Jako každá nestátní nezisková organizace fungujeme především díky dotacím a darům. Stejně jako v roce 2002 i v letošním roce (2003) jsme prostřednictvím Městského úřadu v Lounech obdrželi dotaci od ministerstva vnitra v rámci prevence kriminality. Dotace ve výši 59.000,- Kč byla určena na pořádání letního tábora a nákup vybavení na činnost zájmových kroužků.

Jak se vše vyvíjelo

První překvapení nás čekalo, když jsme se dozvěděli, že v projektu přislíbenou spoluúčast Městského úřadu Louny ve výši 45.000,- Kč nedostaneme. Jak zaplatíme nájmy? Zbude nám na plat sociální pracovnice? Znamenalo to pro nás těžké rozhodování. Sociální pracovnice je Romka středního věku a v okrese Louny, kde je jedna z nejvyšších nezaměstnaností v republice, takřka nemá šanci sehnat jiné místo. Přesto nám nic jiného nezbývá, než ji propustit. Tím ovšem přicházíme o další dotaci z úřadu práce. Náš rozpočet pro práci v okrese Louny se začíná rozpadat. Přijímáme úsporná opatření, obracíme se se žádostí o pomoc na Sbor Apoštolské církve, pod jehož křídly pracujeme.

I přes omezení činnosti jsme hlavní akce našeho plánu pro letošní rok uskutečnili. Uspořádali jsme letní tábory. Zájmové kroužky pro děti a mládež v Lounech, Černčicích a Citolibech sice omezeně, ale přece jen běží, daří se nám uspořádat i menší víkendové akce. Vrcholem naší činnosti je Lounský slavík, oblastní přehlídka zájmové činnosti pro děti a mládež z obdobných sdružení okresů Louny, Most a Chomutov. To vše díky obětavé práce dobrovolníků, sponzorům, půjčkám i dalším dotacím.

Letní tábor je samostatná kapitola. Peníze z dotace pro prevenci kriminality na jeho uspořádání můžeme očekávat až dlouho po jeho uskutečnění. Vedoucí tábora zde pracují bez odměny, často si na pobyt berou dovolenou u svého zaměstnavatele a ještě si hradí část nákladů na pobyt. I přes tyto oběti musíme do této akce vložit své vlastní rodinné prostředky v dobré víře, že nám budou někdy z dotace proplaceny. Asi jsme blázni, ale víme, proč to děláme.

Konec září

Na Městský úřad v Lounech přichází dotace z Ministerstva vnitra v níž je 22.000,- Kč na náš tábor a 37.000,- Kč na vybavení pro volnočasové aktivity a sociální práci našeho sdružení. Do této doby používáme zapůjčenou aparaturu a hudební nástroje, na klávesy jsme dostali peníze vloni. Konečně si budeme moci dokoupit, co potřebujeme.

Říjen

První jednání na městském úřadě. Předkládáme vyúčtování tábora, ale objevují se nejasnosti ohledně účelu dotace. První problémy. Pracovnice městského úřadu dělá tuto činnost poprvé a my konzultujeme telefonicky vše s pracovnicemi ministerstva, odkud dotace přišla. Je potřeba zaslat dopis na ministerstvo s upřesněním, na co budou přidělené prostředky použity, což také později činíme.

Listopad

Ještě je čas, ale odpověď z ministerstva nepřichází. Dotace musí být vyčerpána do konce roku, jinak by propadla. Telefonicky na ministerstvu zjišťujeme, že žádnou odpověď na náš dopis nepošlou. Upřesnění účelu dotace je věcí zástupce Městského úřadu v Lounech. S ním jsme se dohodli a ministerstvo to pouze vzalo na vědomí. O tom nám prý snad nemusí psát dopis. Následuje ještě několik telefonátů pro upřesnění a my máme konečně jasno. Můžeme začít nakupovat vybavení.

Prosinec

Začínáme objíždět dodavatele a zjišťovat ceny a podmínky. Vzhledem k tomu, že peníze nám budou proplaceny po předložení dokladů, kupujeme některé věci za vlastní peníze, na některé sjednáváme platbu fakturou. Je 11. prosince. Dáváme dohromady všechny potřebné doklady a sjednáváme si schůzku s pracovnicí městského úřadu.

Úterý 16. prosince

Po dvanácté hodině dorážíme na úřad a předáváme všechny doklady. Úřednice má spoustu práce (to víte, blíží se konec roku), ale protože jsme připravili vše tak, jak jsme se dohodli, doufáme, že vše dobře dopadne.

