Hra bez pravidel

V České republice začala v roce 1990 hra, jejíž pravidla se formulovala dodatečně. Tím vznikl prostor pro počínání, které bylo objektivně nemorální, subjektivně však nebylo v rozporu se zákonem, protože ten neexistoval. Chybou bylo, že některé kruhy se přitom snažily budit dojem normálnosti a staly se prakticky obhájci něčeho, co část národa pociťovala jako absenci práva, respektive spravedlnosti. Rozhodující otázkou v této souvislosti zůstává, do jaké míry se podaří toto období chápat jako dobu hledání cest či jejich nalezení. Nebezpečí, že cesty z devadesátých let mají pro řadu občanů silnou přitažlivost, je značné. Nejcitlivější ztrátou prvních polistopadových let zůstane, že politici promarnili ochotu národa i za cenu osobních obětí přispět k morální a ekonomické renesanci společnosti.

Fakt, že v průběhu 50 let na území České republiky existovala možnost třikrát získat nebo ztratit majetek způsobem, který je v rozporu s etikou, ale přesto je zákonem krytý nebo alespoň nepostižitelný, odlišuje Českou republiku od Německa. Po prohrané válce byla většina majetku zničena a ten, co byl ušetřen válečných škod, podléhal ustanovením o solidárním odvodu ve prospěch válkou postižených. Tvorba majetku byla v následujících letech prakticky otázkou vlastní píle a podnikatelského instinktu a v převážné většině záležitostí několika desítek let. O to větší je zdrženlivost na německé straně, když čeští podnikatelé předvádějí své limuzíny, svá sídla a líčí exotické dovolené, všechno za peníze získané během několika málo let.

Pro úplnost je nutno dodat, že i v procesu privatizace v bývalé NDR přes Treuhand AG došlo k majetkovým únikům. Rozdíl oproti České republice spočívá v tom, že účastníci těchto machinací se od samého počátku snažili stopy svého počínání zahladit, neboť se nacházeli v rozporu s platnými zákony. Jejich odhalení má i dnes za následek soudní řízení.

Ztráta iluze, ztráty etiky?

Snad nejabsurdnějším projevem politických iluzí byla v moderních dějinách lidstva představa o vybudování komunismu, kdy společnost na jedné straně chtěla uspokojovat materiální stránku podle potřeby, na druhé straně jí k tomuto cíli měl přivést imanentně nefungující hospodářský systém. V bývalém Československu propadla iluzi komunismu respektive jeho první fázi socialismu. nepodstatná část národa. Nutno říci, že většina komunistů dříve nebo později pod tlakem reality vystřízlivěla. Předtím ale stačili zničit ideály o budoucnosti milionům spoluobčanů - nekomunistů. Tak se octli v jednom státě vedle sebe lidé se ztroskotanými iluzemi a lidé se zničenými ideály. Spojovala je ztráta perspektivy, ústící v úpadek morálky a etiky. V tomto stavu zastihl národ, několik tisíc morálně silných a občansky odvážných vyjímaje, listopad 1989. Existuje paralela k situaci v nacistickém a poválečném Německu, respektive v čem spočívá rozdíl?

Podíl sympatizantů s fašistických režimem v Německu byl zřejmě vyšší než podíl komunistů v poválečném Československu. Přesto se podařilo v poválečném Německu poměrně rychle etablovat věrohodnou demokracii. Důvodů pro to je několik. Na rozdíl od komunistů byli čelní nacisté, pokud se dožili konce války, postaveni před soud a potrestáni. S pomocí západních velmocí byly vytvořeny demokratické státní struktury, spočívající na osvědčených právních principech. K tomu přistoupila skutečnost, že zlepšit svoji materiální situaci mohla drtivá většina národa jenom prací.

