Ano, i ty nepatrné krystalky sněhu s jejich odrazy matného světla, které se vzalo jakoby odnikud, i ty jsem prožíval, když jsem kráčel tichou a časnou prosincovou nocí se zmrzlými stébly na pasekách všude kolem sebe. Člověk má pocit, že všechno na všech stranách na něco čeká, že všechno je tiché, protože má někdo přijít. Ale je to jen iluze, iluze podobná básním psaným za podzimních večerů prstem na vodu. Zástupy stébel a lesních školek, které vidím jenom po paměti, vytvářejí představu masy, ze které ale pouze někteří přežijí, vždyť všechno se tu bije o prostor a stojí spíše jen vedle sebe, než u sebe a při sobě -- nehledě na to, že stébla jsou už dávno mrtvá a průhlednou smrt mrazu necítí.

Choulím se hlouběji do svého vaťáku, protože mráz je dotěrný jako prázdnota. Skromná vrstvička sněhového poprašku sotva zračila mé stopy, které s praskotem drtily kousky zmrzlého bláta... Tak tyhle stromy - říkal jsem si - mohly vidět tisíce věcí, věcí, které se odehrály před mnoha lety a které si už nikdo nepamatuje, nebo vlastně už nikdo nikdy si je pamatovat nebude a ani se o ně nebude zajímat. Čas by asi byl marný, kdyby nebyl cestou. A přesto, jak moc se člověk cítí zrovna v přítomnosti králem, jak často má pocit, že tady a teď je střed vesmíru..., ale než to vysloví, už stojí jinde a jindy, protože je na cestě, na cestě i proti své vlastní vůli. Vybavil jsem si neónové reklamy a obchodní výlohy s vybledlým svitem, za kterými byly umístěny umělé stromky. Nenapadlo mne zazlívat masám, že tančí kolem model, vždyť jsem se cítil sláb a promrzlý; ne, nebylo mi jich povýšeně líto a nebylo tu nikde ani toho, před kým bych takovou komedii mohl hrát. Jsem jako oni, jsem jejich bratr ve zrození, ve smrti, v slzách i v úsměvu; v zapomnění, které nás všechny čeká, a v bezmoci, kterou se jeden druhému nejvíce podobáme. Vesmír je prázdný, prázdný v každé ze svých mlčenlivých hvězd, na nichž probíhají termojaderné fúze už miliardy roků. Já vím, ta číslovka nemá smysl, nechci ji uchopit, nechápu ji, jsem jako papoušek, který dávno pochopil, že svět za zrcadlem neexistuje. Miliardy let... jsi neuchopitelný, Bože. Když se to všechno snažím přijmout, ztrácím sám sebe, jsem na cestě od sebe k Tobě.

Nejpřirozenější by bylo myslet si, že jsi má iluze, že jsi iluze povstalá z bídy každého jednoho života, jenž je uzavřen v kleci prázdna a zmaru. Že patříš do spotřebního světa maket a bůžků, zvyklostí, tradic, filozofií, politických karet a podobných věcí, že patříš do virtuální šarády, kterou lidé hrají a přičítají jí věkověčný význam jen proto, aby zapomněli na svou smrt a na zapomnění. Je krásné a příjemné slyšet o tom, že to všechno, v čem žijeme, někdo stvořil, že to má nějaký smysl, jenže -- a zastavil jsem se při pohledu na západní obzor, kde už nezůstala ani stopa po zapadlém a zdánlivě poslušně kroužícím slunci -- jenže svět je prakticky stejný, ať si myslíme to či ono. Zkoušel jsem si představit, že Ty jsi to vše stvořil, a ztratil jsem všechny své definice, definice čehokoli, rozvál je vítr mezi řídké vločky sněhu, které krkolomně padaly k zemi z větví okolních stromů. Mám putovat a místo toho ztrácím, ztrácím sebe i svá chápání. Jenomže čas je vlastně ztrácení a pouť je ztrácení také.

Abrahám neměl Bibli ani církev, byl mnohem bezmocnější než já, byl jeden z miliónů bezvýznamných pastevců, na které se dávno zapomnělo. Možná i on sám je pouze smyšlenka, ale to, co prožil, to chápu a rozumím tomu, to je realita, která se odehrála v mnohých srdcích. Možná čekal, čekal na zítřejší ráno, aniž by přemýšlel o budoucnosti a minulosti, čekal ve stereotypech svých obav a představ, když tu k němu promluvil... Bůh... Viděl stejné hvězdy jako já, vždyť z pohledu jejich času je mezi mnou a jím jen vteřinka. Stejné hvězdy... pomyslil jsem si. A vydal jsem se dále v tichém, nehybném porostu, z jehož výšky tu a tam upadla pohádková sprška sněhu. Věděl Abrahám, kdo jsi, Pane? Rozuměl Ti? A rozuměla Ti Marie, když jsi k ní poslal anděla se zprávou, že počne z Ducha svatého? Jak by Ti mohli rozumět! Poznali však, že jsi to Ty, protože Tebe pozná, i kdyby to netušil, kdo vskutku hledá pravdu o lidském životě. Poznali Tě, tajemný Bože, protože milující vždy pozná hlas milovaného, jenž ho miluje. Abrahám čekal na nový všední den a Ty jsi k němu promluvil, Ty, Stvořitel toho obrovského kosmu, který ses narodil jako dítě v betlémských jeslích a který až znovu přijdeš, přetvoříš všechny ty miliardy let v nové nebe a v novou zemi, kde setřeš slzu všem trpícím.

Byl by to zpozdilý a sentimentální příběh, kdyby všechno to utrpení života najednou zmizelo, kdyby bylo vyřešené, kdybych se mohl rozběhnout kázat, poučovat a lovit lidi na nějakou pravdu... ale já žádnou pravdu nemám v hrsti. Nemám žádné řešení. Učím se čekat tváří v tvář tomu, který bere iluze a kterého miluji, čekat obrácen k Nepochopitelnému a k jeho lásce. Vlastně vůbec nevím, zda se dočkám, a čeho se dočkám. Tušila Marie, tušili pastýři, když stáli nad krásným Ježíškem v kolébce, že se narodil proto, aby byl umučen?

Vidím odstín páry, která pravidelně vychází z mých úst. Je čas se vrátit - a každý čas je čekání, čekání bolestné důvěry. Když pomyslím na Tvé narození, Pane, je mi spíše smutno, ačkoli jsem dojat láskou Boží. Mnozí na Tebe čekali, nebo to aspoň říkali, ale zavřeli před Tebou dveře, a proto jsi se narodil do chudoby a bolesti. Nejeden čekající se navždy o pouhý kousek míjí s tím, na co čekal, nejeden v okamžiku naplnění svého očekávání pochopí, že čekal na něco úplně jiného - nebo spíše na nic. Připomínám si tyto bolestné otázky vždy o Adventu i ve vánoční radosti, protože bez nich zapomínám, že tady na světě není nikdo z nás doma a že láska, která dává teplo, je kříž.

Přes kusy větví nedávno pořezaných stromů jsem pomalu a kostrbatě scházel zase zpátky k lesnímu okraji, odkud je vidět v rozptýleném a šerém světle lamp řada domů s komíny symbolizujícími věčný boj člověka proti nepohodě, utrpení a smrti. Kolik zapomenuté lásky je možná v srdci obyčejného člověka, jenž je vystavěl, a kolik po zemi kráčí nejrůznějších světců ukrytých v nitru takovýchto lidí... pomyslel jsem si a upadl jsem pozvolna do bezmyšlenkovitého bloumání na cestě k jednomu z těch přikrčených komínů.

Původně vyšlo ZDE