Středa 17. prosince

Po sedmnácté hodině zvoní telefon. Na druhé straně jsou tři pracovníci městského úřadu, a tak máme konferenci po telefonu. Požadují vyúčtování projektu. "Vyúčtování projektu?" divím se, "To se přeci dělá až po konci roku, v lednu." "Je potřeba vyplnit tabulku využití prostředků," odpovídá někdo na druhé straně. "Přehlednou tabulku jsme vám předali spolu s doklady," odpovím naivně. "To není ta správná tabulka" Konečně jsem to pochopil. Číslům úředníci rozumějí, leč nedal jsem je do správného tiskopisu. "Ale já žádnou tabulku nemám, co mám dělat?" Nakonec se domluvíme, že tabulku pošlou mejlem, já ji vyplním, podepíši, orazítkuji a v pátek přivezu. Pak bude vše v pořádku.

"Nezapomeňte s sebou vzít razítko, kdyby něco. Tak v pátek a přijeďte co nejdřív, ať to stihnem proplatit," loučí se se mnou úředníci. Na několikrát stahuji mejly (ta správná tabulka ne a ne přijít), pak usedám k počítači a pouštím se do práce. Ve své podstatě dělám závěrečné vyúčtování projektu, ale co mi zbývá, když nebude tabulka, nebudou peníze.

Čtvrtek 18.prosince

Pro jistotu posílám tabulku mejlem, abych předešel nepříjemným překvapením. Tabulka vyhovuje a já se začínám těšit. Blíží se Vánoce. Do projektu jsem musel dát rodinné peníze a teď už se mi konečně vrátí. Budu moct nakoupit dárky. Také na aparaturu a další vybavení se těším. Zapujčené věci nám sloužily dobře, ale znáte to, vypůjčená věc, co kdyby se to rozbilo. Navíc jsme se dohodli na zápujčce jen do konce roku. Teď už to bude fajn, budeme mít svoje vybavení. To bude pěkný dárek pro děti z kroužků.

Pátek 19. prosince

Po půl osmé ráno jsem v kanceláři úřednice. Razítkuji a podepisuji tabulku a zářím radostí. Příští rok to musí proběhnout jinak, shodneme se s pracovnicí. "Přeci nemůžete hradit činnost ze svého. A město by vám přeci mělo dát spoluúčast, když ten projekt schválili." "To by bylo fajn. Z ministerstva by měli poslat jasné pokyny, nějakou kuchařku, podle které bychom postupovali. Předejdeme tak nedoruzuměním a stresům." Loučíme se a já vyrážím za další prací. Blíží se Vánoce a konec roku a já nevím kam dřív. Alespoň tohle mám za sebou.

Je kolem poledne. Zvoní mi mobil. Na druhém konci je pracovnice městského úřadu. Omlouvá se, ale všechno špatně. V dotačních podmínkách je nutná naše spoluúčast (rozuměj sdružení) 10 % na projektu. "To je přeci vpořádku. Vždyť jsme z vlastních zdrojů (od jiných dárců) do projektu vložili téměř sto tisíc." "No jo, ale ne na nákup vybavení," odpovídá úřednice. "Ale, když jsem v listopadu mluvil s úřednicí ministerstva vnitra, speciálně jsem se na to ptal a ona mi řekla, že už jsme do projektu sehnali peněz dost. Jejich podíl (ministerstva) smí činit maximálně 90 %, ale podle tabulek je to jen 25,5 %." "Ale ne na vybavení," trvá na svém úřednice. "Paní na ministerstvu mi říkala, že to stačí." Odpovídám. "A máte to písemně ? Do telefonu vám může každý říct, co chce. Jestli to nemáte písemně, tak vám to neproplatíme." "Co mám tedy dělat?" Začínám propadat zoufalství. "Musíte ještě něco dokoupit za 4 111 korun. Jinak vám to neproplatíme." "Kde na to mám vzít," pokládám zbytečnou otázku. To je přeci můj problém. Dal ses na vojnu, musíš bojovat.

Jedu domů a přemýšlím, kde sehnat čtyři tisíce. Jdu za manželkou. "V pondělí nám proplatí naše peníze z tábora, tak to vrátím. A pak snad na ty čtyři tisíce seženu sponzora," přesvědčuji spíš sebe a beru naše poslední peníze na jídlo a dárky na Vánoce. Jedu k dodavateli a ptám se, čím doplnit naši aparaturu v rámci zmíněné částky. Jako dobrý obchodník mi toho nabízí spoustu a nakonec se dohodneme.