Sebeklamy

Češi mají sklon vidět se jinak, nežli jací ve skutečnosti jsou. Etický aspekt tohoto problému spočívá v tom, že subjektivním vlastním přeceněním bez kritické sebereflexe dochází automaticky k deformaci pohledu na ostatní svět. Vinu na tom nese i politická reprezentace na počátku devadesátých let, která nebyla schopna vlastnímu národu vysvětlit, že se vrací do úplně jiného světa, než jaký před čtyřiceti lety opustil. Desetiletí tradované české přednosti ztratily na významu - zlaté ručičky jsou v době automatizovaných výrobních procesů v průmyslu překonané, schopnost improvizace je dnes spíše výrazem neschopnosti organizovat. Fatálním omylem byl nezájem o zahraniční kapitál v privatizovaných podnicích. Pod heslem nepřipustit rozprodej republiky došlo k tomu, že podniky, které byly na začátku devadesátých let schopny udržet krok se zahraniční konkurencí, pro nedostatek kapitálu tuto schopnost v průběhu dalších let ztratily a dnes jsou břemenem státního rozpočtu. Ve veřejném mínění převládala představa, že zahraniční kapitál má v českých podnicích jediný cíl, a sice vydělané peníze vyvést do zahraničí, a tím prakticky okrádat republiku. Etickým problémem je, že se nenašla žádná politická či vědecká autorita, která by tomuto populistickému, v moderní ekonomii dávno překonanému názoru čelila a řekla vlastnímu národu, že podniky se zahraniční účastí prosperují mimo jiné proto, že většinu zisku reinvestují a že nejvíce peněz plyne do zahraničí tím, že tam čeští občané tráví dovolenou.

"Nejsme banánová republika"

Potíže se správným definováním slastní pozice a sklonem k jejímu přecenění provázejí občany České republiky i do zahraničí. Je nutno předeslat, že bývalé Československo a později i Česká republika měly zejména v sousedním Německu vynikající pověst. Většina emigrantů měla usnadněnou pozici tím, že pocházeli právě z Československa. Přičemž oni sami byli přesvědčeni o výjimečnosti země svého původu. V prvním období po sametové revoluci jsme nepochybovali o tom, že se naší bývalé vlasti podaří poměrně rychle dohonit ztracených čtyřicet let. V průběhu let dalších, kdy jsme se stali svědky či aktéry tohoto procesu, došlo k vystřízlivění. Otevřenou otázkou zůstává, zda jsou Češi v zajetí mýtů a legend či zda předkové a jejich stát byli skutečně mimořádní.

Dnešní pohled sousedního Německa na Českou republiku je mnohem střízlivější a kritičtější, než tomu bylo před několika lety. Čím intenzivnější jsou kontakty mezi oběma zeměmi, tím větší váhu nají osobní zkušenosti. To platí pro obě strany. Jistě i řada Čechů má dnes na Německo jiný názor než v minulosti. Z etického hlediska by bylo žádoucí, aby se rozdíl mezi tím, jak národ vidí sám sebe, příliš nelišil od toho, jak jej vidí ostatní svět.

Češi mají sklon mluvit v přítomnosti cizinců s despektem o svých východních sousedech. Automaticky se stanou nevěrohodní, jestliže jejich partneři mají v tomto směru vlastní a ne právě negativní zkušenosti, což zdaleka není výjimkou. Zahájí-li česká strana jednání konstatováním, že "nejsme banánová republika", že Česká republika má bohaté průmyslové tradice, a že leží přímo ve středu Evropy, a pokračuje-li předložením prospektů v nesrozumitelné němčině a s příslibem dodat chybějící informace a nakonec se neozve, není to jenom hospodářský, ale i etický problém. Nejde pouze o ztrátu vlastní důvěryhodnosti, ale i o škody způsobené nepřímo těm českým podnikům, které seriózně usilují o navázání kontaktů.

Zvláštním českým problémem je posuzování vlastních jazykových znalostí a jazykových schopností spoluobčanů. Tvrzení o "perfektním" ovládání toho či onoho cizího jazyka patří k nejvýraznějším rozporům mezi realitou a subjektivním přesvědčením.

Český podnik pohledem ze zahraničí

Kritickému pohledu na poměry v českých podnicích bych rád předeslal, že vím, že existuje řada podniků. jejichž majitel pracuje sedm dní v týdnu, léta nebyl na dovolené, splácí dluhy bance a jeho zaměstnanci dostávají ve stanoveném termínu mzdu. Na svůj osud si nestěžuje. Co jej rozčiluje a deprimuje, a to je nadřazený etický problém, že vedle něj existuje druhá kategorie podnikatelů, kteří založili svoji existenci na tricích v souvislosti s privatizací a dnes se nacházejí v nesrovnatelně výhodnější pozici.

