Je pravda, že neznalost základních náboženských textů je běžná i mezi věřícími samotnými, ale chce-li někdo vtáhnout církve do moderního světa, musí tradici reinterpretovat, vracet se k ní -- a musí ji tedy znát lépe než samotní církevní lídři. I proto se na změně kurzu v římském katolicismu (tzv. aggiornamento) mnohem více než vnější mravokárci církevního zpátečnictví podepsali teologové. Ti patří i dnes k těm, kdo chtějí měnit, kdo vznášejí téměř kacířské teze a kdo chtějí na svobodné akademické půdě intelektuálně prověřovat naprosto cokoli (netvrdím, že jsou takoví všichni, ale na Západě se jedná o výraznou a velmi vlivnou skupinu, již u nás dosti dobře reprezentuje Tomáš Halík, který se ovšem sám uprostřed ní chápe jako konzervativec).

Situace církví je ovšem velice složitá díky jejich historii. Představa, že "zlý islám" je velkou hrozbou pro naši vyspělou, tolerantní Evropu, je naprosto absurdní. My Evropané bychom se v islámských radikálech a jejich běsech měli velice dobře poznávat. Naše církve byly ještě do nedávné doby vrchnostenské instituce, jejichž ideologie jasně podporovala systematický útlak a vedla k náboženským válkám. Nenávist mezi jednotlivými větvemi křesťanské víry měla a má v Evropě zvláště silné kořeny, z nichž vyrůstala společně s primitivní nacionalistickou, rasovou a třídní nenávistí. Od konce druhé světové války, jejíž démon sál z prsou staré, postfeudální Evropy, dobře vykrmen junkery a romantickými snílky, neuplynulo ani šedesát let. Komunismus, jednovaječné dvojče nacismu, trvá leckde dodnes. Dnešní církve jsou jen v těchto zaběhaných stereotypech stejně bezradné, schizofrenní a rozložené jak celý evropský intelektuální prostor.

"Tradice" vyspělé tolerance je u nás v Evropě velice křehká, má spíše intelektuální původ a je a byla spojovaná se vším možným i nemožným. Myslím, že z vlastní identitou se my, naše církve i náš postoj k muslimům můžeme vyrovnat teprve tehdy, když o ní budeme mnohem méně mluvit ve vznešených, filozofických tirádách, když pro nás přestane být schématem, ale stane se zažitou realitou a něčím implicitním, samozřejmým. To je důvod, proč je v USA již po staletí pluralita církví, které žijí vedle sebe bez náboženských válek a bez destruktivního fanatismu. Moderní člověk nepotřebuje tolik "moderní církev", která bude papouškovat to, co píší v Nature, nebo to, co je zrovna populární mezi intelektuální elitou... řekl bych, že více potřebuje svobodu -- tedy možnost volby, opravdovou pluralitu. Proč by přece pan A nemohl být kvaker, pan B katolík, pan C mormom, pan D muslim a pan E marxista? Jejich spolužití stejně jako spolužití lidí mnoha ras, národností, zvyků apod. v jednom prosperujícím státě, jenž má velký potenciál svobody, je možné, je to realita, jsou to USA. To, že USA jsou zemí značně religiózní, vůbec nic neříká o tom, že Američané zastávají jednotný pohled na svět a že mají stejné hodnoty. My v Evropě jsme naopak zvyklí si křesťanství nebo islám spojit s jasnou hierarchickou a monolitní strukturou, v níž hlava (nejlépe je to vidět na papeži) reprezentuje všechny ostatní v jejich víře a v jejich morálních zásadách. Je pro nás obtížné si dát do jedné kolonky dva evangelikály: Cartera a Bushe -- a přitom oba jsou přesvědčenými křesťany toho směru, který se označuje uvedeným slovem. Zkusme tedy klást větší důraz na rozmanitost reality a na prostou svobodu. Je v tom naděje pro evropské církve i pro naši společnost. "Zlý islám" je pro nás Evropany pouze frustrující pohled do zrcadla.