O víkendu navštěvujeme s kolegy domov důchodců a léčebnu dlouhodobě nemocných. Přinášíme zapomenutým lidem zprávu o poselství Vánoc. Je to pro mne silný zážitek. Stíhám ještě ubytovat jednu klientku v azylovém domě, který jako sdružení provozujeme. Manželka s dětmi připravují vánoční výzdobu a já se snažím na celou věc s dotací nemyslet.

Pondělí 22. prosince

Dnes je ten den. S manželkou se rozloučíme s dětmi. Přenecháváme je televizi, počítači a babičce. Je devět hodin. Za hodinu a půl až dvě jsme nazpátek, slibujeme. Nasedáme do auta a vyrážíme z Chomutova směr Louny. Na cestě je po nočním sněžení břečka, všude plno aut v tom předvánočním shonu, ale cesta ubíhá v pohodě. Manželku beru s sebou jako morální oporu, ale také jako dobrého společníka.

Přijíždíme k budově sociálního odboru Městského úřadu v Lounech. Zaparkuji, a s nadějí procházím chodbami. Chvíli čekám před kanceláří, než paní úřednice odbaví předchozího spoluobčana a už vítězoslavně vcházím. Pracovnice mi s ulehčením předává složku dokumentů. Byla to fuška a honička takhle před koncem roku, ale zvládli jsme to. Už to má za sebou. Přejeme si hezké Vánoce a usmíváme se na sebe. Teď už jenom na radnici pro podpis paní vedoucí ekonomického odboru a dotace je naše.

Vycházím z budovy, nasedám do auta a startuji. Z motorového prostoru se ozve podivný zvuk. Pastorek startéru se zasekl. Vypínám motor a po chvíli to zkouším znovu. Opět ten samý zvuk. No to mi ještě chybělo. Co teď. S manželkou se nám podařilo auto roztlačit. Jedeme na radnici přes půl města a máme smíšené pocity. Hlavně, aby auto cestou nechcíplo. Budu muset zaparkovat někde z kopce.

Bod zlomu

Tak už si jdu pro peníze. Vyvrcholení mého úsilí se přiblížilo. Konečně nám proplatí dotaci. Porucha na autě mi sice trochu kazí radost, ale to se opraví. Vcházím do kanceláře vedoucí ekonomického odboru. Po vzájemném pozdravu se paní inženýrka dále zabývá svým počítačem. "Nějak nám to blbne." Utrousí, aniž se na mne podívá. "Co vám to dělá?" snažím se projevit zájem. Něco málo srozumitelného odpoví a po chvíli se ke mně konečně otočí. "Tak ukažte, co máte," povídá paní vedoucí a natahuje ruku pro lejstra. Podávám jí dokumenty a ona si je začne prohlížet.

"No jo, to máte špatně." V tu chvíli se uvnitř mě něco hroutí. "Jak, špatně," vysoukám ze sebe. Paní inženýrka nekonečně dlouho prohlíží předložené faktury pořád dokola. "Člověče, vy to máte vystavený na ekonomickej odbor, ale s tím já nemám nic společnýho." "Do dnešního dne jsem od nikoho nedostal žádnou objednávku. Nevěděl jsem na koho to má dodavatel fakturovat," snažím se chabě argumentovat, ale paní inženýrka vynáší další trumf : "Tady ten doklad máte vystavený na Černčice, ale váš kolega už tam nebydlí." "To je sice pravda, ale sídlo sdružení tam pořád ještě je." Odpovídám a přemýšlím, zda bych stihl přivést od dodavatele předělané faktury. Opět několikeré prohlédnutí faktur. Už snad ani nedýchám. "Člověče, ale vy s tím jdete strašně pozdě, vy jste to nechal na poslední chvíli," ubíjí mne dalšími argumenty. "Během posledních dnů jsem tu už potřetí. Byl jsem tu minulé úterý, pak v pátek a znovu dneska," snažím se z posledních sil přejít do protiútoku.