Formálně společenským rozdílem mezi českým a německým podnikem je vztah mezi nadřízeními a podřízenými. Tykání v českém podniku prolíná všechny úrovně a je zřejmě produktem a pozůstatkem komunisty šířené pseudorovnosti. Familiární tón je v určitém rozporu s respekt vzbuzujícími označeními jako generální ředitel a předseda představenstva či dokonce obojí. Pro německé partnery jsou křestní jména v českých podnicích o to méně pochopitelná, že vizitky jejich českých partnerů se hemží různými tituly až po nesrozumitelný CSc.. který je ovšem pro část německé veřejnosti se znalostí východoevropské problematiky spíše příznakem pro kariéru za komunistického režimu. Neformální český způsob komunikace se stává pro cizince problémem v tom okamžiku, kdy například česká strana přivede na pracovní večeři svého šoféra.

V podnicích v bývalé NDR vedla podobná atmosféra po sjednocení k řadě komplikací. V případech, kdy podnik převzalo nové vedení, vznikla často propast mezi managementem a tzv. kolektivem, jehož solidarita se zakládala na společné minulosti. Tam, kde řízení podniku zůstalo v původních rukách, měla skutečná nebo předstíraná forma jedné velké podnikové rodiny spíše kontraproduktivní účinek, nejpozději v okamžiku, kdy bylo nutno redukovat počet pracovních sil.

Čeští podnikatelé dělají při jednání se zahraničními partnery taktickou chybu, ponechám-li etický aspekt stranou, když slibují, že mají tam a tam dobrého kamaráda a ten že to či ono zařídí. Solidní podnikatel se nemůže spolehnout na nějakého kamaráda svého obchodního protějšku. Navíc vzniká dojem, že v tomto státě jsou kamarádi důležitější než zákony a instituce.

K etice podnikání patří spolehlivost, to znamená jistota zákazníka, že se na slíbený termín, cenu a kvalitu může spolehnout. Zákazník se ovšem prakticky dobrovolně zříká práv a nároků vůči dodavateli, jestliže se jedná o práci na černo. V České republice má v porovnání s Německem mnohem méně obchodních vztahů písemnou formu. Žádost o písemnou nabídku či smlouvu je v České republice často chápána jako projev nedůvěry. Současně se však řada podniků vyznačuje téměř absolutní nespolehlivostí. Sdělení řemeslníka či podnikatele v tom smyslu. že kdybych na Vás zapomněl, tak se ozvěte, si v tržním hospodářství nechá zákazník za normálních okolností líbit jenom jednou. V tom se zdá ale být jádro českého problému. Zákazníka nejenom že nerozčílí, ale ani jej nepřekvapí, když řemeslník nedodrží slovo. Jakoby se ztratil na obou stranách cit pro zodpovědnost. Přitom řemeslník nemá pocit, že se dopouští něčeho negativního. Klíčovým zážitkem pro mne bylo, když si jeden český řemeslník při práci na naší okapové rouře koncem loňského října "na hodinku odskočil" pro chybějící plech a s nefalšovanou radostí, že se zase vidíme, se objevil s plechem v dubnu letošního roku.

Host do domu

Pověsti České republiky hodně škodí existence dvojích cen, to znamená skutečnost, že cizinci jsou cenově znevýhodňováni. Argumenty s tom smyslu, že na Západě stojí hotel či divadlo více než v České republice, a že proto jsou vyšší ceny namístě, jsou pro zdrcující většinu turistů nepochopitelné a z etického hlediska nepřijatelné tím spíše, že vyšší cena nespočívá v lepší kvalitě, ale je odvozena od státní příslušnosti návštěvníka. Nedovedou si zastánci této cenové politiky představit, že kritériem turisty při výběru země je i cenová hladina? Bylo by omylem se domnívat, že do České republiky budou turisté proudit za každou cenu. Neosobní až nezdvořilá obsluha v restauracích a v obchodech navíc turistům nezprostředkovává pocit, že jsou vítanými hosty. Příjmy z turistiky jsou důležité všude na světě. Rozdíl spočívá v tom, jak jednotlivé země k této otázce přistupují. I v tom hraje roli etika - využít příležitosti rychle vydělat nebo se snažit získat dlouhodobého zákazníka a de facto přítele.

Němečtí turisté, kteří navštíví Českou republiku autem, poznají nejpozději poté, co je předjede pár českých vozů, že se nacházejí v jiném světě. Co v České republice udivuje až šokuje, je ochota riskovat svůj a cizí život kvůli pár metrům nebo vteřinám. Jezdec silnějšího auta odvozuje zřejmě z toho, že za něj více zaplatil, právo nebo dokonce povinnost jet rychleji než řidič slabšího auta, i když ten se pohybuje na hranici povolené rychlosti. Zde se jedná o stejný fenomén jako ve východním Německu. Deset let přístupu k nové technice je krátká doba na to, aby člověk zvládl tuto změnu mentálně.

