hra lidí s technickým vzděláním), nicméně ve skutečnosti napadá Martina Škabrahu a jeho politická stanoviska, protože mu zjevně lezou na nervy. Kdyby tomu tak nebylo, odpustil by si emocionální a jedovaté poznámky.

(Ano, výrok "svět ovládají džinové z lahve" už nepatří do pravidel klasické filosofické hry, ale do literatury, nicméně v esejích je tento druh metafory akceptovatelný.) A když nic jiného, nepokoušel by se udělat z Michaela Moora předního "utahovače lidstva na vařených nudlích". Ve srovnání s tím co převedli republikánští stratégové (ne nezbytně George Bush) v presidentské volební kampani (viz např. vlci plížící se lesem), je Moorův film dílo propagandisty panice, při první návštěvě v bordelu.

Nic z toho, co jsem řekl, není míněno jako kritika jednotlivých her. Hry jsou různé a každá z nich má své místo a svou platnost v kontextu, do kterého patří. Horowitz, Škabraha i Čapek uspěli v tom, co se v rámci pravidel svých her snažili svým posluchačům říct. Pokud se ale nechceme zaplést do zbytečných a sáhodlouhých debat, je dobré vědět jako hru váš protivník hraje a jakou hrajete vy.

(Což je mimochodem mnohem obtížnější. Já sám si obvykle uvědomím pravidla vlastní hry, když už je pozdě.)

Pokusme se o experiment, o jazykovou hru, kde platí pravidla selského rozumu a zdravé dávky cynismu: Opravdu si myslíme, že v rozhodnutích vedoucích k válce, činnosti určené k zabíjení druhých lidských bytostí, hrají morální argumenty jakoukoliv závažnou roli? Že nám v zahraniční politice nebo byznysu záleží na tom kdo je diktátor a jestli ženy v té či oné zemi mají nějaká práva? Že můžeme argumentovat logikou proti instinktu? Jestli tomu někdo opravdu věří, tak ať mi zavolá. Mám pro něho na prodej zachovalý středověký hrad nedaleko od Prahy.

Současná americká vláda se prostě rozhodla využít situace po 11. září a zabít několik much jednou ranou. Argumentace, kterou podala světu a občanům vlastní země, byla samozřejmě lživá. Tomu se nelze divit. Nikdo nereklamuje své skutečné motivy. Jestli její rozhodnutí bylo v rámci jazykových a ostatních her, které hraje, správné, se ještě ukáže. Zatím to tak nevypadá. Snažit se ale za současnou válkou hledat jiné důvody a motivy než běžnou kombinaci oportunismu, pragmatismu a iracionality je dle mého soudu ztráta času, odvádění pozornosti od reality, v které žijeme.