Paní inženýrka vytahuje eso z rukávu: "Ale mi ty věci chceme vidět. Musíte nám je sem přivést k inventarizaci." "I pingpongový stůl?" ptám se udiveně. "Taky." Odpoví jednoznačně. V duchu uvažuji: "Právě se mi rozbilo auto, ale je to kombík tak se to tam snad vejde a když pojedu s někým, kdo mne bude roztlačovat, dá se to zvládnout i když mne z toho docela jímá hrůza." Je tu ovšem jiný problém: "Ale dodavatelé mi to zboží nevydají, dokud nebudou mít peníze na účtě," "Tak to jsou pěkně nesolidní," namítá paní vedoucí. "Víte, kolik je dneska neplatičů," zní můj poslední výstřel, ale uvnitř už to vzdávám. "No prosim vás, co si to o nás myslíte." Přechází paní inženýrka k poslednímu útoku "A stejně, dneska je dvaadvacátýho, kdybysme to dneska poslali, oni to mají až po svátcích a to už stejně nikdo nepracuje, takže vám to nevydaj, takže to stejně nestihnete." Přihlouple mlčím. Co taky říct. "Takže my vám proplatíme ten tábor, ale to vybavení ne. Tady máte ty papíry, musíte se vrátit na sociální odbor, aby vám předělali ten plaťák, protože já to stejně nemůžu podepsat." Loučím se se slzami v očích. Vyhrkly mi ne dojetím, ale zlostí.

Vycházím z budovy a snažím se učinit poslední pokus o záchranu. Volám dodavateli, zda mají pro nás objednané věci připravené. Po souhlasné odpovědi nesměle nadnesu svůj problém. O vydání věcí před zaplacením by musel rozhodnout majitel firmy a to by bylo na dlouhé lokte. A tak s obchodníkem promýšlíme další varianty, ale nikam to nevede. Konečně rezignuji. "Prosím vás, šlo by to všechno vrátit a zrušit objednávku?" Čekal jsem ostrou reakci. Přeci jenom? "Ale samozřejmě, to není problém," odpovídá k mé úlevě obchodník. Za pomoci manželky roztlačuji auto a odjíždíme přes půl města zpět na sociální odbor, aby mi vyplnili nový platební příkaz.

Epilog

S platebním příkazem na proplacení části nákladů za tábor se vracím do budovy radnice na náměstí. Sejdu do suterénu budovy a ve změti chodeb hledám kancelář, kde leží naše peníze. Potkávám krásnou mladou sebevědomou úřednici a ptám se kudy tudy cesta. "Kdo vás sem poslal, to jste úplně špatně. Pokladna je ve čtvrtém patře," a ještě několika větami mne i toho, kdo mi dal špatné informace málem označuje za nesvéprávné. Hledám výtah, ale je obsazený. Vydávám se po schodech do čtvrtého patra. Míjím kancelář vedoucí ekonomického odboru a hledám pokladnu. Konečně. Vcházím dovnitř. "Dobrý den, chcete něco zaplatit?" vítá mne přívětivá úřednice. "Rád bych, ale ne já vám" a ukazuji ji platební příkaz. "To jste ale na špatné adrese. Musíte do suterénu." "Tam jsem byl, ale poslali mne sem nahoru." "Počkejte, já tam zavolám," praví ochotná paní a zvedá telefon. "Nebere to, asi šla na oběd." Úplně jsem ztratil pojem o čase a tak se trochu udiveně ptám: "Na oběd? Prosím vás kolik je hodin?" "Čtvrt na dvanáct, budete si muset počkat."

Opět scházím do suterénu budovy a po chvíli hledání nacházím kancelář, odkud snad už peníze dostanu. Sleduji hodiny na stěně a po půl hodině se jdu zeptat na vrátnici, zda by se dalo zjistit, kdy se pracovnice, která mi má peníze vydat, vrátí z oběda. "Odešla ve čtvrt, takže asi do půl hodiny." V tu chvíli si uvědomuji, že kdyby mne ona krásná mladá sebevědomá úřednice neposlala do čtvrtého patra, už bych měl peníze v kapse a možná v tuto chvíli usedal s rodinou k obědu. Už ani nemám sílu se zlobit. Vracím se do suterénní chodby. V mrazivém čekání se mi hlavou honí myšlenky. Jak budeme moci pokračovat dál? Chtějí vůbec v Lounech to, co děláme? Kdo zaplatí všechno to ježdění, telefonování, papírování? Kdo mi vynahradí všechen zbytečně zmařený čas? Mám já tohle vůbec zapotřebí ? "Pozor na hořkost," říká moje manželka, která čeká se mnou.

Toto je skutečný zjednodušeně a zkráceně popsaný příběh předsedy občanského sdružení CESTA NADĚJE. Pokud byste měli nějaké dotazy nebo chtěli přispět na naši činnost, můžete nás kontaktovat emailem cesta.nadeje@seznam.cz.