Tento proces, který byl zahájen již v půli devadesátých let, vrcholí při nejnovějších tarifních ujednáních německých odborů se zaměstnavatelskými svazy. Hromadně se ruší 13. a 14. platy, prodlužuje se délka pracovního týdne a jelikož nedochází prakticky k žádnému zvyšování tarifních mezd, znamená to v souhrnu více práce za méně peněz. Dlouhodobě klesá počet pracovních míst na plný úvazek (z 26,4 mil. v roce 1996 na 23,9 mil v roce 2004). Zvyšuje se podíl zaměstnanců pracujících na základě smlouvy na dobu určitou, razantně se rozvíjí pronájem pracovní síly, dochází k vynucování částečných úvazků a najímání pracovníků na základě živnostenského oprávnění. Tím jsou pracovníci vystaveni nejistotě a v mnoha případech mají i v souhrnu nižší výdělek.

Činnosti a pracovní místa, která přímo nesouvisí s výrobou se ruší a převádí se na externí firmy. Výrazně se zvyšuje tlak na pracovišti, narůstá stres a práce je hektičtější. Podniky plánují v čím dál kratších úsecích a důraz na rychlé a výrazné nákladové úspory roste. Jediným cílem managementu je obvykle maximaliace hodnoty firmy v krátkém období bez návaznosti na další kriteria hodnocení podniků nebo na dlouhodobější strategii. Proto se v mnoha podnicích opět zavádí klasická pásová výroba a denní plánování. Osobní odpovědnost, nasazení a iniciativa jsou spíše na škodu. Produktivita práce je zvyšována zaváděním hierarchií a kontrol.

Zaměstnavatelé tyto kroky ospravedlňují nevyhnutelnými úsporami v nákladech na pracovní sílu a obtížnou situací při odbytu zboží. V mnoha případech téměř vyhrožují zaměstnancům, že pokud nebudou ochotni slevit ze svých požadavků, výroba bude přesunuta do zahraničí. Management některých velkých koncernů v honbě za úsporami v mzdových nákladech dokonce neváhá rozeštvávat proti sobě vlastní výrobní závody, jimž střídavě hrozí propouštěním nebo úplným uzavřením. Zaměstnanci jednotlivých závodů pak přistupují na stále nevýhodnější podmínky, protože se za každou cenu snaží neztratit práci. Situaci navíc zhoršují někteří špičkoví představitelé německého průmyslu společně s ekonomovy a hlavním proudem médií tím, že v zahraničí systematicky a neustále líčí situaci německého hospodářství ještě horší, než ve skutečnosti je.

Při porovnání průměrné délky pracovního týdne přitom Německo se 39,9 hodinami předbíhá Francii (37,7), Itálii (38,5) i Nizozemsko (38,9). Státní zaměstnanci musí od 1.10.2004 pracovat 40 hodin týdně místo dosavadních 38,5, v Bavorsku a Hesensku dokonce 42 hodiny týdně. Například i otevírací doby v obchodech byly v uplynulých letech znatelně prodlouženy. Nejdříve byl zaveden tzv. dlouhý čtvrtek s otevírací dobou do 20 hodin, následovalo prodloužení otevírací doby ve všedních dnech do 19 hodin a dále v sobotu do 18 hodin.

Racionalizaci a a úspory v nákladech na pracovní sílu vítají zejména akcionáři a investoři. Index HDax, jenž zachycuje investice do 110 největších německých firem, vzrostl od zveřejnění Agendy 2010 v březnu 2003 o 75%. Schválení zákona Hartz IV jeho růst dále podpořilo.

Rozšíření Evropské unie směrem na východ vyvolalo v minulých měsících mohutnou mediální kampaň zdůrazňující podstatně nižší náklady na pracovní sílu v nových členských zemích. Německá veřejnost si konečně začala uvědomovat, jak obrovské konkurenci je německé hospodářství vystaveno. Ekonomové stále hlasitěji upozorňují na to, že němečtí pracující jsou příliš zhýčkáni velkorysými sociálními jistotami. Podle jejich názoru tyto jistoty byly možná oprávněné v 80.letech, ovšem v současné době si je německé hospodářství jednoduše nemůže dovolit. V této souvislosti lze i v příštích letech očekávat postupné omezování sociálních výhod zaměstnanců a zvyšování pracovních úvazků při velmi pomalém, případně nulovém růstu mezd.

Trend dosahování příznivých hospodářských výsledků důslednou minimalizací nákladů se tedy začíná v plné míře týkat i nákladů na pracovní sílu.

zpracováno s využitím "Arbeit 2004 - Härter, länger, schneller", Stern č.42/2004.