Ostatně auto jako symbol je i v Německu, na rozdíl například od Francie, důležitý společenský prvek. Majitelé drahých vozů jsou přitom bud skutečně bohatí, kteří svoje bohatství chtějí demonstrovat, nebo lidé, slibující si od drahého auta zvýšení společenské prestiže, které jiným způsobem nejsou schopni dosáhnout.

Korupce ve stavebnictví

Stavebnictví předchází pověst, že je odvětvím, kde je podplácení na denním pořádku. Skutečnost je ale přece jenom méně dramatická.

V Německu připadá zhruba 80 % objemu stavebních prací na bytovou výstavbu a na stavby pro průmysl a řemesla, zbývajících 20 % jsou pak veřejné stavby. Pokud jde o prvně jmenovanou kategorii, motivy pro korupci jsou slabé a v řade situací je představa korupce prakticky absurdní. Proč by měla stavební firma podplácet zákazníka. který si chce od ní nechat postavit rodinný domek, když nejúčinnějším argumentem pro získání zakázky je nejvýhodnější kombinace ceny a kvality?

Bezesporu náchylnou ke korupci je veřejná správa, kde do vztahu mezi investorem a dodavatelem prakticky vstupuje ještě prostředník v podobě správního zaměstnance, který sice zastupuje zájmy investora. ale je jako fyzická osoba též hospodářským individuem. Zamezit korupci ve veřejné správě nelze. Určitě je ale možno ji podstatně omezit. V zásadě jde o to oběma potenciálním iniciátorům korupce zúžit akční prostor. Pokud jde o stavební podniky. je žádoucí, aby pracovníci, do jejichž kompetence spadá akvizice zakázek, z iniciativy vlastního podniku podepsali pro hlášení v tom smyslu, že neučiní pokus podplatit pracovníka zadavatelské organizace a že případné nerespektování by vedlo ke zrušení pracovního poměru. Ve veřejné správě by závazek tohoto druhu měl být přebytečný, neboť pracovníci se řídí kodexem, který korupci vylučuje. Namístě je spíše vytvořit předpoklady pro vyloučení konstelace, která ke korupci vede. Patří k tomu osobní morální kvalita pracovníků, stejně tak jako jejich uspokojivé materiální zabezpečení a co největší transparence a demokratická kontrola v orgánech veřejné správy.

S politiky netančím

O tom, jak se občan ve svém státě cítí, rozhoduje vedle životní úrovně i jeho subjektivní pocit právní jistoty. V podstatě jde o to, aby se občan mohl spolehnout, že se dovolá spravedlnosti. Předpokladem pro to je fungující legislativa a exekutiva. Respektování práva musí být obecně závazné, jeho vymáhání se přitom nesmí zastavit před žádnou společenskou vrstvou.

Zarážející je, že většina Čechů je nespokojená a současně neuvěřitelně pasivní, jako by nechápala, že jde o jejich budoucnost. Národ se baví, když jsou v televizi zesměšňováni politici, přičemž třetina občanů nejde ani k volbám. Spousta občanů nevidí, že být politikem, a to začíná již na komunální úrovni, znamená zříci se značné části soukromého života. Na druhé straně politici sami dodávají národu pravidelně příklady narušené etiky. Česká společnost by výrazně posílila svoji substanci, kdyby se podařilo v exekutivě přesunout zodpovědnost směrem k odborným autoritám a těžiště činnosti politických stran soustředit na programatickou oblast. Značně problematické je v České republice prolínání politických stran a exekutivy. Člen vlády či vysoký pracovník ministerstva nemá zábrany použít služební auto včetně řidiče k návštěvě stranické akce, včetně volebního boje.

Závěr

Ve společnosti, která vykazuje etické deficity, a česká společnost do této kategorie patří, musí být určitá pravidla formulována a kontrolována, než se stanou v průběhu jedné či více generací přirozenými normami. Stav etiky je výrazem kvality, a tím konkurenceschopnosti společnosti.

Autor, původem z Brna, pracuje jako vedoucí oddělení národohospodářských analýz v Hlavním svazu německého stavebního průmyslu, žije v Berlíně a ve Frankfurtu nad Mohanem , kde je zakládajícím členem Německo-české společnosti a členem výkonného představenstva. V Berlíně působí ve sdružení Hospodářských konsulů.

Zveřejněno díky teritoriálnímu ekonomickému portálu EXPORT DO SRN